JARO

 

I

 

Večer, ještě trochu světlo. Martin a nějaká dívka vysedají z auta a jdou do nějakého domu, drží se za ruce. Dívka se rozhlíží po stromech a pořád mluví o tom, jak je šťastná, že už přišlo jaro.

Přijdou do domu, koná se tam večírek. Dívka se hned začne bavit s nějakými lidmi, Martin jakoby se v této společnosti cítil trochu nesvůj, jde si nalít něco k pití.

Vrátí se ke své dívce. Ta mu chce někoho představit – je to ten mladík, kterého nedávno před hospodou zmlátil. Oba se na sebe dívají s jakýmsi překvapením. Dívka je představí :

„To je Martin, můj miláček… A to je Jakub, nejlepší člověk, jakého znám.“

Jakub se usměje, podá Martinovi ruku. Dívka už zase odchází za nějakými známými, jen ještě prohodí s úsměvem :

„Popovídejte si… Myslím, že si budete rozumět.“

Oba se na sebe chvilku zadívají, Jakub se trochu jakoby v rozpacích usměje. Martin se otočí a jde si dolít sklenici.

 

Po několika minutách se potkají na balkóně, je už tma. Jakub si tam s někým povídá, ten ale po chvíli odchází. Martin si zapaluje, chvíli pak počká, ale nakonec nabídne cigaretu i Jakubovi.

Oba kouří, mlčí. Pak Jakub, snad aby prolomil ticho, jen tak prohodí :

„A jak jste se s Kristýnou vůbec poznali…?“

Martin se na něho podívá, jakoby nechápal, proč se na to ptá :

„Co já vím…? Někde v hospodě… pozval jsem ji na panáka.“

Chvíli je zase ticho.

„Líbí se ti ?“

„Kdo ? Kristýna…? Asi líbí. Co já vím…?“

Po chvíli se Jakub zase zeptá : „Miluje tě ?“

Martin nejdřív vyfoukne kouř : „Asi jo…“

„A ty ji miluješ…?“

„Ne… Co to máš pořád za otázky…?“

„Nevím… Řekla nám, ať si pokecáme – že si budeme rozumět – tak kecám.“

Znovu nastalo ticho. Oba jen tak stojí opření o zábradlí a dívají se přes okno dovnitř na ostatní hosty. Martin pak přece jen promluví :

„Co to tehdy mělo znamenat…? Tam před tou diskotékou – proč jsi to dělal ?“

Jakub se pousměje : „Nevím… Prostě jsem šel okolo a viděl jsem to…“ - chvíli se odmlčí - „No a prostě jsem cítil, že bych měl něco udělat – a jediný, co mě napadlo, bylo ty holky vystrašit. Já nevím… Prostě jsem musel.“

„Proč…?“

„Nevím…“

„A proč i podruhé…? To‘s nečekal, že dostaneš do huby ?“

„Čekal.“

„Tak proč‘s to znovu udělal ?“

„Nevím. Svědomí mi to asi říkalo…“

„Svědomí ? Jaké svědomí…?“ - usměje se - „Bůh ?“

„No… asi jo. Co jiného by to bylo než Bůh ? Každý to slyší… Ty nemáš nikdy pocit, že ti něco říká, že máš něco udělat… nebo neudělat ?“

Martin se usměje ještě víc : „Ty jsi blázen…“

„Asi jsem.“

„Ty myslíš, že existuje nějaký Bůh ?“

„Věřím, že asi jo.“

„A jaký je ? Má nás rád ? Pomáhá nám ? Nebo nám jenom tak něco kecá do ucha…?“

„To nikdo neví… jaký je. Ale asi je na každého takový, jaký je on na něho… a na ostatní lidi. Spravedlivý… ale milosrdný.“

Martin se znovu usměje (vůbec celý rozhovor jakoby se nesl v jakési jemné poloironii), pak :

„I kdyby existoval… musel by to být strašný Bůh. Podívej se na všechny ty války a všechny tady ty… hnusy. Co všechno dopouští… a ještě chce, abysme ho milovali.“

„Co na to říct…?“ - s úsměvem se chvíli odmlčí - „Znám jeden takový kousek básně –

…a slunce se směje, slunce se směje
slyšíc, že Bohu přičítají
tumory, války a hladomory
jako by slunci vyčítali
tmu

