NETYPICKY NA POŠTĚ-2

Když jsem promočený došel na své pracoviště, tak se mi naskytl pohled na velkou hromadu zásilek. Upřeně jsem se na ní zadíval a bylo mou snahou jí hypnotizováním zmenšit. To se mi však nepovedlo. Pak se mne zmocnila zlá předtucha, že tohle všechno budu muset naložit do poštovní dodávky a během dne rozvést.
 Hodně naštvaný jsem se vrhl střemhlav mezi balíky a začal jsem se v nich přehrabovat. K mému úžasu se náhle mezi zásilkami objevila hlava pana Sovičky, který pracoval v noční směně.
„No to je dost, že jste dorazil! Já už jsem tady zavalený skoro hodinu. To je fakt strašný, co si to ty adresáti na tom vašem rajónu objednávají!“ vyhrkl na mne, přičemž z jeho úst byl cítit alkohol.
„Já některým vynadám,“ vysoukal jsem ze sebe.
„To byste měl!“
Poté se mi podařilo pana Sovičku vyprostit a on vrávoravě odkráčel pryč. Mou pozornost vzápětí upoutala nezvyklá zásilka. Jednalo se o velký hudební dechový nástroj zvaný baryton. Nikdy jsem na něho nehrál, ale napadlo mne, že bych si ho mohl vyzkoušet. Nějaký čas mi trvalo, než jsem si jej nasadil na své tělo. K mému překvapení byl dost těžký a začalo mi být  divné, že tu velkou troubu mám pod nohami. Tu část, na níž se troubilo, jsem po delším hledání objevil zcela mimo dosah svých úst. Po několika krocích následoval pád, po němž jsem i s barytonem provedl kotrmelce. Když se mi vše srovnalo v hlavě, tak jsem seděl na podlaze. Zároveň jsem foukal a nástroj vydával příšerné zvuky. Několik poblíže zkoprněle stojících kolegů si za výkřiků zakrylo uši a dalo se na útěk. Troubení jsem raději zanechal a mou snahou bylo se z barytonu vyvléci. To se mi po nějaké době podařilo. Ale neunikla mi ta skutečnost, že jeho horní část, která slouží k troubení, je zaražená na mé hlavě. 
 Moje vrávorání a narážení do ledasčeho ukončila velká rána doprovázená výkřikem. Baryton náhle ze mne spadl a já jsem ke svému zděšení zjistil, že se nacházím v kanceláři hlavního vedoucího pana Klofáče. Ten seděl zaražený ve skříni s protáčejícími se panenkami v očích po úderu nástroje. Na moje omluvy nereagoval, a tak jsem rychle baryton popadl a utekl z kanceláře.
  Mezitím na hale propukla mezi některými řidiči panika. Dispečer Jouza si totiž v kanceláři během střízlivění hrál s digitálním měřičem alkoholu. A protože si něco naměřil, tak chtěl zjistit, jestli i nějaké promile nemají řidiči. Někteří pošťáci vytušili, že je zle a prchali halou, aby se před dispečerem ukryli. A tak se na hale začínala odehrávat hra, co by se mohla nazvat: Koho dispečer najde, tomu měřič alkoholu do úst narve. Rozhodl jsem se té hry také zúčastnit, protože mi připadala zábavná.
„Neschovávejte se! Před mým měřičem alkoholu neuniknete!“ rozkřikl se dispečer, zatímco jeden pošťák se vrhl do kontejneru a zahrabal se mezi zásilkami. Jiný zase za svůj úkryt zvolil velkou hromadu pytlů, do níž se zavrtal jako žížala do hlíny. Já jsem se přidal k těm, co vlezli na skluzy, po nichž na halu sjíždějí balíky. Z mé přítomnosti však neměli kolegové vůbec žádnou radost. A to zvláště poté, co jsem se na skluzu neudržel a při sjíždění jsem vrazil do ostatních.
„Já vás vidím! Já si tam pro vás dojdu!“ vykřikl dispečer a vlezl na pás pod oním skluzem. Vzápětí však za táhlého výkřiku na něho dopadla rozkřičená hromada těl. Pás se nějakým řízením osudu rozjel a ti, co byly na něm, záhy dojeli až na jeho konec. Pak se všichni kromě dispečera rozutekli, zatímco on řval a měl rozbitý měřič alkoholu zaražený v ústech. Rozruch na hale však tímhle neměl ještě skončit.

KONEC DRUHÉ ČÁSTI