čekání

Jak zoufalé je čekání

            až se z telefonu ozve na jednu jedinou sekundu 440 Hz.

Jak takový zlomek života dokáže vyvolat

            hlasité bušení-

-         to srdce hlasitě protestuje proti vězení těla.

Na uklidnění říkám si:

            Klid, jsme kamarády,

            tak jsi to snad taky chtěla……(?)

Pak, smířená, sedím v kruhu známých lidí,

směju se, jsem šťastná,

            když Tě mé oči vidí

a já si říkám, proč zrovna já

            mám tu čest Tě znát.

Nechci, aby jsi se zlobil. Proto se Tě

            ani nedotýkám.

Pak ale omylem zavadím kolenem o Tvé

            a Ty neuhněš.

Možná je to klam,

            ale jakoby jsi chtěl víc,

                        než jen dotyk pod stolem.

Jsme kamarádi. Nechytám Tě proto

            za ruku,

ani se do Tebe nezavěsím.

Ty ale po čase boříš tu záruku

            čistého přátelství, které si snaživě

                        na Tvé přání buduji.

Bolí Tě nohy. Lavička je milosrdnější,

než mé courání…..

Zbořenou zdí

            ze mne vylétnou slova o nastydnutí,

a Ty mi nabízíš k posazení svůj klín.

Přeci nechceš, aby byla kamarádka nemocná.

Ze zdi odhodlání jsi udělal Pompeje.

Stejně, jak stín přitahuje slunce,

            tak se spojily rty, ignorujíc pravidel koleje……….

Odcházíme ruku v ruce. Kamaráde. Kamarádko.

Zase to čekání, až mě odveze autobus.

Škoda, že je tak krátké…..

Zavřít oči…… cítit Tebe…. Vnímat zvony sedmého nebe…..

Čekat….. doufat…… zoufat....... smířit se s „realitou“…. Stavět zeď zábran……

………jsme přeci kamarádi……