Muž který "vynalezl" Deja vu

K novinařině jsem se dostal vlastně úplně náhodou, skoro by se dalo říci omylem. Vzdělání v tomto směru nemám žádné, jsem strojař a nedávno jsem dal výpověď ve vodárnách kde jsem dlouho pracoval. Nebylo to špatné místo, ale v každém případě bylo špatně placené. Byl jsem v kolektivu 3 ženských a ty si mě tam hýčkaly, což znamenalo že jsem to s prací zrovna nepřetrhl ale místo toho jsem ochotně udělal vše okolo tiskáren, nových programů a tak. Jenže poslední dobou práce přibývalo a toho "hýčkání" bylo čím dál méně až se situace pomalu změnila a místo něj mě jedna kolegině začala kontrolovat a já začal dělat přesčasy; a to za stále stejné peníze které byly průměrnou mzdou někdy před osmi lety. V tu chvíli mě to dožralo a řekl jsem si že to nemám zapotřebí. Na inzerát do místních novin jsem odepsal spíš z legrace, a možná trochu z pocitu že teoreticky vlastně zvládnu cokoliv. Když si mě pozvali na pohovor bral jsem to tak že mi o nic nejde a nejhůř tam po pár týdnech skončím. Taky jsem poctivě přiznal že mám problémy s mluvnicí ale redaktor který mě přijímal mě uklidnil že mi s tím pomůže a navíc všechny články projdou rukama schopné korektorky. To vše jsem bral s pocitem podvodníka který s lišáckým úsměvem čeká až se jeho lumpárny provalí. Místo toho mě ale čekalo něco úplně jiného, čakala mě příhoda jako vystřižená z mojí oblíbené scifi.   

Takže abych to dlouho nezdržoval jednoho dne jsem se octl v domě Johna Milkoviče, vědce kdysi uznávaného ale dnes zatracovaného. Starší muž s brýlemi a věčnou dýmkou v ústech mě provedl chodbou ve svém útulném přízemním domku a posadil mě v obývacím pokoji. Z kuchyně vykoukla jeho žena a začla halasně nabízet různé pochutiny,  ale když viděla že John chce klid tak nám jenom tiše přinesla dva šálky čaje a zmizela v kuchyni. Pokoj byl vyložen těžkými perskými koberci a byl velmi útulný. Jedna stěna byla skoro celá prosklená takže v létě mohl být velmi světlý ale teď v zimě propouštěla světla právě tak aby stačilo rozsvítit jednu dvě lampy pro atmosféru na povídání. Začal jsem panu Milkovičovi vysvětlovat proč jsem přišel a jak bych chtěl aby rozhovor probíhal ale on mě příliš nevnímal ale rovnou začal mluvit o věcech které mě zajímaly. Došlo mi že bude lepší dát mu prostor a potom si jeho vyprávění přebrat jak budu potřebovat.

O jeho předchozím výzkumu nepadlo skoro ani slovo, jen to že proti věcem na které přišel je to úplně nepodstatné, a také to že nechápe jak mohl být za tak nedůležitý výzkum považován za schopného vědce a když se teď obrátil k věcem tak fascinujícím, všichni od něj dávají ruce pryč?

"je to věc doby", přechází z lehce naštvaného do smířlivějšího tónu John, "jen mě mrzí že jsou všichni tak slepí". Přitáhne si dýmku, opatrně ji pěchuje a po chvilce jako by to vychutnával dýmku zapálí. Je skoro slyšet praskání tabákových vlásků a místností zavoní sytá vůně dýmkového kouře.

Postupně přestane mluvit o křivdě kterou ho častují novináři i jeho kolegové a rozhovoří se o svých vynálezech a já se snažím chápat alespoň drobky toho co mi říká.

"Svět v čase funguje tak jako byste za sebe položil listy papíru, každý papír je přítomnost a my se pohybujeme tak jako bysme přeskakovali z jednoho na druhý."

Přechází do vedlejší pracovny kde rozsvěcuje a pokračuje nad aparaturou zalitou jakoby jantarovým světlem slabé žárovky:

"Proud času je jako hladina rybníka která je občas rovná ale kterou občas čeří vítr; místy se dělají kruhy vlnek které míří zcela opačným směrem než všechny ostatní. Je to prostor v kterém se odbývají věci zázračné o kterých ani netušíme a přitom úplně běžné; tak běžné že se tím nikdo nezabývá. A u času je to také tak, vezměte si třeba Deja vu", skloní se nad aparaturou a šroubovákem štrachá v krabičce na kraji desky která mi, nevím proč připadá jako dětská autodráha.

"Deja vu je chyba v plynutí času, nebo řekněme spíš méně běžný úkaz. U lidí je jedinečné tím že je registrováno ale děje se i u věcí. Je to jako když posunete vždy jeden list papíru do minulosti po celou dobu co úkaz cítíte. Proto máte pocit rozdvojení nebo také toho že jste to již zažili."

Zdá se že má již hotovo a tak dále hovoří stoje nad "autodráhou" a mezi větami dělá delší mezery protože by mu vyhasla dýmka. Upíjím čaje v očekávání věcí příštích, cítím se tu však nad očekávání dobře takže si vychutnávám Milkovičovo vyprávění a snažím se položit hranici mezi tím kde jsou jeho závěry ještě reálné a tím už ujel, tedy tak jak to aspoň tvrdí vědecká veřejnost.

