Polnice

Jak jasně zněla polnice

tvým dechem rozechvělá,

a o co mocněji by zněla

prohnána dechem mým;

však skončil den,

pro který tu byla,

a skončila noc,

kdy měla odejít.

Jak krutě by zněla

vichřicí mých plic,

když kost z mého těla,

smrtí ohrožena,

volala by pomoci

dokonat dílo,

jež bylo započato

dříve, než polnici jsem objevil.

Jak sveřepé hlásky

dala’s jí ty,

volaje žalem pro život,

když políbila’s její rety

ledově chladné i horoucí,

a křičela’s na mne o pomoc,

jako již mrtvá,

ne teprv hynoucí.

Jak jasně zněla polnice

tvým dechem rozechvělá,

a o kolik mocněji zněla

prohnána dechem mým,

do něhož zablýskl se meč

stínající hlavy z jediného těla,

jež odloučili jen nakrátko,

dokud se praménky jejich krví

zas v jediný nespojily.

Jak jasně a mocně zněla polnice

polibkem smrti rozechvělá,

a o co mocněji by zněla

v polibku života hučíce.