ZAKLETÁ aneb Sladkosti úniků (1)

Přišla ke mně jednoho pozdního podzimního podvečera. Dlouhá rezavá sukně, půlící silná lýtka přesně v jejich nejširším místě, umocňovala dojem nateklých končetin. Oproti výšce celého lehce shrbeného těla zdály se být její paže nepřiměřeně vytažené z ramen. Prošedivělá prostovlasá hlava se zbytky stop po někdejším tiziánu připomínala mrtvou labuť se zlomeným vazem. Nebyla jsem příliš překvapená - chodili ke mně různí lidé. Vyzvala jsem ji k posazení do své béžové chlouby z mikroplyše a nabídla teplý čaj a černou kávu. Kývla na ni. Čokoládových sušenek se netkla, třebaže jsem se nemohla ubránit dojmu, že bohaté sliny polykala právě díky jejich blízkosti. A voněly tak silně po vanilce, až očividně nedokázala potlačit rozšíření nosních dírek při každém druhém, třetím nadechnutí. Alžběta. Jméno bezmála královské. Za dvěma čerstvě okousanými nehty černozem. Přitom krásně voněla. Žádný odér za pár korun ze smíšeného zboží. Parfém vybraný s dokonalou pečlivostí, jak se patří na skutečnou dámu. Když usrkávala tradiční nápoj ze starobylého čínského porcelánu - pár vzácných kousků mi ještě zbylo - objímala šálek oběma dlaněmi, jako by v nich schovávala z hnízda vypadlé ptáče s láskou, aby před smrtí nenastydlo. A dost možná, že zahřívala jenom samu sebe. Zamlada musela mít krásné oči. Modré a hluboké. Moc hluboké. Zůstaly v nich slzy a každou chvilku se mi zdálo, že z každého z nich jedna spadne a skutálí se jí po tváři - bůhví jak je to možné, že za celou dobu nespadla ani jediná. Marně jsem hledala řasy. Byly tam, ale slabé, jemné, krátké. Rozprostřela jsem na černou plenu se zlatým potiskem vějíř karet. Neváhala dlouho - ukázala prstem na deset, aniž se dotkla jediné, a už z nich nespustila oči. Zvlažené rty přitom přitiskla na okraj hrnečku a krk dám na to, že se chvěla. "A za měsíc mohu?" "Vy si myslíte, že už za měsíc se něco změní? To je dost krátká doba. Minimálně tři, půl roku je optimální." "Tak dlouho to nevydržím." "Tak přijďte na kafe, jen tak. Můžeme si povídat." "Ne, to nechci. Nemohu krátit váš čas. Chci výklad." "Přijdete a uvidíme." "Ne, chci se domluvit už teď." "Paní Slámová, ale já vám skutečně nic nového nepovím. Moje zkušenost, věřte mi." "To nevadí, tak si to poslechnu znova." "Chcete mě zkoušet?" "Ne, to vůbec ne. Chci to slyšet." "Vždyť vám neříkám nic veselého." "No právě." "Co právě?" "Jak mám s tím smutkem žít sama? Víte vy, co to je, každé ráno se probudit v prázdném pokoji do chladu a vzduchu plného těžkých snů? Nechci si stále klást tu zbytečnou a hloupou otázku - a nedá mi to, musím. Podívám se na sebe do zrcadla a hledám, nevím co, vím jenom, že jsem to ztratila. Dovedete si to představit?" "Nedovedu," "Tak to vidíte. Je to vůbec ještě život? Řekněte!" "Tak to nesmíte brát. Zkuste věřit, že se to všechno v dobré obrátí." "Neobrátí. Vím to." "Proboha, platíte mi víc, než po vás žádám. A nic vám to nedá?" Jak jsem si mohla myslet, že její jizvy znám. Má ještě poměrně hladkou tvář. Zvláštní, v jejím věku. Moc mi toho nepoví. Nechává to na mně. Jako by mě chtěla přistihnout při lži. Nelžu jí. Karty dávají najevo jasnou naději. Ještě bude milovat, bude ...

---