"Vědci jsou ignoranti", řekne najednou jako by moje myšlenky slyšel, "kteří se snaží vidět věci skryté, ale nevidí ani věci zjevné"; tím je zdá se aspoň pro tuto chvíli s nimi hotov. "Teď možná něco zažiju" říkám si a otáčím svoje křeslo abych na něj a jeho stůl lépe viděl. Najednou mám pocit že sedím na místě na kterém jsem před chvílí neseděl, vidím ho jako bych ho v tento moment viděl poprvé. Přitom vím že jsem nebyl zamyšlený víc než jinky, nebyl jsem tedy "mimo". Tenhle pocit je mi důvěrně známí ale ve světle profesorovi řeči začíná nabývat zajímavý tvar.

"Samozřejmě existuje i obrácené Deja vu", pronáší zasněně a já z náhlé podezřívavosti k němu a hned i k sobě usazuji se hlouběji do ušáku a snažím se nijak věci kolem sebe nekomentovat.

"To jen věci přítomné se překopírují z přítomnosti na následující moment, vnímání je proto jakoby snové, duchové."

K tomu už sám sobě nedokážu nic dodat jen mě napadá představa jeho kolegy který se v tento moment zvedá z útulného křesla svého kolegy a s nadávkami do šarlatána utíká pryč. Ta představa mě rozveselí a trochu uklidní. Profesor zapuká z dýmky nad svojí "autodráhou" a já se musím držet abych nevybuchl v neřízené veselí neboť se mi najednou proměnil v představu Krakonoše nad kartonovými kulisami hor z ostravského studia.

"To vše jsou ale jevy náhodné, jejich zkoumání je obtížné, proto jsem se rozhodl sám je vyvolat" pronese profesor a drží v ruce knihu a napřahuje jí ke mě; její význam je jasný, ona bude pokusným objektem. Náhodné nápady jako co dalšího by mohla sloužit pro vážnost chvíle smetám do rohu své mysli.

Profesor položí knihu do středu stolu a otočí ovládáním. Ozve se bzučení podobné malému elektromotorku.

"Moje aparatura dokáže postrčit věc do budoucnosti; je to jako by přítomnost před sebou věc hrnula vždy když se v ní octne" - kniha skutečně projevuje jakési chvění; kdoví ale čím vším se stůl třese, přesvědčivé to příliš není.

Pak ale přidá profesor otočením kolečka - "Při určité časové prodlevě a frekvenci se věci na hraně přítomnosti stávají duchovými", pronese a kniha zkutečně začne ztrácet kontury jako by jí bylo vidět třeba ve stroboskopu. To už se zvedám z křesla a přistupuji ke stolu. Moje humorné představy ze mě spadávají v ten okamžik. Podívám se na profesora a ten na mojí nevyřčenou otázku odpovídá "Ano, můžete si sáhnout." Moje ruka prochází knihou, přesto jako bych jí cítil. Hledám trik ale nic mě nenapadá. Odtahuji ruku.

"A ještě přidáme", začíná se rozpalovat profesor, "z minulosti kniha téměř zmizí, přesto však se jí bude dotýkat ikdyž už to člověk svými smysli nedokáže vnímat": V tu chvíli kniha zmizí úplně.

"Dokáži to samozřejmě v obou směrech", dodává profesor. "Možná mi nevěříte, možná se vám můj pokus zdá příliš jednoduchý, nebudu se vás na váš názor ptát, ale to že mi neuvěřili moji kolegové a snad z rivality, snad z omezenosti mě zavrhli, to jim nikdy nezapomenu."

"Ptáte se jestli bych dokázal dosáhnout svým prstem dál než na budoucí okamžik; ano, teorecky vím jak na to, ale už jsem se rozhodl. Tento princip světu nedám a již se o něm ani více nezmíním." "Vlastně jsem čekal na tento okamžik abych tuhle kapitolu svého života ukončil", dodává a kladivem které se jakoby zázrakem ocitá v jeho rukou rozbíjí ovládací krabičku na prášek.

Připadal jsem si jako svědek zázraku a konec zázraku byl jako návrat k realitě. Na to jak výstřední čin profesor vykonal mě vyprovodil klidně a rozloučil se se mnou vlastně srdečně.  Měl jsem z toho pocit jako bych byl násilně vtažen do role okouzleného a možná oblouzeného diváka, ikdyž jsem si před rozhovorem maloval že zůstanu nestranným a nezvyklatelným pozorovatelem.

Mému novému kamarádovi z redakce jsem nedal ani dost prostoru na otázky a rychle odběhl za šéfem kterému jsem oznámil že tuhle práci neberu.

Následujících 14 dní jsem strávil doma přemýšlením mezi spíš automatickým hledáním inzerátů v novinách na novou práci.

Jedno odpoledne natažen mezi listy novin mě ze zasnění probudil článeček na okraji novin: "Přesun v čase je dokázán", o nějakém vědci ze severní Karolíny který sestrojil stroj se stejným principem který jsem viděl u profesora. Nějak jsem měl pocit že to nebyla kopie ale že na to "přišel" skutečně sám, tak jako na nějakou novou myšlenku "přišlo" v jeden okamžik víc lidí najednou.

Jakoby jednu rybu vylovil rybář když jí jeho kolega před chvílí pustil. V tu chvíli mi přišlo že svět je jako rybník kde je místo i pro zázraky, obyčejná voda ale dokáže tolik věcí že nikoho ani nenapadne aby se jimi zabýval.

...