Bez názvu 1 (pracovne - psycharna)

 Dřív jsem žil bídně, kurva bídně. A dostal jsem se tam, kam jsem se dostal. Kam jsem se dostal? Do blázince.

----

1. Psychárna (Dětská psychiatrická klinika)

Tak sem tady. Tuhle hospitalizaci domluvil můj zkurvenej fotr, prý to má být tak na dva týdny. Včera mi řekli, že to tu má být jako v lázních, nebo jako na škole v přírodě. Máme mít povolený vycházky (co to kurva je?), máme mít jistou volnost a spoustu dalších vymožeností moderní demokratický společnosti. A já tu zatím čekám zamčenej na jakýmsi oddělení, který se jmenuje JIP/diagnostické odd., za plexiskolvejma dveřma, a čekám, co se stane. Svoje osobní věci (tašku prapodivnýho tvaru plnou oblečení, s pár cédéčkama, discmanem, a podobnejma vymoženostma moderní doby), jsem si hodil nahoru, do prvního patra, kde mám být ubytován. Doufam, že mi jí nějaká místní psychosvině nevykrade. Ten discman by mě mrzel. Umí totiž přehrávat mp3.
MP3 je jeden z přežitků dnešní moderní doby plný počítačů a elektroniky. Jakejsi génius vymyslel systém, jak zkomprimovat audio proud z CD stopy do úžasně malýho souboru; a to ještě člověk má možnost nastavit kvalitu souboru, a doplnit informace třeba o autorovi nebo žánru. Vzdávám ti hold, Fraunhoferův institute!
No, takže zpět. V pozadí slyším zvuk televize – to je dobrý znamení. Pokud to tu má být jako škola v přírodě, tak co si pamatuju, nikdy jsme se tam na TV nekoukali. TV znamená 24h denně spojení s okolním světem, byť silně neobjektivní. TV (televize) má taky dlouhou historii, ale já ji bohužel neznám. V dnešní civilizaci téměř nikdo nezná principy, na kterém fungují přístroje, které běžně používáme. Pochybuju, že vůbec někdo zná jméno osoby, která třeba takovou televizi vymyslela. Sice všichni známe – alespoň podvědomě – jména jako Charles Dickens, ale – upřímně – kdo z nás od něj něco četl? Jenže televizi sledujeme dennodenně, a nikdo nezná jméno osoby, která jí vymyslela. Toto podstatné opomíjení osob, které se opravdu zasloužili o náš dnešní život, mi připadá dost zvrácené. Všichni žijeme ve zvrácené společnosti, a myslím, že to je také ten důvod, proč jsem tady. Čekám před zvrácenými dveřmi na zvrácenou, profesionálně deformovanou doktorku, na další výplod dnešní doby. Připadá vám normální zavřít někoho do psychiatrické léčebny za to, že zatahuje? Mě teda ne.
Když nad tím tak přemýšlím, tak možná opravdu jsem blázen. Všichni blázni o sobě tvrdí, že jsou normální. Že je normální to, co dělají. Dokonce že je normální i to, co nedělají. Mark Vonnegut napsal, že psychická choroba je normální reakce na nenormální stav společnosti. Myslím, že to přesně vystihuje mojí současnou situaci. Připadám si jako naprosto normální člověk, který čas od času dostává do těla nějakou tu trávu a alkohol. Jenže to přece dělají všichni, ne? Nebo jo? Já vážne nevím.
Konečně se ty dveře otevřely. Předemnou stojí jistá Dr. Schmidtová, žena středního věku, s brýlemi, silnější postavy. Popravdě, „silnější postavy“ je trochu nepřesné. Je fakt tlustá. Kurva tlustá. Ale vypadá přívětivě a sympaticky. Vstupuju do ordinace na přijímací pohovor. Ty vole, ten přijímací pohovor je ale věc! Člověk se pořádně vykecá, ví, že doktor je vázanej hippokratovou přísahou (mj. lékařské tajemství), uleví se mu. Skoro jako kdybych ze všech sil nadával na dnešní svět; jenže nekřičím, jsem naprosto klidný, vyrovnaný, a zhodnocuju při tom svůj život.
Zhodnotit svůj život – co je to vlastně za blbost?
No, každopádně, asi po 90 minutách je přijímací pohovor u konce, a já se odebírám o patro výše do svého pokoje. Další plexisklové dveře bez kliky, další vodporný sestřičky a vodporný dementní parchanti. Tak tady strávím příští dva tejdny svýho života (v tý době ještě netušim, že se můj pobyt vo tejden protáhne, když dostanu angínu).




