Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Už odmalička jsem bývala výtvarně zručná. Velmi záhy jsem za sebou zanechala manekýnky panenek, abych vklouzla do svojí první ručně upletené blůzky, takové, jakou v žádném krámě nekoupíte. Tetelila jsem se blahem, když mi doma řekli, jak mi úžasně sluší a jak jsem šikovná a nápaditá holčička. A co teprve ve škole! A na ulici! Dodnes ji vidím – ba co víc, já ji ještě dnes i cítím. Byla ostře červená a voněla po ovečkách, ale kousala mě, bestie. Trpěla jsem pro tu parádu s bambulkama kolem rukávů a výstřihu, ale statečně – nijak mě to neodradilo.
Sotva jsem vyrostla do dospělosti, stala jsem se majitelkou živnostenského oprávnění – panečku, zakázky se jen hrnuly! Také kamarádek přibývalo: A jak děláš tohle, a jak tamto…? Otázky nebraly konce a já jsem rozdávala praktické rady. Ano, rozdávala, jen tak, pro radost jejich a také svou.
Časem jsem zatoužila mít svůj vlastní obchůdek. Měla jsem k dispozici kamrlík bez zvláštních nákladů – zřídila jsem v něm ostrůvek, oázu radosti a dobrého smýšlení pro všechny, kdo vstoupí. Zboží prvotřídní kvality, ceny hluboko pod prahem konfekce, kdo nekoupil, odcházel po kávě či čaji z mých vlastních zdrojů. Štrikovala jsem ve dne v noci ostošest a bylo mi krásně. Ale začaly mě bolet ruce, záda, plíce, zpomalil se metabolismus a novinek začalo rapidně ubývat. Nezůstala jsem v tom sama. Kamarádky s mojí školou se samy nabídly, že pomohou. Pro ten ostrůvek, pro tu dobrou věc – bez nároku na odměnu. Jak jsem byla šťastná! Štrikovaly jsme ve dne v noci ostošest a bylo nám krásně. Občas jsme se sešly a při motání klubíček, což je ta nejméně příjemná práce, probraly co se dalo. Notovala jsem si se všemi.
Až jednou:
Anička přišla s naivním vtipem. Polkla jsem hořkou slinu v té svojí oáze dokonalosti – motala nejrychleji z nás všech. Přišla s dalším, byl hloupý. Zastyděla jsem se před ostatními. Znáte to: Řekni mi, kdo jsou tví přátelé a já ti povím, jaký jsi. Jakkoli motala stále nejrychleji, navíc úhledně, což pak usnadňovalo naši práci, začala jsem přemýšlet, že se mezi nás zkrátka nehodí. Když přišla s vulgárním, to už jsem nevydržela a uštědřila jí výtku. Vůbec to nechápala. Smála se a chtěla, ať se směju také. Zatajila jsem jí, kdy se příště sejdeme.
Ale Mařenka měla pro Aničku slabost. Řekla jí to sama a ve mně se pěnila krev. Když vyženu také Mařenku, kdo ta zatracená klubka smotá? Zatnula jsem zuby a úporně si přála, ať se stane zázrak a Anička pochopí, že není vítaná. Jenomže Anička to sice chápala, ale s Maruškou jí bylo dobře. Dál přicházela a motala, motala … Maruška cítila moji nevoli a přišla ke mně: Poslouchej, takhle to nejde. Práce už mě nebaví. Není tu veselo, jak bývalo. Anička motá jako zlatý kolovrátek, a že jí občas ujede pusa? A co má být? Tvým krásným svetříkům to přece pranic neubere. Teď už se mi hrnula krev do hlavy. Moje nejmilejší přítelkyně Maruška jde proti? To je ten vděk za všechno?
Poslední dobou špatně spím. Útočí na mě choroby a já ztrácím sílu jim čelit. Jsem unavená a podrážděná. Vždyť já se mohu na celý krám vykašlat. Mám to vůbec zapotřebí? Ne. Musím tomu učinit přítrž. Rázně. Než se mi to všechno zhroutí. Maruška nesmí hřešit na to, že ji mám nejradši!!!
Sedím ve svém obchůdku, práce mi jde od ruky jako psovi pastva, pestrým svetříkům, co se ještě včera z věšáčků nastrkovaly, jen jen vskočit dámám do kabelek, povisla ramínka, zvonek na dveřích, ohlašující příchod zákazníků, je už dobré čtyři hodiny němý. Čert aby ty hloupé lidi vzal!
Písmák