Nevím, co jiného bych ti k tomu řekl…“

Martin nic neříká, jen se usmívá. Nastane dlouhé ticho. Až když oba uhasí cigarety a hodí je dolů z balkonu, se Jakub zeptá :

„Kristýna ví, co děláš ?“

„Ví.“

„A… co tomu říká…?“

„Co by tomu říkala ? Je ráda, že má chlapa i prachy. Co by si stěžovala…?“

„Nevím… Neřekl bych to do ní.“

Až po chvilce Martin : „Řekl jsem jí to asi před dvěma týdny, když mi našla v kabátě nějaký perník. Řekl jsem jí, že nejsem žádný feťák – že to prodávám. Bylo mi jedno, co udělá – jestli ode mě odejde nebo já nevím co. Řekl jsem jí jen, že jestli o tom bude někde kecat, tak ji zabiju…“ - podívá se na Jakuba, pak zase otočí hlavu k oknu - „No… Zůstala se mnou… Nevím proč – a je mi to docela jedno.“ - chvíli se odmlčí - „Pro tebe platí to stejné...“

- podívá se na Jakuba a při tom se usměje, rádoby přátelsky, ale je jasné, co tím myslí. Pak se odstrčí od zábradlí a jde zpátky dovnitř.

Vezme Kristýnu zezadu kolem pasu a dá jí polibek na ucho.

 

II

 

Noc, Martin a Kristýna u Martina – jdou spát, svlékají se. Lehnou si do postele, jen tak leží, Kristýna se k němu tulí. Martin se po chvíli zeptá :

„Co je to za člověka ten Jakub…? Ten z té oslavy…“

„Jakub ? Já nevím – normální člověk. Myslím, že byl feťák – nějakou dobu – ale to už je dávno. Teď je čistý. Chodí, myslím, dokonce do kostela a tak… Ani nevím, co dělá – možná je na pracáku. Nevim – normální člověk – trochu divný občas, ale jinak v pohodě. Někdy třeba s náma někde sedí a najednou se s náma vůbec nebaví a jenom tak mlčí. Nebo se jednou třeba jenom tak normálně usmíval a pak se najednou z ničeho nic rozplakal. Ale jinak je normální. Mám ho ráda… Ale vlastně ho ani moc neznám.“

Chvíli jen tak leží, pak Martin Kristýnu začne líbat. Začnou se milovat.

 

III

 

Večer, skoro noc, Martin zachází do nějakého squatu. Prodává feťákům pervitin. Je tam mezi nimi jedna velmi hubená, celkově zbědovaná dívka. Dá se s Martinem do řeči :

„Krasavče.“ (usmívá se rádoby svůdně) „Nemám teď zrovna moc peněz, ale možná, že bysme se mohli domluvit… řekněme – že bych pro tebe chvíli zapomněla na svou čest… Co ?“

- znovu se snaží vypadat svůdně, vyšpulí na něho svůj hubený zadek a trochu si popotáhne kalhoty níž. Rozesměje se, Martin se taky usměje, vytáhne z kapsy malý bílý balíček :

„Dáš mi to zítra…“

Dívka se usměje a vezme si balíček, poděkuje. Martin se taky usmívá, pak se otočí a odchází, úsměv mu okamžitě opadá a ve tváři se mu objevuje skoro až jakési zhnusení.

 

IV

 

Noc, nějaká diskotéka, Martin prodává nějakým holkám extázi.

Vychází ven před bar, zapálí si, sedne si tam na nějaký patník. Několik metrů od něj se baví hlouček lidí, je mezi nimi i Jakub. Martin ho zpozoruje, on jeho po chvíli také. Martin mu posunkem naznačí, aby šel za ním, Jakub ještě něco řekne někomu z kamarádů a jde za Martinem. Pozdraví se, Jakub se ptá s úsměvem :

„Jak se má Kristýna ?“

„Dobře… asi.“ - potáhne si - „Ty, příteli… chtěl jsem se tě jenom zeptat, jestli tě třeba nenapadlo se o mě někomu nějak zmínit…“

„Ne.“ - usměje se a dodá jaksi ironicky : „Nejsem blázen.“

„A Kristýna o mně nemluvila ?“

„Nevím – už tak měsíc jsem ji neviděl.“

Oba chvíli mlčí, pak Jakub, jakoby to ticho chtěl přerušit :

„Tak co ? Nejdem na pivo ?“

Martin se na něho podívá, vyfoukne kouř :

„Tak jo…“

„Myslel jsem to spíš jako vtip…“ - usměje se - „Ale když‘s to vzal vážně… Tak jdem. Aspoň chvíli přestaneš otravovat ty děcka.“ - znovu se usměje - „Sem ? Nebo někam jinam…?“

Martin se zvedne :

„Ne… tady je to na hovno. Půjdem někam do normální hospody.“

Jdou, přejdou přes silnici na druhou stranu ulice.

