Houpačka

Houpačka

Malá holčička se rozběhla lesem. Bylo to pro ni tolik vzrušující, nové, dobrodružné. Rezavými vrátky na konci zahrady utekla z bezpečného dohledu rodičů...

Její bosé nožky hopkaly po měkkém mechu. Do krátkých, tmavých vlasů se občas zamotala větvička – dívenka se tomu jen zasmála a utíkala dál.
Vůně lesa ji omamovala a holčička jí za to svým nezaměnitelným hláskem zpívala veselou písničku.
Dítě vešlo na palouček. Zelený, sluníčkem prohřátý palouček plný lučního kvítí a letních zvuků.
Uprostřed stál statný dub a na jedné větvi bylo cosi pověšeného.
Houpačka.
Dívenka opatrně přišla blíž a zkusila se posadit. Provazy zavrzaly, ale váhu holčičky unesly.
Malé dlaně stiskly lana.
Nožky se zapřely o zem.
Větřík pohladil tvář a rozčepýřil vlásky.
Zavýskla.
Houpala se víc a víc, až se zem vždy na chvíli ztratila.
Houpala se mezi mraky, hladila bílé beránky.
A stále se smála.
Ten krásný pocit v břiše, když klesala zpět k zemi.
Chtěla výš.
Chtěla pohladit slunce.
Další odraz bosých nohou a let do nebes.

Hledali ji.
Hned je napadlo, že prošla starou brankou v zahradě.
Rychle vyrazili za ní.
Tušili, kam šla.