NETYPICKY NA POŠTĚ-3

Díky velkému množství zásilek jsem pocítil stres. Do několika balíků jsem si tedy kopnul a jednu zásilku jsem dokonce prokopnul. Z ní vzápětí začalo cosi vytékat, načež jsem ucítil vůni domácí slivovice. Rychle jsem tedy balík položil na vozík a rozjel se směrem k místnosti, kde se poškozené zásilky zabalovaly. Když jsem k ní jel, tak mnozí kolegové zbystřili svou pozornost. Pan Koukolík v oné místnosti mě už zdálky vyhlížel a měl připravené skleničky. Ještě než se v přebalovně zamknul, tak do ní vběhlo s narychlo poškozenými zásilkami několik pošťáků. 
 Záhy se na hale objevila vlečka kouřového dýmu, kterou doprovázel tuberácký kašel. Vypadalo to, že halou jede kašlající lokomotiva, ale ve skutečnosti to byla směnová vedoucí paní Mráčková. Ta byla vyhlášenou pošťáckou kuřačkou a pro hustý cigaretový dým jí mnohdy nebylo vidět do obličeje. Netrvalo to dlouho a došla ke mně. Z obláčku štiplavého dýmu, v němž byla její hlava, začala na mne mluvit.
„Máte průser!“ vyhrkla kašlavě.
„Už jsem měl obavu, že dneska nebude žádný,“ pronesl jsem s úsměvem.
„Jednomu adresátovi, co byl doma, jste nedoručil zásilku!“
„Jen jednomu? Těch bylo mnohem víc.“
„Volal sem na poštu a stěžoval si! Nějaký pan Kudlanka.“
„Kudlanka? A nábožný je taky?“
„Musíte ho doručovat!“ vyhrkla za dávivého kašle, načež odešla, přičemž to spíše vypadalo, že se rozplynula v cigaretovém kouři.
 Měl jsem namířeno na své pracoviště, ale náhle mojí pozornost zaujali pošťáci, kteří zkoušeli funkčnost jedné zásilky. Jednalo se o trampolínu a ta se vzápětí stala atrakcí. Kde kdo si na ní chtěl zaskákat, načež na ní začal být nával. Několik kolegů bylo z trampolíny vymrštěno zcela mimo a dopadlo na tvrdou podlahu. I já jsem si parádně zaskákal, ale nějak jsem to přehnal. Protože jsem proletěl otevřeným oknem ve střeše. Návrat na halu byl dost komplikovaný. Moje robinsonáda na trampolínu mi nevyšla a já jsem skončil zaražený hlavou napřed ve velkém odpadkovém koši. Po vylezení z něho jsem spatřil, že na trampolíně skáče i vedoucí Klofáč. Ten měl obvázanou hlavu obvazem, což byl následek úderu hudebním nástrojem baryton. A jak to tak vypadalo, ještě to neměl úplně v hlavě srovnané. I vedoucí to přehnal a zůstal viset na zavěšené zářivce.
„Okamžitě mě sundejte!“ rozkřičel se. Rozhodl jsem se být iniciativní a doběhl jsem pro štafle. Vedoucí si na horní část štaflí stoupl, zatímco jsem je držel. Poté se halou rozlehl kašel a mně se naskytl pohled na přibližující se postavu směnové vedoucí Mráčkové. Její hlava byla jako tradičně zahalena v obláčku kouře.
„Průser, průser! Je tu někdo z ředitelství!“ křičela kašlavě a vzápětí narazila do štaflí. Vedoucí na nich vykřikl a já jsem pocítil úder. Poté mi neunikla ta skutečnost, že mám v ústech její cigaretu a vrávorám se štaflemi, které mám na sobě. Po chvíli jsem před jejich koncem spatřil muže v obleku s kravatou. Nějak jsem klopýtl a po neurčitých pohybech mi do obličeje prskal rozkřičený muž, jehož hlava se také ocitla mezi příčkami.
„Vy byste měl mít na ústech roušku,“ řekl jsem mu a on začal řvát. Vzápětí jedna noha štaflí narazila do vypínačů a na hale zavládla okamžitě tma. Narážel jsem opakovaně do ledasčeho, přičemž se v hale ozývaly rány i výkřiky. A pak někde něco bouchlo.
„Průsééér!“ řvala stále kašlající směnová vedoucí, která jako ostatní prchala od pošty, přičemž se za ní táhla žíznivá čára cigaretového dýmu. Zatímco já jsem seděl zčernalý v potrhané uniformě v koruně stromu, kam mne odhodila exploze kanystru s benzínem, do něhož mi spadla zapálená cigareta.

KONEC