 

V

 

Tatáž noc, někde na ulici, je po dešti, oba jsou opilí. Jdou širokým krokem, Martin má ještě v ruce nějakou láhev. Jakub si potichu něco brble, snad nějaké citáty.

Najednou se Jakub zastaví a dívá se kolem sebe, zase vykročí a při tom se pomalu otáčí, skoro jako by dělal nějaké taneční kroky, ale velmi pomalé.  Má lehce rozpažené ruce a něco si potichu zpívá, má chvíli veselý, chvíli zas jakoby bolestný výraz. Martin ho sleduje, vrávorá, popíjí z flašky. Jakub na něj zavolá :

„Ty necítíš tu krásu…?“

„Cože…?“

„Tu krásu všude kolem… Ty to necítíš ?“

„Jakou krásu, kurva…?“

Jakub si klekne na mokrou zem a roztáhne ruce, začne volat jaksi teskně :

„Jak to, že ne…? Proč to nikdo necítí ? Proč nikdo nevidí tu krásu…? Proč ji nikdo nehledá, když ji necítí…?“

Klečí, po tváři mu začínají téct slzy :

„Proč nikdo necítí tu lásku…?“

Martin k němu přijde a snaží se ho zvednout na nohy – ale nějak s ním zavrávorá a oba spadnou do kaluže. Leží v té kaluži, Martin se začne strašně smát, Jakub po chvíli taky.

Zvednou se a jdou dál, kape z nich voda, Martin pije z flašky, Jakub přitom pořád říká :

„Chtěl bych to každému vysvětlit… ale nejde to, protože… lidi nevěří tomu, co nikdy nezažily. Nevěří, že existuje taková krása. Nevěří, že můžou být tak jednoduše šťastní…“

Martin mu podá láhev, aby se napil, směje se, podívá se na Jakuba :

„Co to tady pořád kecáš, do prdele…? Napij se…“

„Proč to nikdo nechápe…? Proč to nevidí…?“ - otočí se na Martina - „Ty to taky nevidíš ?“

„Nevidím nic…“

Jakub se napije a dá flašku zase Martinovi. Jdou, spíš vrávorají, Jakub si pořád něco mumlá.

 

VI

 

Tatáž noc, skoro ráno, Martin se vrací do svého bytu, nelidsky opilý. Svléká se, na posteli sedí Kristýna, která se právě vzbudila tím hlukem :

„Dobrý ráno…“ (Martin nereaguje, snaží se dostat z kalhot) „Kdes byl…?“

„Co je ti do toho…“

Kristýna zívne :

„Jenom se ptám...“

„Chlastal jsem s tím tvým kámošem… s tím Jakubem nebo jak se to jmenuje.“

Kristýna vstane a pomáhá mu z těch kalhot.

„Hledala tě tu nějaká holka.“

„Jaká holka…?“

„Nějaká Markéta... Řekla jsem, že nejsi doma.“

Otočí se na ni a s jakýmsi zájmem :

„Kdy tady byla…?“

„Nevím – tak kolem deváté. Proč ? Co je to za ženskou ?“

Martin se otočí zase zpátky :

„Co je ti po tom…“

Neobratně si sundává tričko, Kristýna na něho hledí jakoby trochu dotčeně nebo jakoby se snažila skrýt nějakou bolest. Martin si lehne na postel a otočí se ke stěně, Kristýna si sedne vadle něho :

„Kdo to je ?“ (Martin neodpovídá) „Co…? Kdo je ta Markéta ?“

„Drž hubu… Spím.“

 

VII

 

Večer, nějaký malý hudební festival, stanová hospoda, hudba. Martin a jeho tři kamarádi, pivo, drahé cigarety. Mluví o obchodních záležitostech, o drogách, o podplácení policie, o čemkoli, o tom, že jeden z nich prodává pervitin nějakému středoškolskému učiteli přímo u něho v kabinetu. Martin jakoby je ani neposlouchal, kouří, pozoruje okolí.

