pohádka o Popletovi

Cililink, zazvoní kašpárek v divadle,

v divadle loutkovém, pro velké i pro malé.

Už je tu Popleta s buchtami v uzlíčku,

vydal se za prací, zpívá si písničku:

„ Cestičko polní, cestičko krajinou,

   dej ať se za kopcem napojíš na jinou,

   pěšino sadem i pěšino lesní,

   směji se s větrem i deštěm, když běsní,

   doveď mě, cestičko, prosím tě k cíli,

   dřív než mě dočista opustí síly.“

V zámečku na kopci, velká je lapálie,

komorné naříkají, jak život zlý je,

princezna stoná, je tuze přesmutná,

hubne a chřadne, jídlo jí nechutná,

polehává v postýlce, jenom tiše vzdychá,

že by horkost? Nebo rýma? Nebo bolest břicha?

Pan král se trápí, chtěl by jí pomoci,

jak si však poradit s takovou nemocí?

Nechá tedy vyhlásit po celičkém kraji,

„Tomu, kdo ji vyléčí, pytel zlata dají!“

Zaslechne to Popleta, jenom hlavou kroutí,

pak vyrazí k potoku a nařeže si proutí.

Oblékne si dlouhý plášť, na nos si dá brýle,

ohlásí se na zámku, přišla jeho chvíle,

zavedou ho do ložnice s princezničkou v posteli,

Popleta jim moudře radí, třeba křik by slyšeli,

musí zůstat za dveřmi! Nesmějí ho vyrušovat!

Na stůl dá své čtyři buchty a rychle se běží schovat.

Princezničku pošimrala na nosánku buchet vůně,

Popletovi je to jasné, mlsnou pusou holka stůně,

princezna se olizuje, sladká buchta moc jí chutná,

Popleta jí ale chytne, pláč a nářek jsou mu putna,

ohne si ji přes koleno, na holou a ne že ne,

svázanýma proutkama pak mlsnotu z ní vyžene.

Princezna teď zase baští každé jídlo z kuchyně,

čočku nebo šunkafleky, také kaši, jak by ne,

Pan král štěstím skoro pláče, Popletu zve na večeři,

chtěl by ale hrozně vědět, jak pomohl jeho dceři?

Popleta se jenom směje:“ Vaše jasnost královská,

u nás, na vsi, to ví každý, mlsnou pusu vyléčila,

vždycky Paní rákoska!“