2. Oddělení

Jsem donucen podepsat jakýsi prohlášení. To je fakt podraz! Tady to nebudou žádný lázně. Žádná škola v přírodě. Zasranej blázinec, bachárna, jenže pro mladý. S čim to souhlasim? Nesmim používat mobil. Sestra mi může klidně prohledat věci. Musim poslouchat personál kliniky. Nesmim kouřit. Nesmim mít u sebe žádný léky, žiletky, a jiný podobný nebezpečný předměty. Kurva tohle má bejt škola v přírodě?! Jsem na pokoji s dalšíma třema harantama. Jednomu je 7, a vypadá jako kříženec mongola a černocha – albína. Zbylí dva mají 12 let, sou vodporně tlustý křováci, který ještě nepodlehli urbanizaci a trávili svůj život mlácenim svejch příbuznejch někde daleko od civilizace. Dveře sou tady prosklený (teda z plexiskla), zřejmě kvůli tomu, aby nás mohly sestry kdykoli kontrolovat, jestli zrovna neonanujeme, či neprovozujeme podobný nepatřičný činnosti. Všechny okna sou přivázaný řetězem, zřejmě abychom se nemohli zabít skokem z prvního patra; snad ani nemusím říkat, že z plexiskla. Zajímaloby mě, kolik metrů čtevečních plexiskla použili na vybavení tohohle oddělení. Myslim, že se konečné číslo musí rovnat počtu talibanců pykajících v afghánskejch věznicích za svý nedemokratický činy. Když už jsme u tý nedemokracie, tady panuje pravej fašismus. Když se chci jít vychcat, musím požádat vo povolení bachaře (zdravotní sestru). Sprcha je odemknutá jenom večer (další rána pro můj zaběhlej biorytmus). Ty zasraný AD prášky, co mi tu dávaj, maj spoustu vedlejších účinků – na který mě samozřejmě neupozornili. Nespavost, přehnaná spavost, průjem, zácpa, třes, zpočátku nervozita. No co, díky tomu, že jsem nevěděl, že to jsou vedlejší učínky AD, jsem se přes ně přenes. Bude trvat 10-14 dní, než zaberou; pak mě pustí dom. Hurá, nemůžu se dočkat, až vodsud vypadnu. Kurva.
Ale fakt mi zvedá náladu to, že je venku hnusně. Ostatní musej den co den prorážet vzduchovou hmotu o teplotě 12° C plnou H2O, zatímco já trávim 24h denně zavřenej v teple . Seru na všechno. Stejně jako se všechno sere na mě. V celym tomhle naprosto debilnim procesu vidim jedinný pozitivum – až se vrátím, nevykopnou mě ze školy. Du spát.