Přijde k nim dívka (mladá, asi 17 let, menší postavy, spíš roztomilá než krásná), osloví je, pozdraví a ptá se jich :

„Já jsem se chtěla zeptat… Byla jsem tady s jedním klukem – autem - ale nějak jsme se pohádali a on odjel. Bydlím tady jenom kousek, asi pět kilometrů v jedné takové vesnici… Tak jestli jste tady autem, tak jestli byste mě tam když tak nehodily… až pojedete.“

Ted : „Beze všeho slečno… Mile rádi pro vás uděláme, co bude v našich silách.“

„A kdy asi tak pojedete…?“

„To ještě nevíme. No – až to tady tak nějak začne už umírat – tak za dvě hodiny, řekněme.“

„Tak jo – tak já se tu za dvě hodiny objevím. Tak děkuju…“

- usměje se, pak odejde. Martin vše sleduje zcela nezúčastněně.

 

VIII

 

Tatáž (už) noc a místo. Martin močí u nějakého stromu. Pak jde kolem stánků, kolem pódia, sleduje posledních pár tancujících lidí, rozplývají se v hudbě.

Vrací se zpátky ke stolu, stanová hospoda je už kromě nich prázdná. Vidí, že zároveň s ním tam přichází i ta dívka. Sedne si, dívka se ptá, kdy už pojedou. Ted jí říká, že už jedou a o něčem se s ní pak baví, dívka se usmívá. Jeden z kamarádů, sedící vedle Martina, se k němu nakloní, usmívá se a tiše se ho ptá :

„Chceš si taky zamrdat ?“

Martin nechápe : „Co ?“

V tom Ted na toho kamaráda zavolá :

„Tak jedem ?“

„Jedem…“

- zvedne se a vykračuje směrem k autu. Dívka se v chůzi otočí zpátky ke stolu :

„A co ti dva ?“

Ted : „Oni tady ještě chtějí být - jedou svým autem.“

„Aha.“

Martin nic nechápe, podívá se na kamaráda sedícího naproti, ten se na něho jen usměje, pak se otočí k odcházejícím a mávne na ně rukou na rozloučenou. Martin se za nimi pořád dívá :

„Co to, kurva, dělají ?“

„Co by ? – vezou ji domů...“ – znovu se tak divně pousměje

„Doufám, že se ti dementi pro nás vrátí…“

Kamarád se znovu jen pousměje, Martin vytáhne z krabičky cigaretu a zapálí si. Přijde barman a sbírá prázdné kelímky, pak se ptá, jestli si dají ještě pivo. Řeknou, že jo, barman se vrací zpátky za pult.

Směrem od auta se po chvíli ozve dívčí křik, jen krátký, po chvilce přerušený. Martin se tím směrem hned podívá, pak se podívá na kamaráda, který se na něho pořád jen usmívá stejně debilně jako před tím. Pak se podívá na barmana, který si křiku taky zjevně všiml. Ten ale jen sklopí oči a točí dál pivo. Znovu se nakrátko ozve křik. Martin se podívá na kamaráda s rozrušeným výrazem, v kterém je snad i trochu jakési naléhavosti. Kamarád se začne smát :

„Co na mě tak čumíš ?“

Martin sklopí oči, jakoby opravdu udělal něco divného, pak se znovu podívá na barmana. Chvíli se na sebe zadívají jakoby s jakousi otázkou, ale pak se barman otočí a pomalu zajde kamsi dozadu. Kamarád se pořád usmívá a zapaluje si cigaretu, Martin si všímá, že si z té svojí už asi minutu ani nepotáhl. Potáhne si, hledí do stolu, mlčí. Kamarád se zvedne :

„Jdu se vychcat.“

- odchází. Martin se dívá směrem k autu, jakoby s nějakým nutkáním, ale zůstává sedět. Kamarád se vrací.

Asi po dalších čtyřech minutách se ke stolu vrátí Ted :

„Jedem do hajzlu. Dělejte… Neplať – na to se vyser…“

Jdou k autu. Ted hodí Martinovi klíče :

„Budeš řídit. Chceš ?“

- sedne si dozadu, Martin na místo řidiče, kamarád vedle něho. Martin se podívá zpětným zrcátkem dozadu, mezi Tedem a druhým kamarádem sedí ta dívka, mlčí, po tvářích ji tečou slzy. Martin nastartuje, vycouvá na silnici a jedou pryč.

