Had ještě lstivější

*Byl strom. Byl strom, byl velký a krásný. Byl velký, krásný a jeho kořeny sahaly hluboko do minulosti. Jeho listí zářilo všemi možnými barvami a jeho plody lákaly k ochutnání. To se sice nesmělo, Bůh to zakázal, ale..zakázané ovoce nejlépe chutná, a to doslova.

Byl strom, byl velký a krásný a byl to Strom života.

„ Jak ses mohl opovážit přestoupit můj zákaz?“ zaburácel hromovládce.

„ Nezlob se, pane. Žena, kterous mi dal, přinesla ovoce a já jedl,“ hájil se klečící Adam.

„ Proč jsi porušila příkaz, který jsem vám dal?“ pokračoval Stvořitel.

Pohlédla na něj, oči skelné a prázdné.

„ Had mě navedl,“ odpověděla tupě.

„ Přiveďte hada!“ nařídil Bůh andělům, kteří se shlukli blízko sebe a třásli se strachy.

Ale had nebyl k nalezení..

Byl muž. Byl muž a byl sám. Byl muž, byl sám a byl smuten. Proč? Chyběla mu družka. I uspal Bůh muže, když viděl jeho žal, i uspal muže, vyňal mu žebro a stvořil z něj ženu. Byla to žena krásná a muž ji pojmenoval Chavá – Eva.*

„ Odložím vaše potrestání, dokud nenajdeme posledního viníka,“ rozhodl.

„ Ale trestu svému neujdete.“

Rozešli se každý jinam. Rozlícený Bůh zmizel v oblacích, andělé se choulili v jednom rohu ráje, Adam, vrha na ženu pohrdavý pohled, zmizel mezi stromy. Eva zůstala sedět pod Stromem poznání a nepřítomně se dívala kamsi do dáli. Po chvíli se začaly rysy její nádherné tváře rozjasňovat, oči opět dostaly svůj lesk a ona zhluboka vydechla. Jakoby se právě probudila z dlouhého spánku.

Konečně se upamatovala, co se stalo, a zaplavilo ji zoufalství. Co jen to řekla..

*Nějakou dobu žili šťastně pospolu, nic nekazilo jejich radost a nezatemňovalo jejich mysl. Chodili rájem čistí a nevinní, srdce neznala faleš a přetvářku. Až jednou došli do samého středu ráje. A tam, nádherný palouk se skvěl, svěží zelená tráva kolkolem, nespočetné množství rostlin, zářících květy oslnivých barev. Zpěv nebeského ptactva lahodil uchu a zahříval mysl. A..strom. Velký krásný strom, pestřejší, než všechny barvy duhy. A na něm ovoce, nad nímž se sbíhaly sliny. Červené a krásné, lesklé a lákavé, vonící víc, než celá květinová louka..*

A věděla, že má čas jen do večera. Jen několik hodin na to, aby mohla dosvědčit svou nevinu..

*Muž Adam odvrátil pohled. Moc dobře si pamatoval boží přikázání a věděl, že ovoce poznání je tabu pro něj i jeho ženu. Eva se toužebně zahleděla na kulaté plody a vzdychla. Nedokázala skrýt svou touhu.

„ Pojď, ženo. To není pro nás,“ napomenul ji přísně, duši bez poskvrnky.

Ještě jednou se ohlédla..ale to už vcházeli do lesa a Strom poznání mizel z dohledu.*

Ptala se všech. Ptala se hrdého Jediného lva s moudrým čelem, ptala se dravého Jediného orla s hlavou v oblacích. Ptala se šedého Jediného vlka, rychlého jako blesk, i pyšně ustrašeného Jediného zajíce s velkýma kulatýma očima. Nikdo nic nevěděl, nikdo nic netušil. Nikdo nemohl pomoci. Ptala se kvákavé Jediné žáby s širokou papulou, ptala se velkého černého Jediného brouka, ptala se zářivého Jediného motýla, ale žádný z nich neměl radu. Nikdo, nikdo, nikdo....

*Nastala tma. Celý ráj se ponořil do černoty. Nikde se nic nehýbalo. Zvíře nezadupalo, pták nezazpíval, list nezaševelil. Strom poznání tiše stál a jeho plody spaly. A pak..stín se prokmitl houštím, dotknul se kmenu, dotknul se listu. Strom zaúpěl, strom zasténal. Strom se roztřásl a oněměl. A po stínu veta bylo..*

Zvedla ruce a přitiskla si je na oči. Horké slzy protékaly skrz bílé prsty a vzlykala, plakala tak usedavě, až se tráva pod jejíma nohama zachvívala.

„ Ženo, sehni se,“ ozvalo se najednou.

A pod uschlým listím se krčil Jediný mravenec.

„ Já vím, já vím,“ pravil.

„ Viděl jsem hřích, kterým bylo obtěžkáno kdysi čisté srdce. Viděl jsem.“

*Ráno? Ráno plakalo. Ráno bylo temné, nad ránem visely mraky. Slunce se skrylo a šedá mlha zavalila ráj.

Strom Života? Mrtev a tichý. Mrtev a nehybný, nehybný bez svého plodu, který chyběl ve větvích.

Muž s ženou, Adam a Eva? Tiší, ostýchaví před Bohem i sami před sebou, nahá těla obalená fíkovými listy.

Bůh? Rozzuřený mstitel, pokořen ve svém majestátu, okradený ve svém hněvu..*

A nastal okamžik, kdy byl had nalezen a přiveden před Boha. I hněval se naň ten, že ženu Evu až k hříchu dovedl. Muž Adam, zkroušený, zahalen ve fíkový list, stranou stál a do země hleděl. Tu však Eva zvedla hlavu, povstala a jasným hlasem pravila:

„ Ne had, to Adam mě omámil. Pohleď, Bože.“

Natáhla ruku a na dlani jí Jediný mravenec seděl.

„ On je viděl,“ dodala prostě.

Jediný mravenec promluvil:

„ Slyšel jsem Adama mluvit s hadem. Utkali spolu hříšnou síť klamu a přetvářky.“

A Bůh mu pokynul, aby mluvil dál.

Jediný z mravenců vypověděl vše. O lsti, stvořené chladným mrzkým plazem, o bylině zapomnění a nešťastné její oběti..

....a vypravěč se náhle rozchechtal.

„ Tak to vidíte, že první město hříchu byl nakonec ráj. Však pravým viníkem nikoli ďábel v podobě ženy, ale Z hlíny uhnětený byl,“ dokončil posměšně.

„ Tak to vidíte,“ promlouval dál k prázdným ulicím, blikajícím lampám a oprýskaným zdem, k tomu velkému temnému páchnoucímu městu, k té nádobě neřesti, kterou si vysnil ve své pomatené hlavě.

A procházel ulicemi a smál se, blázen, smál se svému pokřivenému biblickému obrazu světa.