Nemohl jsem usnout ani odpoledne, ani druhej den. Ani třetí den. Kvůli nedostatku spánku ignoruju vše kolem mě. Jídlo je tu hnusný. Všim jsem si, že jídelníček tu obstarávaji anorektičky… Je to snad součást terapie? Či další forma moderního mučení? Na to jsem nepřišel ani za hodinu, ani za tři tejdny.
X-tej den ráno za mnou přišel můj ošetřující lékař. Řekl jsem jí, že mě bolí hlava, že nemůžu spát, a že mě to tu sere. Napsala mi prášky na spaní. Super. Aspoň to mi zvedlo náladu. Večer jsem dostal prášek, konečně jsem se vyspal (vůbec mě nesrala zima, ani nechutný chrápání mejch tří spolubydlících), a druhej den ráno jsem byl schopnej konečne se zorientovat. Okamžitě mi začala vrtat hlavou otázka, kde to vlastně jsem. Po té, co jsem se vzpamatoval, jsem šel na společnou ranní demenci zvanou komunita. Všichni chovanci jsme si sedli do kruhu (mám pocit, že já jedinný jsem již od začátku seděl na židli, v zájmu ignorace tohoto programu), a jeden z místních dementů spustil řeč:
„Dobrý den. Dnes je x-tého dubna. Svátek má ten a ten. Dnes nás čekají sračky, sračky, a nakonec sračky. Máte někdo připomínky? Ne? Tak vám přeji hezký den.“
Snídaně.
Školní děti jdou do školy (<Zvláštní školy při FN Motol>), nadškolní zůstávají na oddělení a mají samostudium. Jdu si číst…
Aureliano Buendía, segundo miranda kussanda bum bum. Kassandra? Fakt už nevim. Byl jsem mimo z toho prostředí. V 10.30 přišla svačina – suchej rohlík a mlíko. V 12.30 nechutnej oběd. Po obědě polední klid, a terapie.
Teda, terapie byly v pondelí, úterý, a čtvrtek. Středa byly návštěvy, a v pátek se většinou jezdilo na víkendy domů. Měli jsme na výber ze spousty terapií, ale ten „výběr“ byl pouze imaginární. Pokud jsme si zrovna nějakou terapii nevybrali, tj. rozhodli se na ní nechodit, sestry nás tam stejně dotáhli. Takže – dramaterapie, muzikoterapie (relaxace/bubnování), skupiny, arteterapie (kreslení) / ergoterapie (pracovní činnosti – volná práce). Sračky… Zajímalo by mě, jak mě tady chtěj napravit. V 15.30 další svačina, pak se nic nedělo. V 17.30 večeře. Po večeři sprcha a večerní zevlování po chodbě. Případně tuhnutí u televize. Večerka byla v 21.15, ale vobčas nás nechalu čumět na televizi „až“ do 21.40. No, a pak se šlo spát. Můj vodpornej spolubydlící č.1 usnul během 10 minut a hlasitě chrápal, zatímco spolubydlící č. 2 spal už od sedmi a č.3 semnou debatovalo o tom, od kdy a jak dlouho roste pubické ochlupení. Večer co večer.
Den co den se tu dělo to samý. Příšernej stereotyp. První víkend byl ukrutnej – musel sem ho strávit ve značně vyprázdněnym oddělení. O víkendu nebyly žádný časozabijáky typu terapie nebo skupina. Prostě nic. 24h naprostý nudy a vodloučení od světa. Myslim, že to byl nejdelší víkend v mym životě.
Připravili mě tu taky o mojí milovanou drogu – kofein. Nesmim pít kafe, ani maté. Ani kolu. Z toho zasraně nízkýho krevního tlaku, kterym trpim, se mi pokaždý zatmí před vočima, jak se zvednu z židle nebo postele. Už mě to pomalu začíná srát. Celej pobyt tady je silně absurdní…

3. Paprsek světla

„Handl, máte návštěvu.“
Hmmm… Vážně skvělý. Přijela mě navštívit moje milovaná matka. Kdo se jí o to prosil? Nechá mě bez vážnějších morálních problému zavřít do blázince, a hraje si na hodnou, že mě chodí navštěvovat? No co, aspoň odsud na chvíli vypadnu…
Blížím se k těm nenáviděnejm dveřím a co nevidim? Klára! Adam! Jiří! Naprosto ignoruju afektovanou sestřičku, která mě nepustí s přátali ven, a ve dveřích vedeme rozhovor. Tahle návštěva mi brutálně zvedla náladu. Je to jako když potápějící se člověk narazí na bublinu vzduchu velkou jako panelák 1000 metrů pod hladinou. Miluju vás, zlatý endorfiny! Feromony, dopamin, oxytocin, to všechno se spolu začalo prát, a vyvolalo neskonalou touhu a lásku k tý úžasný osobě, slunci mýho života, a neskonalou vděčnost a dojetí nad tím, že mě Adam a Jiří přišli navštívit. Začal jsem plavat směrem k hladině. Vznášel jsem se ve stavu beztíže, ignoroval vše kolem sebe, plně jsem využíval tuhle hormonální hudbu ku svýmu prospěchu. V tomto blaženém opojení jsem zůstal po celý zbytek dne. I druhý den. I třetí den. Jó, na mě si už doktoři nemůžou. Objevil jsem tu nejlepší drogu, a navíc jí můžu aktivovat pouhou vzpomínkou! Připadám si jako Kryštof Kolumbus svýho nitra. Vlna dojetí mi zaplavila mozek a otupila smysly. Nádherná otupělost. Nádhernej den! Nádherný jaro!