Jedou nocí, všichni mlčí, Ted si zapálí cigaretu. Martin se upřeně dívá před sebe na silnici, jakoby se nechtěl dívat nikam jinam. Kamarád vedle ho sleduje, pořád se usmívá.

U nějakého lesa Ted Martinovi řekne, aby zastavil. Zastaví, Ted vyleze ven a vytáhne dívku za sebou, zavře dveře. Jde s ní několik kroků dozadu za auto. Martin je sleduje zpětným zrcátkem, vidí, že jí něco říká a pak ji pohlavkuje jako se pohlavkují malé děti. Pak zahodí cigaretu a vrátí se do auta, řekne Martinovi, aby jel dál. Dívka mizí ve tmě. Ted si zapaluje další cigaretu, nabízí i ostatním :

„Kurva, proč je tady všude tolik krve ? Ta čubka mi zasvinila celé auto. Do prdele…!“

Kamarád sedící vedle Teda se smíchem : „Asi‘s ji odpanil, ty vole… Nebo vlastně já – já jsem byl první…“

„Já jsem jí odpanil – ty máš tak malého čuráka, že bys jí to v životě neprotrhl. Já jsem byl její první.“

„Asi máš pravdu – já jsem ji stejně šukal do prdele.“

Smějí se.

 

IX

 

Nad ránem, Martin sedí doma u okna a sleduje východ slunce, kouří. Podívá se na postel, leží tam Kristýna, spí, vypadá krásně. Chvíli ji pozoruje, pak se znovu zadívá z okna, jakoby se nemohl zbavit nějaké myšlenky.

Kristýna se vzbudí, dívá se na něj. Sedne si a ptá se ho, co mu je a proč nespí. Martin se otočí a zadívá se na ni. Pak se zvedne, obleče se a beze slova odejde.

Vyjde ven a jde ulicí, kouří jakoby byl nervózní. Rozednívá se. Zajde do nějakého nonstopu a objedná si panáka nějaké drahé whisky. Sedí u baru a pozoruje chlapy u automatů, starší ženu, která spí na stole, barmana. Kouří.

Koupí si celou flašku té whisky a jde pryč.

 

X

 

Ráno, lidi chodí do práce, do školy, jezdí tramvaje, auta. Martin, velmi opilý, naráží do lidí stojících na tramvajové zastávce. Sedne si vedle nějakého staršího pána, přitom ho nechtěně přetáhne poloprázdnou flaškou přes koleno. Pán se na něj oboří :

„Prosím vás, nemůžete dávat pozor…?!“

„Drž hubu, dědku…“

„Prosím ?! Jste ožralý jak prase, že skoro ani nedovedete chodit a vrážíte tady do lidí… a ještě mi budete říkat, abych držel hubu…!“

„Drž už hubu, ti říkám. Čekám na tramvaj… Pičo…“

„Co‘s to řekl ?!“

„Abys držel hubu !“

- najednou po pánovi vyjede, chytne ho pod krkem a strhne ho k zemi. Okolostojící muži k nim přistoupí a začnou Martina od pána odtrhávat. Martin se je snaží zasáhnout, pěstmi i nohama. Najednou se mezi nimi objeví Jakub a křičí :

„Počkejte, nechte ho – já ho znám – nechte ho – já se o něj postarám. Pusťte ho. Notak...“

Muži ho nakonec pustí, i on je už nechá na pokoji, ale spíš protože je vysílený. Jakub ho zvedne a táhne ho pryč, usmívá se :

„Ty vole, co tady děláš ? Kde ses tak zřídil ?“

„Počkej – nechal jsem tam flašku.“

„Na flašku se vyser. Pojď. No pojď…“

 

XI

 

Oba sedí na lavičce na nábřeží, zády k řece. Martin je pořád velmi opilý, mluví skoro hystericky :

„A pak jsem jel dál. A oni se smály… a ti dva se dohadovali, jestli byla ještě panna. A pořád se smály, pořád. A já jsem myslel… já jsem měl najednou takovou chuť, obrovskou chuť to strhnout na kraj a naprat to do nějakého stromu. Fakt… Myslel jsem, že to udělám. Úplně mi cukali ruce na volantu. Ale neudělal jsem to, protože by to zabilo tak akorát možná mě a toho debila vedle mě. Anebo mi za to nestáli… Anebo jsem měl strach – já nevim – to je jedno. Kurva, to je jedno – všechno je jedno…“

