Řeka

     Poutníci, kteří nedošli až do cíle, kteří se nechali přemoct horami, znavení a zhanobení, jen tiše pláčí. Sedí pod zasněženými vrcholky, jejich horké slzy rozpouští sníh a spolu s ním tvoří malé potůčky razící si cestu do slunečného údolí pod nimi. Stékají dolů, vlévají se do jiných potoků a mohutní, až nakonec v lesní oáze mezi skalami vytváří řeku. Ta pak zaplavuje pole, rozpouští mlhy. Snaží se ostatní zbloudilce varovat před zrádnou příkrostí svahu. Hloupé lidi to většinou odradí.

    Mladík s botama v rukou a batohem na zádech nechal své kroky řídit řekou. Šel stále dál podél jejího břehu, bosé nohy se zabořovaly do jemného chladivého písku. Voda postupně odvála všechny stopy, které za sebou zanechával. Jediné známyk jeho života.

    Noci už bývaly pekelně chladné a nebylo z čeho rozdělat oheň. Dřevo v polích neroste. Měl by počkat do jara, ale on se odmítl vrátit. Začal se brodit vodou. Když byl v řece ponořený pás, ucítil dotěrnou sílu proudu. Varování pro něj však představovalo znamení. Chtěl to vzdát a musel to vzdát. Podvolil se tedy řece a nebránil se ani když ho nesla mezi peřeje.

    Ledové objetí. Ostrá bolest v noze. Vlastní steny. Něčí ruce. Bílý polštář. Skláněla se nad ním, dočista průhledná, jakoby ze skla. "Sestřička z Erulie."

    "Nevěř pohádkám, jen sníš."

    Její pohled hřál a uměla číst myšlenky. Musel to být sen. Neskutečné zhmotnění nevyřčených přání. Dívka se k němu stále přibližovala. Přitiskla se na jeho rty a celého ho přikryla svou vahou. Žádné sklo - voda. Voda, nad jejímž chladným polibkem zářilo slunce. Upřel k němu pohled, jak ho líbala se stále větší vervou. Ponořila se do něj a on ztatil dech...

    Stál na břehu a za ruku ho držela jeho mladší sestra. oba pozorovali mladíkovo tělo, jak pluje domů, dokud ho nezahalila mlha...