Dovolte mi, abych Vás doplnil, pane Shakespeare!

Dovolte mi, abych Vás doplnil, pane Shakespeare!

Moudrý klasik kdysi napsal:

"Láska je jako děcko, jež touží po všem, co má na očích."

Dobrá tedy. A co třeba takto:

Láska je nezvedený fracek, co křičí před kýčovitou výlohou plnou barevných plyšových nesmyslů a jen bezděčně ukazuje tu a tam a žadoní a škemrá a tahá za rukáv, jako by nevědělo, že se mu po růžovém pokojíčku válí hromady jiných hraček - panenek bez očí, medvídků bez rukou, autíček bez kol - hraček, kterých si nikdy nevážilo,- hraček, které vždy odhodí, jen co se nablízku objeví jiná, nejlépe ta co patří někomu jinému.
Láska je jako novorozeně, které je nejrozkošnější, právě když s nevinnou tvářičkou zachumlanou v peřinkách spí a nemá tušení, kdo ho s tichým strachem blaženě pozoruje.
Láska je věčně hladový kojenec, který saje a saje - zpočátku příjemně žužlá a nakonec nenasytně bolestivě drásá do krve zdroj své potravy, dokud nemá dost a když nemá, tak začne křičet, že z toho jednoho bolí hlava.
Láska je mimino, které si vždy rádo s úlevou nadělá do plenek a spokojeně usne zahaleno vlastní špínou a pachem a velmi se diví, když ho někdo nabádá, aby to co z něj vychází, dostalo nějaký tvar a končilo mimo jeho dosah.
Láska je neposedné mrně, kterému ta co ho nejvíc miluje neustále podstrojuje, hlídá ho, strachuje se, konejší i kárá - věnuje mu tolik času a péče, až nakonec zapomene, že byla kdy někým jiným než matkou.
Láska je nemluvně, které se dívá na svět síťkou kočárku a žvatlá, aby ten kdo ho sleduje, měl vždy nadutý pocit, že volá zrovna jeho jméno.
Láska je batole, které se usilovně staví na zadní, znovu a znovu se pokouší udělat krok, potácí se s noblesou opilého klauna, aby vždy s nářkem upadlo. Nikdo se však nesměje, naopak všichni povzbuzují, neboť si až příliš živě vybavují své vlastní pády.
Láska je jako děcko, které se s pocitem bezpečí tetelí v teplém náručí své matky, aby možná jednoho dne nebylo nablízku, až bude znavená a smutná máma jeho opětovné objetí nejvíce potřebovat.
Láska je jako dítě, které vyrůstá před očima svých rodičů a stává se tvárnou hmotou pod rukama, které dříve hladily a nyní slouží spíše za bábovkovou formu, aby se před sousedy chlubily, jak dobře umí péct. Bábovka časem okorá a ztvrdne a nakonec si na ní možná sami pekaři zuby vylámou.

----

Tak dobrá, prokoukli jste mě.
Láska je mrtvé dítě uložené v bílé rakvičce. Často jsem se na ně chodil dívat a nemohl uvěřit v jeho smrt - neustále mám před očima ten živý smích. Je to snad věčnost, po kterou se smutkem přináším věnce k jeho tělíčku. Čekám, až ho někdo konečně zasype hlínou, abych jej déle neviděl. Ten někdo bude roztomilé děťátko, plné smíchu a nadějí. Musím ho mít rád stejně jako prvorozené.

---