- odmlčí se, skoro zadýchaný, ruce opřené o kolena, položí si hlavu do dlaní. Jakub se na něj dívá, jakoby nevěděl, co říct, jakoby hledal slova. Pak, až po docela dlouhé chvíli :

„To bude v pohodě… Asi‘s za to ani nemohl… ale když si to přiznáš, uleví se ti.“

Martin se na něho podívá :

„Cože ? Co bych si jako měl přiznat ?“

„No… že‘s té holce nepomohl.“

„Co je mi, kurva, do ní…? Co bych si měl, do prdele, přiznávat ? Co to tu kecáš ? Já bych se mohl na tu malou štětku vysrat… Co to tu do mě hněteš ?“

„Myslel jsem, že si vyčítáš, že‘s jí nepomohl…“

„Proč bych jí měl pomáhat ?“

„Já nevím… Myslel jsem, že to tě tak vzalo – že‘s jí nedokázal pomoct. Tak proč ses tak ožral…? Co je s tebou ?“

„Protože se mi dělá blbě z lidí…! Protože se na ně už nemůžu dívat…! Protože se mi chce blít, když se na ně dívám. Všichni jsou stejní – stejné kurvy, hnus. Červy…“

„Všichni lidi nejsou kurvy…“

„Ale jsou – jenom většina z nich nemá peníze na to, aby mohli být pořádné kurvy. Ale každý člověk, když může, dělá ty nejhorší věci, nejhorší… Všichni jsou stejní. Proč myslíš, že všichni králové a prezidenti a poslanci… milionáři… i ti tvoji papežové ve středověku – všichni to byli prasata. Pořádali orgie – ti tvoji papežové, biskupové – pálili čarodějnice, vyvolávali války. A proč ? Protože na to měli – protože měli moc – protože měli peníze. Teď už to nedělají, protože peníze nemají… Každý člověk je svině – má to v genech, má to v přirozenosti… I ty, i já – i ta malá kráva, co jí včera omrdali. Všichni lidi jsou kurvy. Ty si žiješ v tom svém vymyšleném světě – se svými andělíčky a s tím svým vymyšleným bohem. Ty žiješ v pohádce…“

Jakub nic neříká, jen se na Martina dívá s jakýmsi smutkem. Martin pokračuje :

„Poslouchej… Jednu dobu s námi chodil chlastat jeden takový debil, takový vtipálek. U mě to byla piča, ale ostatní ho měli rádi, tak ho brali s sebou a všechno mu platili. Nedělal do drog, nebyl to dealer – prostě s náma jenom jezdil chlastat a do bordelů. A tady ten debil, ten s těma děvkama dělal ty nejhorší věci, ty nejhorší… No, to je jedno. No a pak, když už toho o nás věděl docela dost a zjistili jsme, že by mohl být docela nebezpečný, tak jsme ho šli trochu postrašit. Mysleli jsme to spíš z prdele – přišli jsme k němu a jenom jsme na něho namířili pistoli. A tady to prase, ten kretén, se na místě posral a pochcal. A já jsem myslel, že se mu tam ještě pobliju – z toho člověka, z toho hnusu, z toho zapičeného červa…! Člověk je ten největší hnus, co na zemi kdy chodil…! Všechny ty holčičky, co s tebou mrdají, jen aby si udělali čárku do deníčku. Nebo ty, co se na tebe nalepí jenom protože máš prachy – a dělají, jak moc tě milujou. Nebo ti feťáci – někdy mám pocit, že bych jim to nejradši dal všechno třeba i zadarmo, aby se tím udávili, aby pozdechali. Všechno je to stejný hnus - Češi, Číňani, Američani, Arabáši… i ti tvoji křesťani. Všechno jsou to stejné kurvy…“ – odmlčí se, znovu skoro zadýchaný, pak se podívá se na Jakuba – „Proč nic neříkáš ? Nemáš, co bys mi na to řekl…?“

„Nemám…“

Martin se začne smát, zakloní se dozadu na lavičku :

„Došli ti slova, ty lidumile…“

„Je mi tě líto.“

„Mně ? Proč ?“ – usměje se

„Protože žiješ v pekle – už tady na zemi.“

„Kecáš pičoviny… A už mě nebavíš.“ – zvedne se – „Jedu domů… nebo se někam vypít.“

– odchází

„Budu se za tebe modlit.“

„Na to ti seru… Seru ti na tvoje modlení. Jdu se někam vypít.“

Jakub se usměje.

