Den, kdys odešel

Pamatuju se na tu neděli a nikdy ji nezapomenu. Neděle je příhodná, je od slova nedělej, a tudíž se na den odchodu na věčný odpočinek hodí nejlépe. Babička umřela taky v neděli a od té doby, když zazvoní v neděli ráno telefon, tak se vždycky vylekám. Neděle má málokdy dobré zprávy, neděle je konec týdne, někdy i života.
    Pamatuju se, jak jsem po obědě seděla u počítače a hádala se s Bídákem. Byly to zrovna kulaté dva týdny a on mě upozorňoval na to, jak šetrně se ke mně po našem rozchodu choval, zatímco tys ležel vedle v pokoji nadrogován morfiem. Taková banalita. Já jsem měla slzy na krajíčku a v pokoji byl zcela jistě i brat, když mamka došla s tím, že si jde k tobě lehnout, že se jí dnes něco nelíbí. Za půl hodinky jsme jako zázrakem přes dvoje dveře slyšeli, jak zavolala. „Hani, Marti…“
    Hned jsme tam šli, a když jsem otevřela dveře, viděla jsem ji, jak sedí vedle tebe a podpírá ti hlavu. „Hani, taťka odchází…“ a naprosto očividně jsi nikam nešel, ležel jsi tam na zádech, tak jsi kvůli bolestem už dlouho neležel, a na bílém polštáři jsi měl tu svou velkou hlavu, i když to vypadalo, že pod peřinou nikdo není. „Ne, ještě ne…“ zakňučela jsem. Najednou to bylo strašně rychle a strašně brzo, přestože jsem před týdnem byla v kostele a prosila toho Boha, v kterého nevěřím, aby to skončil, protože jen on byl jediná naděje po tom, co doktoři zklamali.
    Uběhla nekonečná vteřina, než můj mozek zase ovládnul tělo a já jsem si klekla vedle tebe a chytla tvou ruku. Nezapomenu na ty tvoje oči, byly tak velké, nažloutlé a vypadaly jako propast. Úplně jsem do nich spadla. „Neboj, tatíku, jsme s tebou. Už bude dobře, nic tě nebude bolet. Už to končí. To sis přál. Máme tě rádi.“ Teď mě napadá, co kdyby ne? Co kdyby se ti pak udělalo dobře a já ti tohle slíbila. Myslel by sis, že si přeju, abys umřel? Byl bys naštvanej, že tě čeká zas další nekonečně dlouhej večer a ráno jsi zas zjistil, že tu pořád trčíš.
    Ne, bylo to jasné. Nevím, jak to věděla máma, jak jsem to věděla já, ale bylo to tady a věděly jsme to. Měla jsem pocit, že za mnou stojí i s kosou, jenom jsem se neohlídla. Bylo mi ukradený, jak vypadá, já jsem padala do tvých očí. Koukaly soustředěně někam mezi mě a tebe, na něco, co jsem já neviděla. Dýchal jsi mělce a skoro nemrkal, ruku jsi mi už ani netisknul, hlavou jsi pohnul na stranu a já tě políbila na čelo. Ta kůže mi přišla strašně hrubá a tvrdá… „Táto…“ Žádná odpověď. „Je pryč,“ řekla máma. Znovu jsem se naklonila a políbila tě na čelo. Když jsem se vrátila zpátky, koukala jsem na tu velkou hlavu, řídké vlasy, propadlé tváře, vyhaslé oči, našedivělé vousy a pár žlutých zubů, co ti ještě zbylo, trčely děsivě jako pahýly z tvé pootevřené pusy. Vyděsilo mě to, chtěla jsem utéct. Seděli jsme beze slov a mi začaly po tvářích stékat slzy. Ten obličej mi nic neříkal, ani to nepřipomínalo lidskou hlavu, byla to jak stvůra z noční můry. Ten člověk, co tu zemřel, to nemohl být můj otec. Takový nebyl, takhle nevypadal, nemluvil scestně ani dětinsky, nikdy nevěřil v Boha, proč by se na něj obracel teď.
