Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Věnováno jedné slečně ze sedmé třídy. Příběh však s její osobou nemá společného víc, než že obě hrdinky nosí rovnátka. Příběh je smyšlený a nezakládá se na skutečnosti.
Chodila po škole, sem tam se otočila, aby viděla, co ostatní na to. Dneska poprvé je má. Víte, co myslím. Říkají jim různě – železa, zubátka, křivítka, dráty, zámky, nejčastěji však rovnátka, to je i odborný název užívaný vzdělanými stomatology. Vy si to nazývejte, jak chcete, osobně jsem nepřilnul k žádnému uvedenému označení snad i proto, že jsem odmítal přemýšlet delší chvíli nad něčím, co dodává mému obličeji „ocelový úsměv“.
Už vystoupala do druhého patra, ale pusa byla od vykročení na schodiště stále uzamčena. Stud nedovolil sic jen malinko ji pootevřít. Dneska má rovnátka skoro každý, kam se podíváte, lesknou se na vás. Tak zvláštně světélkují, jak odrážejí světelné paprsky, i ty umělé ze zářivek. A září tím víc, čím víc je pusa otevřena dokořán.
Přes to všechno, že z pohledu ostatních není nic odlišného a zvláštního na jejím dnešním úsměvu, že není první, ani poslední, komu to do pusy vnutili, že sama se svým „vylepšeným“ vzhledem je vcelku spokojená, nemůže se zbavit těch vtíravých pocitů obav, nervozity a předvídaného posměchu.
Stojí na prahu. Za těmito dveřmi se hemží 30 lidí, které každodenně vídá. Zná je jako své boty (no vidíte, boty, zapomněla se v tom spěchu přezout, nemá na to dnes myšlenky…). Jindy by bez váhání vzala za kliku a běžela za kámoškama sdělit jim tu ohromnou novinu o Něm, který ji pronásleduje v jejich snech a nedá ji spát a ona je vždycky hrozně ráda, že se jí o Něm zdá. A dneska ? Kdepak, zadrhlo se to. Nějak se jí mezi ně nechce. Drrrrrr, drnčí zubama, až rovnátka o sebe cinkají. Do toho začíná cinkat opravdový zvonek ohlašující začátek vyučování a náhle ji napadají podivné myšlenky. Učitelka vychází z kabinetu. Vytřeštěný pohled, oči zavrávorají a dívka cítí, jak čas se krátí. „Musíš jít, dělej,“ říká si sama pro sebe. V duchu si to stále opakuje a zvyšuje při tom svůj vnitřní hlas, aniž si to uvědomuje. Není kam ustoupit. A tak bere za kliku, vtrhne do třídy plné překvapených lidiček a jak je v tom úchvatném rozpoložení, křičí na všechny : „Ahóóój !“. Zprvu nechápavé, vytřeštěné pohledy se začínají měnit ve vysmáté a ta dívka si uvědomuje, že je úplně jinde, než by měla být. Tohle nejsou její spolužáci - taková drobotina - ani náhodou. Třída plná prvňáků se na ni směje. „Do háje! Sakra!“ srší dívka nezastavitelným proudem výrazů, které zná z pubertálního slovníku svého okolí (no, ona použila ve skutečnosti daleko hrubějších slov, ale zůstaňme raději u tohoto, čtou to i děti…) Dětičky na ni ukazují malinkýma prstíčkama a ona cítí, jak se to dotýká jejího sebevědomí a jak jí ho sráží k zemi. Je ztraceno, totálně v prdeli. Pitomí prvňáčci. A to jenom kvůli těm debilnim rovnátkám. Náhle však obrací. „Ale co, dyť sou malí a blbí, ať se smějou, ničemu nerozumí,“ zamyslí se naše hrdinka a pouští z hlavy tuto infantilní příhodu. Pikantní na ní je, že dobrá polovina prvňáčků, kteří se tak posmívali, měla sama rovnátka a smála se vlastně sama sobě, to ale ta dívka nemohla v prudkém sledu událostí vůbec zpozorovat.