4. Racionalita

23. dubna kolem 15. hodiny. Poslouchám rádio, dojemná písnička. Rozbrečel jsem se. Empatie se všim vokolo. Krásná zeleň všude kolem. Všechno souvisí se všim. Všichni jsme lidi!
Jo, tak přesně v tuhle chvíli mi začali fungovat prášky. Mam pocit, jako kdybych si dal papíra, a ten změnil moje vnímání světa. Jenže ta fáze změny chápání světa netrvala 8 hodin, ale 2 tejdny. Každopádně jsem dosáhnul totálního soucítění se vším. I přesto, že mě bolelo v krku, jsem aktivně celej víkend snažil se bejt něčim užitečnej. Byl to koneckonců můj první víkend doma. Čert vem ten kašel a rýmu.
Sešel jsem se s Jiřím. Jiří mi v ten den připadal strašně racionální. Vlastně všechno bylo naprosto racionální a logický. Nevim, proč sem byl nasranej, že mě zavřeli. Je to svým způsobem výhoda, aspoň mě nevyhoděj ze školy. Plně to chápu. V neděli večer jsem se vracel do DPK, a dokonce jsem se těšil. Proč bych se na to neměl dívat pozitivně?
Klasický pondělí. Aktivně jsem se zúčastnil všech skupin a terapií. Dával jsem jasně najevou svojí mentální převahu nad těma deformovanejma parchantama. Přímo jsem zářil, cejtil jsem svojí auru. Rozhodl jsem se bejt na svý spolubydlící aspoň trochu milej. Jednomu sem dal pár tyčinek DELI, druhýmu jsem oznámil, že průměrnej člověk vyprodukuje denně 1.5l střevních plynu, který se dostanou z těla průměrně v 14 prdech, tim pádem že se nemusí stydět za to, že otráví metanem každou místnost. Večer jsem si zašel s Veronikou na cígo do dámskejch sprch.
Opravdu nečekaný zjištění bylo, že dámský sprchy jsou nepoměrně větší a luxusnější než pánský. Maj tam dokonce i vanu! Ať jdou feministky do prdele. Jako by nestačilo, že jediný dvě osoby mužskýho pohlaví (kromě psychicky narušenejch prepubescentních idiotů) jsou primář a sanitář.
To cígo mě fakt podpořilo. Je to takovej určitej akt vzpoury proti fašismu, kterej tady panuje. Druhej den sem si dal další. Samozřejmě na to přišli, kouř byl cejtit po celý chodbě. Ale když přišla šťára, schoval sem krabku pod matraci, a nic u mě nenašli.

5. Ucho

Jedna z nejvíc erotogenních zón člověka je oblast kolem ucha. Stačí, aby se vám na ucho někdo přisál, a vaším tělem projede vlna vzrušení, jakýsi elektrický výboj; krátkodobě se uvolní velké množství adrenalinu, seratoninu a dopaminu; jste na vrcholu blaha. A pokud jste s někým, koho milujete, či alespoň na něj myslíte, vloží se do toho ještě fenylethylamin, a to je teprve ten pravej nářez. Zkuste si takhle nabuzenej energií usnout, ani ty malinký zelený prášky, kterejma nás tu ládujou, vám v tom nepomůžou. Nezbývá vám, než pokračovat v tý bohulibý činnosti dál a dál, do úplnýho konce způsobenýho předávkováním hormonama a výbuchem libida. Tep srdce se vám zvýši až na 150 pulsů za minutu; uvolňuje se imunoglobulin A. Navíc zvýšená hladina kortizolů stimuluje mozek, a tudíž působí příznivě na inteligenci. A tuhle naprosto spontánní reakci, která může trvat do nekonečna, spustíte pouhým uchem. Není to krása?