    Přemýšlela jsem, kdy se to vlastně stalo, tahle přeměna. Začal jsi hubnout před dvěma léty. Pak tě máma vytáhla doslova hrobníkovi z lopaty, když jsem před létem zůstala místo školy doma, abych byla s tebou a mohla ti měnit kapačku, co nám visela v obýváku na rámu obrazu. Naposled jsem se s tebou rozloučila, když jsem s Bídákem jela na chvíli pryč a strašně jsme se bála, že jestli se to stane, tak že mi to nenapíšou, aby mi nezkazili dovolenou. Když jsme se vrátili, tak tys chodil. Ale taky jsi to nebyl ty. Byl jsi jiný tím, že jsi dostal novou šanci nějaké hříchy odčinit a tak ses do toho pustil. Za těch šest měsíců, než jsi zase upadl do toho stádia čekání, jsem tě, pane manažere, věčně na cestách nebo na gauči s knihou, konečně trochu poznala. Říkals: „Ať to vydržím aspoň do svých padesátin.“ a „Ať to vydržím aspoň do Vánoc.“ a když jsem ti já na Vánoce řekla, že teď musíš vydržet do mých osmnáctin, tak jsi už zakroutil hlavou…

            Člověk si smrt může přát, čekat na ni a stejně ho vždycky překvapí. Všechno se to zdá jako sen a najednou je tam, smrt, pravá až to bolí a než se nadějete, už je zase pryč a nese si skalp. Tak to chodí a nikdo s tím nic nenadělá. Osušila jsem slzy a vzala jsem telefon. Bezmyšlenkovitě jsem vytočila číslo. „Ano?“ Bídákův hlas. „Hani?“ „Marti… táta umřel.“ „Honey… proboha.. to je mi líto… potřebuješ něco? Mám přijet?“ V uších se mi ozývalo to „honey“, zaručeně poslední. Uvědomila jsem si, co jsem to teď udělala a že to byla obrovská chyba. Ano, moc tě prosím, přijeď. „Ne, to by nebyl dobrý nápad… vlastně nevím, proč ti volám, měla bych zavolat ostatním,“ ve zkratce jsem docela pevným hlasem pověděla, jak se to stalo a zavěsila.   
    Největší strach jsem měla z dědečka a babičky, taťkových rodičů. Zažít smrt vlastního syna je zaručeně jedna z nejhorších věcí, co se člověku může stát a v jejich věku jsem měla strach, aby si pro ně smrt nepřišla taky. Naštěstí to zvedl děda, babičce bych to nejspíš nedokázala říct. „Prosím?“ „Dědo, to jsem já, Hana. Už se to stalo.“ Ani jsem nemusela říkat co. „Petr?“ „Jo.“ A v ten moment mě to zlomilo, začaly se mi krabatit svaly u pusy a stahovat žaludek. „Jak se to stalo?“ Byla jsem ráda, že se mnou mluví, už jsem si představila zvuk, jak sluchátko dopadlo na koberec. Možná jsem jim to měla zajet říct, ale nechtěla jsem tu mamku nechat. Pověděla jsem celý příběh, jak jsme byli u něj a jak to bylo „pěkné“, ale děda brzy zavěsil, babička to evidentně tušila.   
