Guvernér

Dovolil bych si uvést na scénu nového hrdinu a potože se mi nějak nepodařilo začlenit do textu jeho popis, malé vysvětlení: Vlken - humanoid podobný člověku s hlavou podobnou vlčí, tělem porostlým srstí a končetinami zakončenými způsobm typickým pro vlčí tlapy. (Elfianský slovník naučný, silně zkráceno)

„Ne! Prosím vás, nechte mě. Já o tom opravdu nic nevím, prosím, nezabíjejte mě, pánové!" Otrhaný žebrák se pokusil přikrčit, ale úderu ratiště kopí se nevyhnul. Barbar v černé kožené zbroji se zachechtal a pobídl koně o krok směrem, kterým žebrák odletěl. „Však ty si vzpomeneš ty mizerná kryso. Když ne tady, tak na guvernérových mučidlech." Chystal se žebráka znovu udeřit. „Ale copak se to tu děje?", ozvalo se vesele z boční uličky. Majitel hlasu vyšel z uličky a postavil se před žebráka.Vysoký vlken, oblečený podle vlkenského zvyku jen do pruhu bílého plátna, si barbara prohlížel s mírně pobaveným úsměvem. Nebyl ozbrojený. "Čokl," odplivl si barbar znechuceně. „Nepleť se do toho, nebo půjdeš s ním!" „Ale důstojníku, to byste přece neudělal. Vždyť jste taky jen člověk, mějte slitování." Snad by to na barbara udělalo nějaký dojem, nebít toho provokativního tónu a úsměvu. Takhle barbar jen vztekle zavrčel. „Nechápu, proč vás guvernér ve městě trpí, vy štěňata mizerný, ale postarám se, aby bylo zas o jednoho míň." Barbar se rozjel proti vlkenovi s napřaženým kopím, ale ten ho elegantně podběhl a strhl mnohem těžšího protivníka za ratiště z koně. Pak kopí odhodil za sebe. „Neublížil jste si, důstojníku?", zeptal se s předstíranou starostlivostí. „Ty hajzle!", vrhl se po něm barbar, ale vlken opět záhadně uhnul a barbar plnou silou narazil do zdi. Pak se po ní pomalu svezl na zem. „A jejej, už jsem se bál, že to ta zeď nevydrží," usmál se vlken a pro jistotu barbarovi udeřil obličejem do zdi ještě jednou. „Zbla... zbláznil ses?", vyjekl žebrák dosud ležící vzadu. „Za tohle nás umučí!" „Á vidíš, příteli, na tebe bych málem zapomněl. Co je tohle vlastně za město?" „Pro boha, kdo vlastně jsi?" „Na to je čas, teď prosím přijmi mé pozvání na... no jak se tak na tebe dívám, tak nejspíš na holbu piva." Zdálo se, že vlken jinak než s úsměvem mluvit ani neumí. Žebrák si svého zachránce prohlížel. Vlkenů ve městě mnoho nežilo a tenhle určitě nebyl zdejší. Šedá srst byla dobře udržovaná, plátno, kterým zakrýval nejintimnější části čisté. Žebráka napadlo, jestli je ten vlčí úsměv opravdu jen výrazem veselosti. Odhaloval trochu příliš mnoho zubů. „Zatím mi můžeš říkat Šedák. A teď mě doveď do nějaké slušné hospody, jestli tady vůbec nějaká je. Měli bychom se napít na důstojníkovo zdraví, příteli." Žebrák zavrtěl hlavou, ale myšlenka na pivo nakonec zahnala i strach z guvernérových stráží. Zubatá si nakonec najde každého. „Ušákům nenalévám," prohlásil rezolutně hostinský. „Pokud vůbec máš čím zaplatit, tak to bude kradené." Šedákův úsměv se rozšířil a ještě více odhalil mohutné tesáky. „Jsem obchodník s drahokamy a peníze mi nechybí. A nebudeš mi přece tvrdit, že by někdo z města měl takhle krásný krystal." Rudý kámen, opalizující způsobem, ze kterého přecházely oči byl snad nejkrásnějším drahokamem, který hostinský kdy viděl. Musel mít cenu aspoň... cenu... obrovskou cenu. Hospoda ztichla. „Služebníček, dvě holby nejlepšího piva, hned jsem zpátky pane." Hostinský okamžitě odběhl a během dalšího okamžiku měl Šedák i žebrák před sebou napěněný korbel. Žebrák se zhluboka napil a pak se vyčítavě podíval na svého hostitele. „Tak aspoň naposledy pořádně napiju, než mě vezmou na mučidla. Copak jsi úplný blázen? Nejdřív praštíš s hlídkou o zeď a teď vytáhneš takovou věc v plné hospodě. Muselo tu být aspoň deset špiclů." „A co z toho? Stejně ho chci prodat. Nepochybuji, že mi ten váš guvernér udělá skvělou nabídku." „Jo jo, to on ti zas udělá. Nůž a žhavý železa. A kdybys měl pak chuť na holku, přidá železnou panu. I když pochybuju, kati mají ve zvyku kleštit." Žebrák si povzdechl a znovu se napil. „Co je to vlastně zač, ten váš guvernér?", zeptal se vlken nevzrušeně. „Čert aby se v něm vyznal," bouchl korbelem