 

XII

 

Noc, Martinův byt, Kristýna tu není. Martin vchází dovnitř, je opilý, vysvléká si bundu, sedne si na gauč. Sedí, dívá se s nepřítomným výrazem před sebe.

Po chvíli vstane a vytáhne z bundy balíček pervitinu. Položí ho na stůl. Jde do kuchyně, vezme z kredence malý bílý talířek a jde zpátky. Sedne si, vysype trochu pervitinu na talířek, srovná ho do dvou lajn. Začne z kousku nějakého letáku motat trubičku. Ozve se zvonek, pak klepání na dveře. Martin na to nijak nereaguje, klepání se opakuje. Martin konečně vstane a jde ke dveřím, podívá se kukátkem, ale nic nevidí :

„Kdo je tam ?“

„Já… Markéta.“

Otevře dveře, podívá se na ni :

„Zdar…“

„Ahoj.“

„Co chceš…?“

„Nic… jenom jsem se přišla na tebe podívat. Nevadí…?“

„Nevadí.“

„Můžu dál…?“

Martin otevře víc dveře a pustí ji dál. Jdou do pokoje. Markéta je evidentně pod vlivem něčeho, snad jen opilá. Sedne si na gauč, podívá se na Martina, usměje se na něj. Martin si sedne naproti ní do křesla. Mlčí, dívají se na sebe. Pak Markéta sklopí pohled a dívá se do stolu, všimne si talířku s pervitinem :

„Jé…“ – usměje se – „copak to tu máme ? Tak ty už taky…?“

Martin nic neříká, jen na ni pořád hledí. Pak :

„Chtěl jsem si šňupnout. Zrovna jsi přišla…“

„Tak si můžeme šňupnout spolu… Co ?“

„Klidně si dej…“

„Nebo víš co ? Mohli bysme si to uvařit… Co ?“ – je vidět, jak moc ráda by si šlehla – „Co na to říkáš…? Dáme si spolu ?“

- usměje se na něj. Martin se na ni pořád jen dává tím pohledem bez výrazu.

„Tak co ? Dáme si…? Mám tu na to věci.“

„Tak to uvař…“

Markéta se usměje jako malé dítě, začne tahat z kapes nějaké ty věci, stříkačku, lžíci, a dávat je na stůl, pak ještě něco hledá a nemůže to najít :

„Nemáš oheň ?“

Martin vytáhne z kapsy zapalovač a hodí jí ho. Markéta to začne vařit, Martin ji sleduje, její ruce, tvář, prsa, ruce, kolena, tvář.

Natáhne to do stříkačky, podívá se na Martina s pobídkou, ten :

„Dej si první.“

Markéta si stáhne ruku šátkem, zapumpuje, píchne si to. Martin sleduje, jak se široce usmívá, jak ještě pokládá stříkačku na stůl, jak se zaklání do gauče, zavírá oči. Po chvíli tiše :

„Dej si taky…“

Martin ji pořád jen upřeně sleduje. Pak se zvedne, vezme ji, zvedne ji na nohy a vede ji ke dveřím. Ona jen tiše :

„Co děláš…? Co blbneš ? Martine…“

Otevře dveře od bytu a vyvede ji ven, jde s ní po schodech, Markéta se nijak nevzpírá, jen opakuje :

„Martine… co děláš…? Počkej… Já tě miluju. Miluju tě… Nechceš, abysme byli zase spolu…? Martine… já tě miluju. Odpusť mi to všechno… Miluju tě…“

Vyvede ji až ven na ulici a pustí ji, otočí se a zase zajde dovnitř. Markéta trochu zavrávorá, opře se o stěnu domu. Ještě chvíli tiše opakuje :

„Já tě miluju, Martine… Co to děláš…? Proč mě tu necháváš…?“

Martin jde po schodech zpátky do svého bytu. Zavře dveře, zamkne a zůstane tam u dveří stát, ruku stále na klíčích v zámku. Pak se otočí a jde do koupelny. Zadívá se na sebe dlouze do zrcadla. Pak vezme kartáček a pastu a začne si čistit zuby, sleduje se stále v zrcadle. Po chvíli se začne hlasitě smát, jako blázen. Pak zas zvážní a dál si čistí zuby.

 

---