Cesta tramvají

Cesta tramvají

Stojím na zastávce a prohlížím si netrpělivě přešlapující cestující. Tramvaj tu už měla dávno být, nicméně ve mně to nezanechává žádné stopy rozčilení. Což se nedá říct o některých lidech postávajících okolo. Dvě důchodkyně už probírají důvody, proč  tramvaj nepřijela. ,,Určitě někde vykolejila.“ hledá důvod jedna z nich. ,,Jo. Na křižovatce. A hned tam do ní vrazil i autobus.“ přisolí si druhá. Někdy si myslím, že fantazii některých důchodců by ocenili hlavně autoři sci-fi knížek. Stačí ještě dodat, aby řidiče odnesli na pokusy Marťani a hned budu volat Muldera A Scullyovou.

Z úvah mě vyruší přiřítivší se tramvajka. Takřka poloprázdná. ,Paráda, aspoň si sednu.¢ pomyslím si. Jakmile vstoupím do tramvaje, vyhledávám ideální místo. Důchodkyně, které před chvíli měly vize ryze katastrofické, si našly skvělé sedadlo zářící novotou. K jejich smůle si však myslely na to stejné. Hůlky-nehůlky, ženské předvedly takové zrychlení, že by se vedle nich zastydělo i nejnovější Ferrari. Kašlu na ně a sedám si na dvojsedadlo blízko okna.

O zastávku později nastupuje chlapík se vzeřením nápadně připomínajícím bezdomovce. ,Ne vedle mě, ne vedle mě.¢ odpuzuju ho očima. ,,Naštěstí “ si sedl až za mě. Což mi ovšem nezabránilo, abych cítil jeho deodorant Kontejner s.r.o. Muž, sedící přede mnou se na mě otočí, neboť se mylně domnívá, že původcem zápachu jsem já. Kývnu hlavou dozadu, aby pochopil, že já jsem v tom nevinně. Podívá se na mě soucitným výrazem a otočí se zpět. Konečně ho inteligenta napadlo otevřít okno. Kašlu na venkovní zimu, hlavně ať to už nepáchne. Okno však nezabírá. Nyní začínají moje Pohodlí a můj Čich spolu svádět nelítostný souboj. Vzdát se lukrativního místa a pohodlí ve prospěch čerstvého vzduchu?

Ani ne půl minuty a je rozhodnuto. Čich zasadil Pohodlí tvrdou ránu a je to konec souboje. Vstávám a šinu se daleko od původce zápachu. Na další zastávce chce nastoupit žena s kočárkem. Výrazy lidí okolo jsou zcela jasné. Nevšímavost prvního stupně. Vzpomenu si na to, až někdy v budoucnu bude má manželka nastupovat do tramvaje a bude naprosto lhostejná lidem stojícím v dopravním prostředku. Zželí se mi jí tedy a hodlám se jí pomoci. Za chvíli je kočárek v tramvaji. Za „odměnu“ dostanu přejetí nohy oním kočárkem. Ale co, hlavně že je to malé spokojené.

Stojím a prohlížím si výzdobu tramvajky. Asi za pět minut jsem zase o něco chytřejší, protože už vím, že Tomáš miluje Kamilu, Hip-hop rulez a Baník pi**! Informace, bez kterých bych dnes asi neusnul. Najednou slyším melodii, která je mi povědomá. Bodejť by ne, když jde o šlágr 90. let. Nějací teenageři si pouští vyzvánění. Porovnávám jejich hudební vkus s mým. Alespoň se o to snažím. Najednou zaslechnu něco naprosto otřesného. Směs bubnů, elektra a kdovíčeho ještě z mobilu jednoho z nich. Asi jde o bosse, poněvadž všichni nadšeně přikyvují. ,,Moje vlastní práce. Trvalo mi to asi hodinu.“ chlubí se. ,Jo.¢ říkám si. ,55 minut ti trvalo, než si přišel na to, jak se to ovládá a za 5 minut si tvořil tenhle paskvil. Gratuluju.¢ pomyslím si ironicky. Práce, kterou by malé dítě svedlo za 10 sekund, zabrala tomu „borci“ jenom hodinu. Díky té kolotočové hudbě stále znějící z oněch mobilů si připadám jako na Matějské. Moje pocity ještě potvrdí řidič tramvaje, neboť dopravní prostředek sebou párkrát škubne.

,,Revize jízdenek.“ ozve se. Neklamná známka toho, že jsem opravdu v tramvaji a ne na horské dráze. Tam by kontrola vypadala opravdu zajímavě.

,,Dyť sem si to právě chtěl cvaknout.“ ozývá se DJ, který před chvílí pouštěl své mistrovské dílo.

,,To bude za 500, mladej.“ odpovídá mu revizor.

,,Tak si spolu zatrsejte, ne? Hudbu máte, tak proč si nezapařit, ne? Alespoň ti nebude připadat, že ta pětistovka je vyhozená do vzduchu.“

,,Drž hubu vole.“ takhle zní odpověď na mojí radu. Avšak smějící se tramvaj mi dává najevo, že ta poznámka se mi přeci jenom trošku povedla.