6. Odloučení

Kdybych mohl, brečel bych. Byla to dojemná chvíle.




7. Paprsek znovu

Kdo byl tím paprskem? Jak jinak, znovu Jiří a Klára. Jiří proto, že mi poslal nové číslo na Kláru. Klára proto, že mi dlouhým rozhovorem zvedla náladu, když mě trápila angína a teploty kolem 39 stupňů. Ale možná, že ta vysoká teplota byla způsobená tím rozhovorem. On totiž adrenalin…
Každopádně od té chvíle bylo vše super.
Sice jsem čarodky strávil doma v posteli s teplotama, což mě fakt sralo, ale za to sem si to užil. Díky bohu za televizi a mobilní telefony!
Fenylethylamin způsobuje pocit zamilovanosti. V největší míře se uvolňuje při pití alkoholu, či při blízkosti osoby, kterou milujete. Také ho můžete produkovat i sugescí. Jeho přítomnost v těle podporuje tvorbu oxytocinu, který způsobuje touhu po hlazení, mazlení, dotýkání; a zároveň – při neopětované lásce či víře, že vaše láska je neopětovaná – i suicidiální sklony a nedostatek seratoninu, který způsobuje deprese a stavy úzkosti. Když se tohle všechno ve vašem těle uvolňuje dohromady, způsobí to „velmi silný emociální zmatek“. A to právě probíhá ve mě. Hynu láskou k těm nádherným hnědým očím, k těm nádherným rtům, vlasů… Chce se mi brečet. Kouř z cigarety stoupá nahoru a postupně zaplňuje místnost. Je mi to jedno… Jediné, co chci, je být blízko milované osoby, té nejkrásnější a nejúžasnější, nejlepší a nejnedostupnější osoby na světě. Suicidiální sklony. To je přesně to, co v tuto chvíli cítím. Nejhorší na tom je, že – jak mi řekl Jiří – ona mě má fakt ráda. Ale co s tím??? Svírá mě úzkost. Jediné, co chci, je být s ní, hladit ji po nádherných vlasech, letmo se dotknout těch nádherných, plných, rtů… Před očima mi bliká nápis LÁSKA. Je to podprahový pud, vzpomínka, která se vynoří, aniž byste o tom věděli, a spustí to spolu s alkoholem ten řetěz chemických reakcí, který vás přivede buď na pokraj zkázy, nebo k totálnímu a naprostému vyvanutí – nirvana.
Ostrá dýka mi probodává srdce.
Zasranej alkohol. Asi bych neměl chlastat.

8. The end

Vlna endorfinů se uvolňuje, a já prožívám absolutní smíření se vším. Až na tom budu hodně bídně, tak skočim. Skočim z hodně vysoký budovy. Těšim se na ten krásnej pocit absolutní empatie se světem, absolutní smíření se všim; nádhernej pocit, že vim, že už mě nečeká nic, kromě nádhernýho pádu, prorážet vzduch, střemhlav vstříc smrti. Padám dolů, před očima mi probíhá celý můj život, myslím na všechny své blízké, a na to, jak krásný je uniknout z tohohle zkurvenýho světa. Miluju Boba. Miluju Jiřího. Miluju Kláru. Miluju Adama. Miluju Šimona. Miluju všechny své blízké. Miluju celý svět. Ten debilní svět, který mě přivedl do záhuby, a přesto mě naplnil absolutní duševní pohodou. Už mi myslí neběží nic. Žádné myšlenky.
Nirvana.
Dopadnu na zem; moje páteř se zlomí, a za 140ms ztratí má centrální nervová soustava kontakt s mozkem. Říká se tomu smrt. Ale já tomu říkám extáze.