Better late than never?

                                                                      Better late than never?

Vážně, nemělo by to být tak těžké. Napsal už takovou spoustu věcí!  Obětní oblouk, Světla v hlubinách nebo třeba Každé tvé přání! To přece mělo úspěch. Dobře, ten konec byl depresivní, ale come on!  Bylo to jasné už od začátku a navíc  don’t like don’t read, ne? Ach jo, už zase angličtina, pomyslel si, to ty nervy. Ale, upřímně, koho by to nerozhodilo! Dozvědět se, že musí kompletně přesedlat na jiný styl. Nemůže přece za to, že rád píše o normálních věcech, o realitě, ve které to vždycky dopadne špatně. Jak ostatně dokazuje jeho mizerný, všivý, nanicovatý život.  Smutně se zasmál. Lidé kolem se tomu zvuku opatrně vyhnuli a dělali, jako že nic nevidí, jak už to tak v tramvajích chodí.

S ponurým výrazem vylovil z tašky svůj oblíbený autorský sešit. Tentokrát se nechal chytit rovnou. Žádné dovádění a schovávání v postraních kapsách. Ani se mu nedivil.

Vzal do ruky tužku a zkontroloval hodinky. Času dost. Bohužel. Povzdychnul si a přiložil pero nahoru na stránku. ,,Magický příběh,‘‘ mumlal si pro sebe, jak se mu vybavovaly připomínky z dnešní schůze ,,…něco kouzelného, napínavého a VESELÉHO! Něco, co vydělá peníze, na co lidi zajdou do kina, něco jako Pán prstenů, Harry Potter nebo Eragon…ts‘‘ 

Ještě jednou si povzdychl. Nechápal, co lidi vede ke čtení tak nereálných pitomostí. Kouzelné hůlky, nezničitelné prsteny, čáry máry. Bože… Vztekle se podíval na zašpiněné okénko. Škrábance se odplížily do druhého rohu. ,,Tak je to lepší,‘‘ zabručel a kochal se nyní ničím nerušeným pohledem na řeku. Ta ho vždycky uklidňovala. Vábení hluboké, naprosto reálné mokré vody……….

Ale už dost. Musí začít pracovat. Ta hrůza, říkat psaní práce, kdyby ho tak slyšel – ,,Dost! Na tohle nemám čas!‘‘ vytrhnul se násilím ze vzpomínek a dal se do  práce.

(Tramvaj hladce klouzala po kolejích kolem řeky, což by nebylo nic tak divného, kdyby se nejednalo o linku 17, která už před deseti minutami měla zatočit do centra města.)

Chlapec byl malý a drobný ( Protože koho by bavilo číst o akčním tlouštíkovi drakobijci…), ale spíše než vzrůst by bystrého pozorovatele zarazily jeho oči.  Zářily jako démanty smaragdy safíry (Bože, kam jsem to klesl.) a prozrazovaly  vyspělost a zkušenosti, které mu však podle vyčerpaného výrazu tváře příliš štěstí nepřinesly. (Tak koho mu zabijeme, hm? Rodinu nebo snad jen maminku? Decisions, decisions…) Po boku mu klusal jeho věrný přítel, vlk Murzim. (No co, α  Siria už shrábla Rowlingová, tak se spokojíme s  β  … To by mě teda zajímalo, jestli ty chytrolíni, vůbec věděj, jak to souhvězdí ve skutečnosti vypadá…) Chlapec se občas zastavil a ohlédl se, jako by na něco čekal, ale pokaždé se mu dostalo jen neutěšeného pohledu na zasněženou bílou krajinu osvětlenou krvavě zbarveným měsícem.(Až na to, že červenej měsíc nesvítí zrovna bíle, ale who cares…) Už nemá moc času, uvědomil si. (Do háje, tak co se má co otáčet?!) ,,Murzime,‘‘ zavolal na vlka.,,Musíme přidat do kroku!‘‘(Ne, jenom ne-) ,,Dobře, pane.‘‘ odpověděl mu jeho přítel (-ach bože, je to vážně tady ! Mluvící zvíře! Podržte mě, asi budu zvracet…) a společně vykročili směrem k temnému lesu, který zakrýval téměř celý horizont. (Temný les? Hmmm, těch možností… Ale ne! Happy end! Pamatuj!) Možná by tolik nepospíchali, kdyby věděli co je na cestě potká. Nebyl tam však nikdo, kdo by jim prozradil tajemství kamene světců (Mudrcové už taky nejsou k mání! To je jak přehrabovat se ve výprodeji…) ,varoval před hrozbu zelených močálů a pověděl o ukrutnosti Černého císaře. (No jasně, proč to neprozradit rovnou? Aspoň se v tom ty chudáčkové líp vyznaj,…) A tak se chlapec s vlkem vydali na cestu, která měla změnit život i tomu nejposlednějšímu poddanému v Opálovém králo- Ne! NE! NE!