    Došla jsem do pokoje za tátou a brácha od tam zase odešel. Mamka hleděla do oteckových prázdných očí a hladila ho. „Bylo to pěkné a přál si to…,“ řekla jsem jí. Dlaní mu zavřela víčka, ale po jednom. Peřina byla mokrá od slz. „Hani, chci ho oblíct, ať se ho pohřebáci nezděsí. Pomůžeš mi, viď?“ „To víš, že jo…“  „Chci říct, chceš? Nebude to pěkný pohled.“ „Ale jo, vždyť je to můj táta.“
     Donesla černý oblek a bílou košili. „V tom obleku maturoval, v tom se ženil a teď v něm půjde do hrobu.“ Sundali jsme mu pyžamo. I když vážil necelých čtyřicet kilo mrtvé váhy, byla to pěkná práce.  Přišlo mi to jako spousta velké gumové kůže, která na té kostřičce směšně ležela. Koukala jsem někam na břicho a přemýšlela, co je tam to, než jsem si uvědomila, že to je pupík. Vůbec to nepřipomínalo lidské tělo. Připomínalo to těla, co jsou vidět na hromadách na fotkách z koncentračních táborů. „To je jak z koncentráku, hrůza, co?“ zeptala se mamka, jako by přemýšlela nad tím samým.
      Oblékli jsme ho a mamka šla zavolat doktora a pohřebáky. Seděla jsem u něj a koukala na ohyzdnou pootevřenou pusu. Minci pod jazyk, aby měl čím zaplatit Cháronovi, napadlo mě…
    Za tři hodiny přijela doktorka. My naštěstí už na nic nespěchali. Sedla si do kuchyně a začala vypisovat papíry. „To se na něj ani nepodíváte? Co když je ještě živej?“ napadlo mamku. „Ježiš, ženský, no tak, leží tam bez hlesnutí dobrý tři hodiny, co blbnete. No tak já se teda jdu podívat, ale to snad…“ Do pokoje jenom nakoukla. „ Dyť jste ho i oblíkly. Ten je jasnej, jakou má už modrou barvu…“ Byla jako kdyby se mrtvých štítila, ale evidentně to byla rutina. Vypsala papíry a vypadla. S máti jsme si daly panáka.
    „Co když je fakt ještě živej a bude v rakvi? Bude mě to v noci strašit…“ říkala pořád mamka. Ani nás nenapadlo, že ta doktorka byla divná a neprofesionální, byly jsme tím tak třesené, nějak nevnímali.
    „Tak já se jdu podívat.“ Našla jsem malou baterkou a šla do pokoje, kde ležela mrtvola. Uchopila jsem zápěstí, už bylo studené. Nic. „Ty to poznáš?“ „Mám snad kurz první pomoci…“ Nic nepoznám, už tu nebyl, ale kdyby srdce ještě bilo, nejspíš by to bylo tak slabě, že bych to ani nepoznala. Sáhla jsem na krkavici, přiložila ucho na hruď a pak nadzvedla jedno víčko a koukala na panenky. Jáma, propast, jedna velká tma. „Ne, měla pravdu. Můžeš být klidná.“ Vzpomněla jsem si na scénu Monthy Pythona s mrtvým papouškem, zní to hloupě, já vím, ale prostě jsme tomu… nemohli uvěřit. Vážně se to stalo, celý ten děsivý rok a půl, nemoc, smrt… Nebyl to sen. A stejně pořád tak trochu doufám, že je.
    Pohřebáci přijeli za další dvě hodiny. Černé dlouhé auto s tmavými skly, černá rakev. Přišli k mrtvole a vypadali překvapeně. „Rakovina…“, řekla mamka na vysvětlenou, bylo jasné, že je to tělo zaskočilo. „Paní, upřímnou soustrast. My něco vydržíme, ale tohle… Jste moc silná ženská, že jste ho dochovala doma, musela jste ho milovat.“ Řekl jeden. Se „sbohem“ se za nimi ¨zabouchly dveře a mamka řekla zas něco, na co jsem myslela taky. „Dřív to byl mor, pak válka, teď je to rakovina.“
    Chvíli nato zazvonil telefon. Volal jeden příbuzný, kterému jsme nechávali vzkaz na záznamníku. Před rokem mu na rakovinu zemřel bratr. „Hani, já vím, že ty kondolence jsou na nic, známe to, povim ti radši tohle: Život je kurva, hlavně se nenechte nasrat.“ Nenecháme.