Sladkosti úniků (2)

Paže raně zimního slunce olízne parapet a odražený paprsek mi propíchne rohovku. Už jsem to kdysi dávno viděla: Zvláštní blesk osvítil černou noční oblohu a já se posadila na matčině posteli, sotva devítiletá. "Kam mě vedeš?" "Neptej se a uvidíš." "Maminka říká, že nesmím chodit s cizími lidmi." "Maminka má pravdu. Pojď." "Ale já tě neznám. Jsi cizí paní." "Nejsem paní. A nejsem cizí." "A kdo jsi?" "Jsem tvůj sen." Kolikrát za život člověk potká anděla? Kolikrát to pozná? Alžběta upíjí svoji kávu a není jí do hovoru. Kdy jsme se to vůbec spřátelily? A proč? Nikdy mi o sobě nic neřekla. Nic podstatného. Nic, co by mi pomohlo nevzbuzovat planou naději. V obrázcích není budoucnost. Jsou v nich naše TEĎ a NYNÍ. Ale je třeba znát minulost. Alžbětinu odečítám z pohledů a mimoděčných gest. Pokaždé, když vdechuje proužek bílého dýmu, přivírá slastně oči. Na koho asi myslí? "Zase nám je podražili, co?" "Nevadí, kouřím málo." "Kdysi jsem to také zkoušela, málem jsem se tím smradem v puse udávila." "To není smrad. To je teplo." "A vzpomínky, že?" Zhořklo jí poslední sousto nikotinu v ústech. Zkřivilo jí tvář. Dala bych si pár facek. Proč nikdy nevyřkne první větu? Jednou to zkusím a nepromluvím dřív, než ona. "Tak já už půjdu." "Nemusíte spěchat. Syn má kroužek. Přijde dnes o hodinu později." "Je krásný. Moc se vám podobá. Má vnímavé oči. Bude moudrý." "Inu, děti, znáte to - andílci s čertova kopýtkama." "Neznám." Nikdy nebudu dost moudrá. První nebo poslední. Pokaždé ji zraním. Mlčení s Alžbětou mi dává sílu čerpat z úzkosti. Bojím se chvíle, kdy řekne, že má zítra narozeniny. Kolikáté už? Chvílemi se hroutí v sebe sama, bezmála stoletá. Netroufám si hádat. Otevřu okno. Trocha čerstvého vzduchu osvěží myšlenky. V pokoji je nesnesitelné dusno, třebaže její Camel s velbloudy a čerstvou kávou příjemně voní. "Mám ráda hezké obaly." "Hmmm ... to já asi také." "Máte cit pro estetiku." "Nevím." "Máte, to se pozná." "Měla bych jít k holiči." "To měla." "Já vím." "Slušelo by vám mikádo." "Ano, slušelo. Mám to vyzkoušené." "Tak na co čekáte?" "Chci mít jistotu." "Jakou jistotu?" "Že to nebude zbytečné." "Co?" "Kadeřnice, kosmetička, pedikérka, švadlena..." "Ale to přece není zbytečné nikdy." "Možná. Ale čekání pak víc bolí." "Bože můj, Alžběto, právě naopak!" "Neříkejte mi Alžběto, nemám to ráda." "Odpusťte, Elizabeth, proč se stále tak zraňujete?" "To se vám jenom zdá. Píšu román."

---