Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Teorie o smyslu

29. 11. 2006
1
7
1325
Autor
Stařec

Zajímalo by mě, proč jsi na světle božím TY! Zeptal se mě kdosi v odezvu a obzvlášť pesimistický text, který jsem kdysi napsal (nebylo to už v minulém životě?) a já jsem odepsal, že existence, včetně té mé, nemá žádný smysl. A vůbec, smysl života zní děsně alibisticky ve všech svých teoriích a nebo naopak hrozně nevděčně ke světu jako takovému: jsme tady, hýbeme se tu od stromu ke stromu, slunce svítí, sníh padá, dýcháme čerstvý vzduch, vánek od moře nám přináší takřka nemravnou rozkoš, co chceš více, Člověče? Všímáte si, jak se člověk od zarytého pesimismu dostává k radikálnímu optimismu?

„Vysnil jsem si svou teorii o Slunci, Merline.“ Seděli jsme opřeni o masivní dub, každý z jedné strany, a klimbali jsme, ačkoli probíhala regulérní výuka pána Starce. Merlin nijak nezareagoval. Jen pokrčil rameny, žvýkal dál stéblo trávy a možná jen pootevřel jedno oko. Přes natažené nohy měl položenou svou druidskou hůl, jejíž zdobený konec mířil na západ, do pekel. Samozřejmě, my kacíři všichni do jednoho skončíme v Pekle, jak nám pořád dokola opakoval Otec Pavel.

            „Vysnil jsem si ji na základě tvého učení. Víme, že Slunce je středem naší galaxie, našeho vesmíru. Je to jen obyčejná koule plná hořících plynů, která svítí a ozařuje naší planetu, na níž se zcela náhodně objevil člověk. A jestliže ta schrána náhody, tedy člověk ve své nejryzejší podobě, přichází a odchází k netečnosti té veliké hvězdy, Slunce, na níž to nemá žádný vliv, je jasné, že živé jsoucno, opět člověk, zde nemůže být pod nějakým záměrem, tedy nikdo mu neuložil úkol jeho existence, žádný směšní bohové Řeků, ani krutí bohové Féničanů, nepřítomný bůh Židů či pošahaný bůh křesťanů. A já, Stařec, který s takovým vědomím dohlédnu do všech okrajů svého světa, tedy světa lidí, a tím pádem i jeho konce, prohlašuji, že Bůh je tedy neskonale krutější než Ďábel, jemuž je sladký klam vlastní. Taková existence je krutě podružná, neodvolatelně zbytečná a plodí všeobecné zlo. A já, Stařec, kterému se příčí takovéto pomyšlení, hodlám na toto všeobecné zlo odpovídat zlem osobním, abych se nemusel poddávat tomu všeobecnému zmatku a mohl hledat Pravdu, v níž doufám, která mi snad odhalí, že mohu být výjimkou, která nějaký smysl má, v čemž mě podporuje fakt, že jsem odhalil alibismus lidí a jejich věr.“

            Merlin stále jen seděl a nic neříkal. Po chvíli jsem zaregistroval tichý bublavý zvuk, který nebyl ničím jiným, než jeho sarkastickým, výsměšným štěkavým smíchem. Vyplivl stéblo, opřel se o hůl a natočil se ke mně. V očích mu náhle plály jiskřičky, snad hněvu, nedokázal jsem to rozpoznat. Mluvil však nesmírně přísně, jako bych si to, co mi řekne, měl zapamatovat do konce života.

            „To, co tě tak rozrušilo, je ve skutečnosti skon bytosti, jíž nazýváš člověkem, skon, který se může týkat i tebe a který tě děsí svou možnou zbytečností. A tento bláhový strach tě oslabuje a zaslepuje, takže nevidíš, že skon bytosti jedné není skon člověka vůbec a kvůli jedné mrtvole se lidstvo nepodělá. Smrt je jen strach, zima a tma, ale proti strachu a tmě můžeme lidskou ideou vybudovat zeď, která nás bude chránit, ať už nějaký trhlý Bůh nad námi bdí nebo ne. A teď už mi dej pokoj, chci spát. Poslední dobou jsi nějaký směšně přecitlivělý a pošetilý, dělej s tím něco.“ A pak si šel zase zdřímnout. To byl celý Merlin. Vždycky akorát říkal, že jsem směšný a pošetilý.


7 názorů

Dante
12. 03. 2007
Dát tip
I Merlin čte Danteho. Snaž se více číst díla Danteho, aby sis uvědomil, kde je skutečná moudrost. Moudrost věků. Dante je zázračné dítě. Je moudřejší než všech pět knih Mojžíšových. Nic neprachnivý starče, to ty se rozkládáš. Těším se až otevřu tvůj hrob a ty v něm nebudeš.

Stařec
12. 01. 2007
Dát tip
Hehehe! To s tou žábou je dobrý, to se mi líbí! Ale pamatuju si doby, kdy bych za takovou kritiku asi vraždil, kdysi jsem nebývat zrovna nakloněn kritickým kritikám (ach, jak hezké sousloví). Časy se mění a já jsem za tohle rád. Povídka je poněkud... zvláštní, mohu-li to tak říci. V první části je vyslovena úvaha o smyslu lidské existence a to jen proto, aby v části druhé byla naprosto dementována pouze jako projev pudového strachu ze smrti. Čili autor textu z toho vyplouvá tak, že tento názor nezastává, když jej sám dementoval. Ale přesto - lidé, kteří by tento alibismus prohlédli, by rovněž byli schopni nadějej, že jsou výjimkou, která smyslu nabývá. Postava Starce však samolibě předpokládá, že si to nikdo neuvědomí právě pro absenci nadhledu na život, kterého lidské bytosti z přirozené subjektivnosti pravděpodobně nejsou schopny. A co ti vadí na sluníčku? Mně tam perfektně zapadá! Přiznávám, že tenhle text vznikal víc než co jiného jako jakási úvahová hříčka a pokud si tyká s filosofií jako žába s propiskou, moje škoda. Je to jen důvod doufat a zkoušet to dál. Anebo se můžu sám pohladit po duši a napsat ti, žes to prostě vůbec nepochopil a nezbývá ti než doufat a zkoušet to dál:-)

Stařec
12. 12. 2006
Dát tip
A jak to souvisí s mou povídkou? Zpravidla u zpětné vazby vítám konstruktivní kritiku, která mě upozorní na chyby a poučí mě do budoucna, ale citát z Komenského opakovaný už jen coby paskvil mi asi moc do života nedá, nemyslíš, Ondřeji?

Dante
04. 12. 2006
Dát tip
Všichni na jednom jevišti světa stojíme a vše, co se kolem nás děje, všech se týče.

StvN
30. 11. 2006
Dát tip
Dobře napsané co se týká slohu. Obsahově naivně filozofické, dá-li se to tak říci.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru