Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Had ještě lstivější

07. 12. 2006
1
4
1525

*Byl strom. Byl strom, byl velký a krásný. Byl velký, krásný a jeho kořeny sahaly hluboko do minulosti. Jeho listí zářilo všemi možnými barvami a jeho plody lákaly k ochutnání. To se sice nesmělo, Bůh to zakázal, ale..zakázané ovoce nejlépe chutná, a to doslova.

Byl strom, byl velký a krásný a byl to Strom života.

 

„ Jak ses mohl opovážit přestoupit můj zákaz?“ zaburácel hromovládce.

„ Nezlob se, pane. Žena, kterous mi dal, přinesla ovoce a já jedl,“ hájil se klečící Adam.

„ Proč jsi porušila příkaz, který jsem vám dal?“ pokračoval Stvořitel.

Pohlédla na něj, oči skelné a prázdné.

„ Had mě navedl,“ odpověděla tupě.

„ Přiveďte hada!“ nařídil Bůh andělům, kteří se shlukli blízko sebe a třásli se strachy.

Ale had nebyl k nalezení..

 

Byl muž. Byl muž a byl sám. Byl muž, byl sám a byl smuten. Proč? Chyběla mu družka. I uspal Bůh muže, když viděl jeho žal, i uspal muže, vyňal mu žebro a stvořil z něj ženu. Byla to žena krásná a muž ji pojmenoval Chavá – Eva.*

 

„ Odložím vaše potrestání, dokud nenajdeme posledního viníka,“ rozhodl.

„ Ale trestu svému neujdete.“

Rozešli se každý jinam. Rozlícený Bůh zmizel v oblacích, andělé se choulili v jednom rohu ráje, Adam, vrha na ženu pohrdavý pohled, zmizel mezi stromy. Eva zůstala sedět pod Stromem poznání a nepřítomně se dívala kamsi do dáli. Po chvíli se začaly rysy její nádherné tváře rozjasňovat, oči opět dostaly svůj lesk a ona zhluboka vydechla. Jakoby se právě probudila z dlouhého spánku.

Konečně se upamatovala, co se stalo, a zaplavilo ji zoufalství. Co jen to řekla..

 

*Nějakou dobu žili šťastně pospolu, nic nekazilo jejich radost a nezatemňovalo jejich mysl. Chodili rájem čistí a nevinní, srdce neznala faleš a přetvářku. Až jednou došli do samého středu ráje. A tam, nádherný palouk se skvěl, svěží zelená tráva kolkolem, nespočetné množství rostlin, zářících květy oslnivých barev. Zpěv nebeského ptactva lahodil uchu a zahříval mysl. A..strom. Velký krásný strom, pestřejší, než všechny barvy duhy. A na něm ovoce, nad nímž se sbíhaly sliny. Červené a krásné, lesklé a lákavé, vonící víc, než celá květinová louka..*

 

A věděla, že má čas jen do večera. Jen několik hodin na to, aby mohla dosvědčit svou nevinu..

 

*Muž Adam odvrátil pohled. Moc dobře si pamatoval boží přikázání a věděl, že ovoce poznání je tabu pro něj i jeho ženu. Eva se toužebně zahleděla na kulaté plody a vzdychla. Nedokázala skrýt svou touhu.

„ Pojď, ženo. To není pro nás,“ napomenul ji přísně, duši bez poskvrnky.

Ještě jednou se ohlédla..ale to už vcházeli do lesa a Strom poznání mizel z dohledu.*

 

Ptala se všech. Ptala se hrdého Jediného lva s moudrým čelem, ptala se dravého Jediného orla s hlavou v oblacích. Ptala se šedého Jediného vlka, rychlého jako blesk, i pyšně ustrašeného Jediného zajíce s velkýma kulatýma očima. Nikdo nic nevěděl, nikdo nic netušil. Nikdo nemohl pomoci. Ptala se kvákavé Jediné žáby s širokou papulou, ptala se velkého černého Jediného brouka, ptala se zářivého Jediného motýla, ale žádný z nich neměl radu. Nikdo, nikdo, nikdo....

