To byl zase den!

To byl zase den!

Je pátek, 17. listopadu, a my máme (snad) zasloužené volno. Právě před sedmnácti lety proběhla Sametová revoluce a naše státy do teď slaví její výročí. A když slavíme takovéto svátky, mezi něž počítám i víkendy, tak si samozřejmě ráda pospím. Ale dneska ne! A to už neznačí nic dobrého.

            Ještě v pyžamu se dobelhám do obýváku a sednu si do pohodlného křesla. Brácha, který už je dávno vzhůru, mě probudil a já od té doby nezabrala. Přirozeně, že mě to naštvalo. Jsem totiž člověk, o kterém celé  okolí tvrdí, že prospí půlku života.  Je to sice pravda, ale uznejte, že když potřebuju večer něco nutně dodělat, tak si musím druhý den pospat…  Takže o víkendu klidně prospím celé dopoledne. 

            O chvíli později dorazila i mamka: „Dobrý oběd!“ Tento pozdrav se u nás ujal od té doby, kdy jsem jednou (jako obvykle) vstala na oběd a mamce se pozdrav „Dobré ráno“ už nezdál moc vhodný. „Když už jsi vzhůru, tak můžeš okrájet brambory na oběd.“ Sklesne mi úsměv. „Asi půjdu ještě spát.“ Odvětím, abych se tomuto „trestu“ vyhnula. „Jo a pro ty brambory musíš skočit do sklepa, tady už žádný nejsou.“ doplní mamka. A tak se odporoučím do pokoje, prozatím obléknout.

            O pár minut později si to šinu ze schodů s košíkem určeným výhradně pro tuto činnost. Dole, v přízemí, zrovna nikdo není – ani babička, ani děda, kteří tam bydlí, a tak si cestou prozpěvuji melodii z jedné pohádky, která zrovna běžela v televizi.  „Já jsem si zase nevzala boty!“ obracím se, že se vrátím – přece tam nepůjdu bez bot.  V tu ránu zahlédnu jedny bráchovy pantofle, které už používá celá rodina. Obléknu si je a snažím se dostat do sklepa, kam jsem se vždycky bála. Rozsvítím, dodám si odvahu a vlezu tam, jak do jámy lvové.  Hnedka mě zarazila ta vlhkost a neobvyklé světlo.  Mám prostě vsugerované, že každou chvíli musí někde vyskočit nějaké strašidlo nebo něco podobného. Naštěstí nikde nic, já v klidu naberu brambory (a to hodně, abych tam už dlouho nemusela jít) a vydám se nahoru. Před schody se bouchnu o strop do hlavy: „Ježišmarjá! To snad není možný! Já jsem snad vyrostla!“ a s podivem začnu lézt do schodů. Udělám dva kroky a: „AU! To snad…! Já…!“ no prostě nemám slov. Už mě ten den začíná celkem vytáčet. Dalších pár kroků – bum! – právě jsem brkla o takový hrozný koberec, co tam máme. S hlasitým oddechnutím jdu dál. „PROČ PROBOHA JÁ?!“ – právě jsem málem upadla, když jsem zabrkla o konec toho koberce. Naštěstí jsem se dostala až nahoru a zabouchla za sebou dveře. Zhasnula jsem světlo a se svými obvyklými poznámkami, jako že „Proč musím bydlet na vesnici?!“ a že si najdu nějaký podnájem ve městě, se vydám nahoru.

            Okopaniny jsem okrájela bez úrazu. A dalších pár hodin jsem v podstatě přežila taky. Pak se ovšem naskytl další problém - měla jsem jet do tanečních. To by nebyl žádný problém, ale taky jsme se měli jet (aspoň ze slušnosti) podívat na akci firmy, kde mamka pracuje. Takže jsem místo klidného se připravování seděla v jedné nejmenované vesnici a poslouchala „přátelské“ vypravování paní vedoucí, která právě vzpomínala na své taneční.  Moc dlouho jsme se nezdrželi radostně jsme se vraceli domů. Nervózně jsem se oblékla a dokonce jsem si i stihla umýt hlavu. Sice to byl fofr, ale zvládla jsem to. Oblékla jsem si silonky a: „A dírka!“ Překvapení. Tak jsem to zamatlala lakem (několikrát – jistota je jistota) a byla jsem spokojená. Mohli jsme vyrazit. V podpatečcích jsem přeskočila pár kaluží a v pořádku otevřela a za autem i zavřela vrata.

            Tentokrát mě mamka vyhodila na místě a odjela zase domů.  Byla jsem tam celkem brzy a byla zima. Ještě, že už měli otevřené dveře. Vejdu dovnitř, optimistické paní šatnářce dám pesimisticky pětikorunu za to, že si tam můžu nechta kabát, a vyběhnu schody nahoru (tentokrát se mi nic nestalo). V sále ještě tancuje předchozí kurz. Tak čekám.

            Lidé pomalu přicházejí, ale přesto tam poměrně dlouho čekám sama s jednou slečnou, tanečníky přezdívanou Almara, a její maminkou. Ale jak říkám – pomalu se scházíme. Vejdeme do sálu a začínáme. Jindy si s chutí zatančím, ale tentokrát… Při první pánské volence si pro mě přijde kamarád, shodou okolností nejlepší tanečník. Jindy nám to jde, ale hold jsou i horší dny. První tanec – country – nějak odtančím, ale opravdu jen tak nějak. Následuje waltz, který spolu obvykle „válíme“ celkem slušně ale já to teďka šlapu jak to zelí. Potom si někdo z davu poručí polku. Svému tanečníkovi sdělím, že „asi budu vraždit!“, ale to už začíná hrát hudba a my po odpočítání začínáme. Teďka pro změnu hopsám. Párkrát málem upadnu, ale mám tanečníka - „držadlo“.  Chudák. Hudba končí a z mikrofonu se ozve hlas paní mistrové: „Zařaďte se do promenády a uveďte dámy na místa.“ Během celé promenády se mu opravdu srdečně omlouvám, ale on mi tvrdí, že je to naprosto v pořádku.

            Celý večer trpíme – ať už já, tak i mí tanečníci. Naštěstí dnešní kurz rychle utíká, takže netrpíme dlouho. Končíme. Já se rychle loučím a pádím do našeho již přistaveného auta. Dojedeme domů a chvatně se dostanu do postele. Konečně ten zatracený den končí!