Tohle prostě psát nebudu! Odmítám! Takovej brak! Už teď je jasný, jak to dopadne. Co budu dělat!!! SHIT! Znechuceně zmuchlal pitomého malého chlapce i s jeho pitomým mluvícím vlkem do malé kuličky a vyhodil ji z okýnka.

(Pokud by se bystrý pozorovatel toho večera odhodlal vydloubat z pneumatiky  postaršího opuštěného auta podivný cár papíru, možná by si povšiml, že směs rozteklého barevného inkoustu, špinavé vody a prachu vykouzlila z chlapcových moudrých smaragdových očí dvě neobyčejně odporné skvrny vyblité zeleně.)

Tak tohle dopadlo výborně, pomyslel si kysele. A zaklapl sešit. Naprostá ztráta času. Já prostě nemůžu napsat magický příběh! Těch klišé, těch nelogismů, těch přihlouplých postav! Kdybych měl alespoň malou inspiraci, maličkou! Jenže to je blbost, nikdo mi nic zdarma nedá. Musím si prostě pomoct sám... S lítostí chňapnul po peru, které se po onom příšerném zážitku pokoušelo nenápadně schovat do jeho rukávu.

Zhluboka se nadechl, dopřál si povzbuzujícího pohledu na řeku, dobrá, dvou povzbuzujících pohledů, a začal psát. Možná by nemusel začínat úplně od začátku, napadlo ho. No, Uvidíme… A tentokrát žádné komentáře, varoval sám sebe.

…seděla v kánoi, schoulená do teplého pláště.( Ehm!) Havraní vlasy jí splývaly do půli zad a leskly se v matném světle hvězd. K boku opatrně tiskla dračí vejce. Byla jí zima (?!), celá se chvěla a čas od času si teple dýchla na své zkřehlé prsty. Její hebké růžové rty (Ehm! EHM!) poctivě opakovaly věštbu, stejně jako předchozích dvanáct nocí. Nesmí ji zapomenout! Dnes se však do magických slov občas přimísil i hluboký vzdech, zvlášť když si vzpomněla na otcovu stáj plnou věrných kamarádů - okřídlených vraníků (EHM! Můžu je-) z Černých hor, u kterých si tak často potají ustlala. Ale skála skal už se blížila, ujišťovala se pohledem po okolí. Les houstl a temné, zlověstné zvuky se hodinu od hodiny přibližovaly a - můžu

jenom poznámečku, že jet v noci po vodě, kterou neznáš, je sebevražda, vzít si na cestu plášť, který nasakuje vodu jako houba a navíc ti v něm je zima, je donebevolající  pitomost a cestovat ke Skále skal, abys do ní mohl vložit dračí vejce, vyložená tupost vzhledem k tomu, že – a to prosím cituji ony růžové jemné rty - tvůj otec má stáj plnou bujných okřídlených vraníků, kteří by tě k ní zanesli za pár hodin a ještě by ses stihl vrátit domů před večerníčkem?