 

*Nastala tma. Celý ráj se ponořil do černoty. Nikde se nic nehýbalo. Zvíře nezadupalo, pták nezazpíval, list nezaševelil. Strom poznání tiše stál a jeho plody spaly. A pak..stín se prokmitl houštím, dotknul se kmenu, dotknul se listu. Strom zaúpěl, strom zasténal. Strom se roztřásl a oněměl. A po stínu veta bylo..*

 

Zvedla ruce a přitiskla si je na oči. Horké slzy protékaly skrz bílé prsty a vzlykala, plakala tak usedavě, až se tráva pod jejíma nohama zachvívala.

„ Ženo, sehni se,“ ozvalo se najednou.

A pod uschlým listím se krčil Jediný mravenec.

„ Já vím, já vím,“ pravil.

„ Viděl jsem hřích, kterým bylo obtěžkáno kdysi čisté srdce. Viděl jsem.“

 

*Ráno? Ráno plakalo. Ráno bylo temné, nad ránem visely mraky. Slunce se skrylo a šedá mlha zavalila ráj.

Strom Života? Mrtev a tichý. Mrtev a nehybný, nehybný bez svého plodu, který chyběl ve větvích.

Muž s ženou, Adam a Eva? Tiší, ostýchaví před Bohem i sami před sebou, nahá těla obalená fíkovými listy.

Bůh? Rozzuřený mstitel, pokořen ve svém majestátu, okradený ve svém hněvu..*

 

A nastal okamžik, kdy byl had nalezen a přiveden před Boha. I hněval se naň ten, že ženu Evu až k hříchu dovedl. Muž Adam, zkroušený, zahalen ve fíkový list, stranou stál a do země hleděl. Tu však Eva zvedla hlavu, povstala a jasným hlasem pravila:

„ Ne had, to Adam mě omámil. Pohleď, Bože.“

Natáhla ruku a na dlani jí Jediný mravenec seděl.

„ On je viděl,“ dodala prostě.

Jediný mravenec promluvil:

„ Slyšel jsem Adama mluvit s hadem. Utkali spolu hříšnou síť klamu a přetvářky.“

A Bůh mu pokynul, aby mluvil dál.

Jediný z mravenců vypověděl vše. O lsti, stvořené chladným mrzkým plazem, o bylině zapomnění a nešťastné její oběti..

 

 

 

....a vypravěč se náhle rozchechtal.

„ Tak to vidíte, že první město hříchu byl nakonec ráj. Však pravým viníkem nikoli ďábel v podobě ženy, ale Z hlíny uhnětený byl,“ dokončil posměšně.

„ Tak to vidíte,“ promlouval dál k prázdným ulicím, blikajícím lampám a oprýskaným zdem, k tomu velkému temnému páchnoucímu městu, k té nádobě neřesti, kterou si vysnil ve své pomatené hlavě.

A procházel ulicemi a smál se, blázen, smál se svému pokřivenému biblickému obrazu světa.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


4 názory

já myslím, že Adam v tom prostě nevinně nebyl:) to by se jim hodilo, svádět všechno na ženský..ne, dobře, přeháním, ale i tak..taky sem ráda, že tu sem, víceméně ( někdy více, někdy méně..)

LaMouette
26. 12. 2006
Dát tip
nu ano.. buhvi jak to tenkrat secko ve skutecnosti bylo.. le ja su docela rada.. pac to dospjelo as sem.. jakoze k dnesku.. a ja sem.. a to me tesi..:-)*

Proboha, to ne!:) Jenom taková..detektivní apokryfní komiksová maličkost..

Jendula
07. 12. 2006
Dát tip
Zajímavá alternativa. Doufám, že to není informace z důvěryhodných zdrojů.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru