Jak jsem spasil svět (5)

Josef Karas šel asi dvacet metrů přede mnou. Hlavní ulice byla plná lidí, ale on se na ní přehlédnout nedal. Zářil jako neonová trubice mezi sazemi. Ještě přejdeme dvě křižovatky a na třetí ho převálcuje stará, otřískaná dodávka. Náraz mu skoro oddělí hlavu od trupu. Totiž oddělil by, kdyby si tam dole někdo neusmyslel, že ještě není jeho čas. Ono vlastně ani tak nešlo o Karase, jako spíše o řidiče, který jej měl smést z povrchu zemského. Karasův anděl –tfuj - strážný kráčel po svěřencově boku, neboť na rozdíl ode mě ho Karas nemohl vidět. Myslel si, bělouš, že brzy přijde jeho chvíle, ale to se škaredě pletl. Karas bez úhony přešel první světla a asi po deseti krocích se zastavil u výlohy s rybářskými potřebami. Ne, nebyl rybář. Karas se sice jmenoval jako ryba, ale jinak to byl docela obyčejný škrtič. Před dvanácti roky v záchvatu vzteku uškrtil pětkou vlascem svojí tchýni. Nikdy jí nenašli. Nemohli, protože jí rozřezal, uvařil a nacpal do sklenic. Celou zimu pak krmil sýkorky jakostním masem s vysokým obsahem tuku. Uviděl jsem prastarou žlutou dodávku parkovat dole na ulici. Svítila stejnou barvou jako její oběť. Ti dva se zkrátka přitahovali jako magnety. V dodávce seděla nějaká mladá žena v pracovních šatech a telefonovala. Zdálo se, že se s někým hádá. Tak tohle asi bude ta, která to má už natolik nahnuté, že i zabití takového zmetka jakým je Karas by jí stálo mnohem víc, než by jí mohlo být milé. Nechápal jsem, proč jí chce šéf ušetřit. Beztak k nám nakonec přijde a Necos si na ní pochutná jako na kterékoli jiné. Josef Karas se usmál, pokýval hlavou a odtrhl se od výlohy. Pokračoval v chůzi vstříc druhé křižovatce. Jeho bělouš ho poslušně následoval. Žena praštila s telefonem a nasadila si baseballovou čepici. Rozhodl jsem se zasáhnout až na poslední chvíli. Nakonec vždycky to tak dělám. Trochu jsem zrychlil, abych byl poblíž. Nastartovala. Všiml jsem si, že zlostně udeřila do volantu. Asi měla pořádný vztek nebo co. To se potom není co divit, že na ulici zametá chodce. Přešli jsme druhou křižovatku a rychle se blížili k té osudové. Žlutá dodávka se rozjela. Překvapilo mě, jak tichý motor měl tento žlučovitý vrak. Žena za volantem měla takový vztek, že docela zapomněla na povolenou rychlost. Vyrazila kupředu jako namydlený blesk. Karas kvačil dolů s očima přilepenýma k zemi. Přiblížili jsme se ke vchodu do metra, ze kterého právě vyšla početná skupina lidí. Na chvilku jsem Karase ztratil z očí. Až ve mně hrklo. Poskočil jsem dopředu a – nestačil se divit. Karasův bělouš stál celý tumpachový nad schody do podzemky a jen zíral na chráněncova záda, jak se po schodech vzdalují níž a níž. Na místě jsem se zarazil. Nejprve jsem vůbec nechápal, co se to vlastně stalo. Jak to, že ten chlap jde do podzemky? Anděl se vyvaleně rozhlédl. Všiml si mě a s pokrčením ramen ukázal dolů do tunelu. No jo, je to bordel! Dodávka zlostně zavrčela, v zatáčce hvízdly gumy a bez kolize pokračovala dál. Tady si vážně každý dělá, co se mu zamane! Tohle mi bude muset někdo vysvětlit. Labell zdrceně seděl za svým barem. Měl prázdný pohled. V nálevně bylo prázdno. Elektrické hodiny nade dveřmi netečně odtikávaly poslední týdny a dřez přetékal sklenicemi, které neměl kdo umýt, neboť vrchnímu to bylo fuk. „Pořád tomu nemůžu uvěřit,“ řekl Samael, dnes výjimečně střízlivý, křečovitě sedící mezi mnou a Mechalem. „Takhle že vypadá konec?“ Labell zareagoval tím, že mrknul. K tomu nebylo co říct. Budoucnost nebude. Hranice bytí končí už za dvacet osm dnů. To je strašlivá představa. „Tak přeci,“ řekl jsem napůl pro sebe. „Armagedon a už za měsíc.“ Samael si zuřivě okusoval nehty a plival je všude kolem sebe. Za jiných okolností by ho Labell dávno okřikl, ale tentokrát si toho nejspíš ani nevšiml. Utěrka mu splihle visela přes kostnaté rameno a svaly v dlouhém obličeji mu visely zrovna tak. Vypadal, jako by měl maškarní masku z nepečeného těsta na kynuté knedlíky. „Éra lidstva končí, pánové,“ prohlásil jsem a pozvedl sklenici. „A spolu s ní končí i ta naše. Tak tedy pijme na skvělou minulost.“ „Na pustou budoucnost bez úžasných hříšníků a nedoceněných pekelníků,“ prohlásil Mechal s pohárem plným vepřové krve s vodkou. „Tohle se mu nepovede, protože bez Pekla ztratí Nebe svůj význam.“ „Ale, pekelná filozofie nad sklenkou krve,“ rýpnul jsem si. „Snad bychom si měli připít na smrt, na tu skutečnou, všestravující smrt, která přináší zapomnění.“ „Není to fér umřít dvakrát,“ řekl Samael plačky, když už mu začaly krvácet prsty. „Co?“ Labell se konečně vzpamatoval a znovu se chopil utěrky. Potom ale zjistil, že není co utírat, protože ještě nemá umyto a tak napustil dřez. „Já vám něco povím, pánové,“ řekl s rukama od jaru. „Jako člověk jsem na tom byl opravdu bídně, víte? Chudý jak kostelní myš, věčně hladový. Bylo pro mě spásou, když pro mě šéf poslal démona. Myslím, že Nebe nemůže být lepší, než život po životě, jaký vedeme my.“ Začal poctivě drhnout první sklenici a pokračoval: „Mechal má pravdu. Celého člověka dělají nejen jeho oduševnělost, inteligence a kulturní cítění. Člověk, to jsou také vášně a primitivní pudy. Přesně ty pudy, kvůli kterým jsme tady my. Nedají se jen tak odhodit, není možné je prostě zapomenout. Ten nahoře se plete, když si myslí, že bez nich bude lidem lépe. Že bez nás jim bude lépe.“ Samael si přestal kousat nehty a řekl: „Máš recht, Labelli. Neznám nic lepšího než pořádný, poctivý sex. Není nic lepšího než se milovat celou noc, potit se u toho, řvát u toho, nasávat, smát se, až vás z toho bolí bránice ještě tři dny.“ Všichni jsme souhlasně zamručeli. „A taky pořádně si nacpat nácka,“ přidal Mechal. „Naládovat se k prasknutí, otevřít si pivo a jen tak se válet…“ „Ano,“ pokračoval Labell. „Tohle, pánové, je člověk. Každý z nich hledá jen právě tohle. Jistě, všelijak to přikrášluje a zaobaluje, ale ve skutečnosti jim jde jen o tohle. O tyto primitivismy, na kterých však není pranic špatného. Dobře se najíst, napít, spát v teple a suchu, mít střechu nad hlavou, mít partnera a nebo lépe partnery. To je hnací motor veškerého lidského snažení. To je smysl bytí. Žít a přitom si to žití jaksepatří užít.“ „A my jsme jim to všechno dávali.“ „Jo,“ kývl Mechal a ušklíbl se na mě. „A oni nás přesto nenáviděli. Není tohle nevděk?“ „Vykašlete se na to,“ řekl jsem. „Na něco zapomínáte. Jsme bez práce. Satan se chystá na předlouhý pád do propasti, kam strhne i nás.“ Rozhlédl jsem se po napjatých tvářích. „Zbývá nám ubohých dvacet osm dnů. Necelý měsíc života, kdy nám nikdo neříká, co smíme a co ne. A my smíme všechno, protože jsme nesmrtelní.“ Labell rovnal sklenice vedle sebe do přísných řad a kýval hlavou. „ Teď už ne, Buliku. Pouhopouhý měsíc.“ Potom, jakoby si na něco vzpomněl, sáhl do kapsy. V rukou se mu objevil jeho poslední úpis. Roztrhal ho a zahodil. „Teď už to je jedno,“ řekl na naše překvapené pohledy. „Smlouva zněla na dvacet let, jenomže jim zbývá měsíc. Je tedy neplatná.“ Drobné útržky papíru se snášely k podlaze jako letní sníh a my, čtyři prastaří čerti, jsme seděli v prázdné putyce a pili. Kdybych tohle někomu vyprávěl, neuvěří mi. Ale je to pravda pravdoucí.

---