do stolu žebrák. „Podle všeho přivandroval přes hory z Elfie. Prej tam byl velký zvíře a donášel. Málem ho tam čapli a tak utekl sem a král z něj udělal guvernéra severozápadní části." Šedák krátce mrknul na hostinského a ten okamžitě přinesl žebrákovi další pivo." „A co ten barbar?" „Říkají si hlídka. Maj nás chránit proti útokům Elfiských a proti zločincům. V životě jsem tu neviděl Elfišáka kromě zajatců a zločinci tu už taky skoro žádní nezůstali, aspoň ne na ulicích. Tak se trénujou na chudácích." Vlken si konečně také přihnul. „To je síla. Takové jsem snad ještě nepil," prohlásil nahlas a hodil hostinskému zlaťák. Tomu zasvítili oči. „Našel jsi zlatou hroudu, že tak rozhazuješ?", zasyčel žebrák. „Ta břečka nestojí ani za půl stříbrného!" „Co s penězi," rozesmál se vlken. „Až prodám svůj kamínek guvernérovi, budu mít peněz habaděj." Znovu vytáhl krabičku s rudým drahokamem, otevřel ji a nechal dopadnout několik paprsků světla. Po chvíli začal kámen opět opalizovat. „Je to tvůj život, dělej si s ním co chceš, ale co jsem sakra komu udělal, že mám jít s tebou? To už jsi mě měl radši nechat tomu barbarovi, moh jsem to mít za sebou," zavyl žebrák zděšeně. „Hned to schovej!" „Žádný strach, viděl jsi, že se hlídky nebojím," rozesmál se znovu Šedák. „Jo a šipky chytáš do zubů, co?", obořil se na něj žebrák a znovu se napil. Vlken ho napodobil. Po chvíli porušil další korbel a pak ještě jeden. „Pivo mi vždycky leze strašně rychle do hlavy," uchechtl se vlken. „Myslím, že si půjdu lehnout, děkuji ti za společnost. A kup si něco na sebe, vypadáš strašně." Hodil na stůl další zlaťák a vstal od stolu. Téměř okamžitě se zase složil k zemi. „Jejda. Já to říkal, že jsem neměl tolik pít," uchechtl se přihlouple. Žebrák po něm hodil zoufalým pohledem a rychle zmizel. „Hej, hostinský! Chci pokoj," ozval se vlken a vrávoravým krokem následoval hostinského po schodech nahoru. Dveře do pokoje se s praskotem rozletěly a dovnitř vrazili čtyři barbaři v černých kožených zbrojích a vysoký elf. Vlken ležel obutý na posteli a chrápal, na stole ležel otevřený vak s několika menšími váčky a černou krabičkou. Elf okamžitě zamířil k ní a vyndal z ní rudý kámen, který se téměř okamžitě rozzářil svým čarovným světlem. „Kámen máme, tak zpátky," zavelel elf. „Mám s ním nějaké účty," zavrčel mu odpověď barbar a udeřil chrápajícího vlkena pěstí do břicha. Ten zaskučel a otevřel oči. Barbar s ním mrštil o stěnu a když vlken dopadl na zem, nakopl ho do boku. „Já ti dám, jestli se mi něco nestalo," odplivl si barbar na ležícího Šedáka a vytáhl dýku. „A dost!", ozval se v tu chvíli elf. „V rozkazech nebylo nic o zabíjení. Své účty si vyřešíš, až ho dá lord Ikalen vyslýchat na mučidlech. Ale teď koukej mazat, nejdřív máme doručit kámen." Barbar vlkena ještě jednou nakopl a s bručením vyběhl za ostatními ve dveřích. Elf je následoval. Za okamžik bylo slyšet jejich dupot na schodech, dusot kopyt před hospodou a pak bylo zase ticho. Vlken vstal a ohmatal si nakopnutá žebra. „Čert aby to vzal. S kudlou pod žebra jsem počítal, ale kdo mohl tušit, že přijde to hovado z rána?", mručel popuzeně. Z pod postele vyndal druhý vak a z něj přesýpací hodiny. „Dvě minuty než se vůbec zase dostane na světlo a pak minuta než se dostane k Ikalenovi a minutu rezerva, hm," počítal si polohlasně. Písek se sypal, vteřiny plynuly. Šedák si hodil vak z pod postele na záda a s hodinami v rukou sešel tiše dolu, kolem hostince až k hradbám. Mezitím hodiny dvakrát otočil ve větvích stromu rostoucího vedle hradeb nahmátl ukryté lano. Třetí otočení. Strčil hodiny do vaku, vyšplhal nahoru a začal se spouštět na druhou stranu. Když byl v polovině, otřásla městem strašlivá exploze. Když do plamenů dopadly první proudy vody, běžel už vlken k nedalekému lesu, ve kterém na něj čekal kůň. Té noci záhadný výbuch roztrhal zdrádce Ikalena, dřívějšího velitele Třetího elfiského speciálního týmu, později guvernéra severozápadní části Almwyru. A Šedý vlk, prvotřídní elfiský zvláštní agent uháněl lesem pryč od Vageru, města, ve kterém plameny strávily Ikalenovu rezidenci.

---