Vystoupala ještě jedno patro po schodech a ujistila se, že už stojí skutečně před těmi správnými dveřmi. Zdá se, že jo. Všechno souhlasí – skrze dveře pronikající známé hlasy, cedulka na dveřích s čísly 7.B, taky polorozpadlá klika, jak se kluci furt honí po třídě a při zbabělém útěku na chodbu švihají s dveřmi – všechno je na svém místě. Přes to všechno už ničemu nevěří a odevzdává se osudu. Jako tělo bez duše vchází do třídy, už se ani nedívá, jestli jsou to její spolužáci a vedena neviditelnou rukou lhostejnosti míří ke své lavici. Kdyby někdo seděl na jejím místě, zasedne jej – tak hluboce nevnímá. To už ale huláká nervózním hlasem učitelka : „Když přijdu pozdě, je povinností se omluvit !“ Nic. Žádná reakce. „Tak slyšíš ?!!!“ opakuje s maximální intenzitou hlasu, která nutí všechny žáky zacpat si uši a raději i nosní dírky, aby řev neměl kudy proniknout do jejich hlav. Nevim proč, ale tu dívku napadlo zvednout se. Povstala. Ne jen tak obyčejně, povstala majestátně, se vší noblesou a hrdostí. Celou místností jako by projel úžas. Úúúúúú, ozývalo se dlouze a s ozvěnou, která dodávala tomuto okamžiku nový rozměr. I samotnou učitelkou ta vlna údivu tak trhla, až jí to usadilo za stůl a s nakřáplou grimasou bezmocně sledovala následující dění. Ta dívka sama nevěděla, kde se v ní najednou vzalo tolik síly, tolik odvahy a nového sebevědomí (snad mávla rukou nad možnou nepříznivou reakcí spolužáků na její nový kovový vzhled), ale nepřemýšlela nad tím dlouze a jen utrousila : „Bavila sem prvňáčky.“ Učitelka nechápavě zavrtěla hlavou a nezmohla se na víc, než suché konstatování, že učitelské povolání s sebou přináší situace, nad kterými pedagogům zůstává rozum stát, zatímco „vševědoucí děti“ se radostně tetelí, ba co víc, můžou se smíchy potrhat a jsou /jako vždycky/ nad věcí. Upřímné doznání, to se musí nechat.
Ta dívka uznala svou omluvu za dostačující, otočila se ke svým kamarádkám, s mírnou obavou, zato s ohromným očekáváním poodkryla pravý koutek úst a sladce se pousmála. Oči kamarádek a vůbec všechny oči upřeně mířily na ni a dychtivě si žádaly pokračování počatého galapředstavení – odhalení úsměvu v plné kráse. Dívka výzvu přijala a dokončila famózní etudu – usmála se víc, ještě víc, až celá zářila. Chvíle absolutního až mystického ticha, vskutku ani hlásek. A pak to přišlo. Ale co vlastně ? Žádný posměch, pošklebky, nic podobného. Všichni jen ohromeně seděli na židlích a kdyby jim ruce neztuhly, tleskali by. Tohle ji šokovalo, ani jediný posměšný hlásek se neozval. A když spatřila, že také úsměv jejich kamarádek se dneska poprvé svítí stejným kusem železa jako její, musela se smát s ostatníma.
Takové obavy a nakonec tohle ! Taky jí to nemoh’ někdo říct dopředu, že ? Mohla si ušetřit ranní trapas a tyhle stresy. Taky by ale přišla o ten báječný pocit souznění, který právě teď prožívá a vychutnává. Souznění se všemi okolo ní.
Ta dívka se naklonila k uším svých kamarádek a takřka neslyšitelně zašeptala. Zašeptala jim to, co se jí o Něm v noci zdálo. Dočkala se…
Nerada bych se tu zapsala jako analfabet, zvlášť když uvážíme, co je to za webík, ale protože mě odjakživa učili, že když něčemu nerozumíš, radši se zeptej... Mám malinkou otázku: co je to "transcendent"? Snad jsem to napsala správně:o))
Kovový lesk srovnatelný snad jen s čelním pancířem středního tanku Leopard má jistě své opodstatněné kouzlo a místo na slunci. Proč, jak a kdy se podobné pragmatické pomůcky ulehčující nám život, stávají součástí každodenního synteticky neměnného úsměvu malých holčiček, už nikdo nezjistí. A snad ani my abychom po tom raději příliš nepátrali. Dílko jde kvalitní, má dobré rozlišení skutečnosti. A přesto, že hraničí téměř až s transcendentnem je čtivé, má spád, a proto dávám tip.
Super!!! Jsem tu krátce a orientuju se pouze na povídky. Tohle je třetí, co jsem četl a první, co se číst dala. Má to děj, má to jakous takous rychlost, dokonce náznak dialogu (v předchozích dvou se přímá řeč nevyskytla ani jednou). Jediná výtka, dialog bych rozšířil více, i když vím, že u tohoto tématu by to bylo trochu obtížné. Tak snad pro příště. Jinak je to rozhodně TiP!!!Jen tak dál...M.
Písmák