Zdrceně zíral na zpola popsanou stránku. A v záchvatu vzteku ji zuřivě přeškrtal perem. Pak si uvědomil, jak je to, co právě dělá, dětinské a unaveně se opřel o okno tramvaje. Okamžitě se mu přizpůsobilo a změklo právě tak, jak mu to u oken vyhovovalo.

(… asi dvanáct dní od královského hradu se v rychlém proudu řeky dívčina zmítající se bělostná ručka marně pokoušela zachytit o převrácenou kánoi. ,,Ach ne!‘‘,  vzkřikla zoufale, když ji těžký, mokrý plášť začal stahoval ke dnu, a jak se přes její hebké rty násilím prodrala poslední bublinka životodárného vzduchu a ona na své hrudi pocítila svírající mrazivé ruce smrti, uvažovala k čemu to vlastně všechno bylo.)

Pomalu zaklapnul sešit. Možná, že se na tuhle práci prostě nehodí. Možná jednoduše není schopen myslet ani trošku magicky. Ostatně nechápal, jak to ostatní autoři zvládají. Copak nevidí ty obrovské díry v logice, kolem kterých se takové příběhy obvykle točí? A kdyby jen obvykle, znechucen vyhlédl z okna. Tramvaj právě projížděla kolem většího ostrůvku u kterého studená voda donekonečna válela sudy dolů s jezu. Byla celá napěněná a on skoro slyšel ten lahodný hukot rozbouřených vln.

A hned pod jezem stál nějaký člověk.

COŽE?! Jak jako ,,stál?!‘‘ Vždyť tam je ta voda hrozně hluboká! Vytřeštěně zíral z okýnka, pak si promnul oči, ale nic se nezměnilo. Postava tam stála pořád, vlastně teď se trochu pohnula! Byl to muž v tmavém oblečení a jen tak pronic zanic se pohupoval na vodě. Protože pod ním opravdu byla voda, žádný malý člunek ani jiné plavidlo. Prostě jenom voda. Přímo pod jezem, daleko od nábřeží. Opatrně se podíval po tramvaji, jestli si toho také někdo všiml.

Ne.

Všichni byli zahleděni do svých novin, knížek, anebo jen tak doblba. Rychle se zase otočil, protože tramvaj vjížděla do zatáčky, pryč od řeky. Ale ten muž tam stál dál. STÁL! Jako by mu bylo jedno, že ho někdo pozoruje, vůbec se nepředváděl, prostě si tam jen tak hověl na té úžasné chladivě mokré vodě.

No tohle, pomyslel si vyjeveně, když mu muž zmizel za zatáčkou. Hned jak vystoupím, se tam musím vrátit! I když tam samozřejmě nic neuvidím. To tím přetažením… Nebo tam ve skutečnosti bylo nábřeží s malou vrstvou vody? Asi ano. Vždyť vážně, co je to za pitomost, člověk stojící na vodě. A navíc, uvědomil si, když vystupoval z tramvaje, bych musel přecházet dálnici a k řece je to odsud přece jenom dost daleko. A já na zdržování rozhodně nemám čas. Pořád mě ještě čeká magický příběh. Pomalu kráčel po chodníku kolem zaparkovaných aut. Měl bych si koupit nějaký čaj, zauvažoval před obchodem, který stál naproti domu, kde bydlel. Čaj a rohlíky. A možná kousek sýra.

Kdyby se tak snadno dala koupit inspirace, byl by ze mě boháč, uvažoval ve frontě. Jenže kde by se vzala v tomhle mizerném, všivém, nanicovatém a naprosto nemagickém životě.

Pak mu to došlo. Pozdě, vždycky pozdě. Uvažoval, že by se ještě vrátil, ale ve skutečnosti věděl, že svou příležitost už promeškal.

Povzdychl si a otočil se, aby za sebou udělal tečku          .