Akademie - Pravda a lež

Pravdy, lži, ...

Kapky deště bušily na rozpálenou zem a přinášely úlevu. Byl to první déšť po několika týdnech sucha. Právě tahle nepatrná událost – krátký deštík – jako by ve všech v Akademii znovu rozproudila život a smyla špínu a prach posledních dnů, uchycený nejen na těle, ale i v mysli.
Po dvoraně školy se pomalu, jakoby nevnímala tu svěžest okolo, belhala postava zakrytá cáry kdysi asi tmavě zeleného pláště. Vzhledem k proudům vody, které padaly z nebes, se tato ochrana zdála téměř zbytečná. Postava se zastavila až u velkých dubových dveří. Chvilku postávala bez hnutí, jako by váhala, zda zabušit, ale pak natáhla ruku a na dřevo dopadly dvě dutě znějící rány. Dalším zvukem, který se rozlehl po dvoraně, byl zvuk padajícího těla.

Uvnitř školy si život běžel dál svým nerušeným tempem. Žáci běhali na hodiny, postávali v hloučcích a bavili se, zatímco profesoři si důležitě a s jistou důstojností rázovali mezi svými svěřenci. Každý z nich ale vítal příjemný chlad venku. Jediným štěstím pro nečekaného návštěvníka, který se dobýval dovnitř, proto byl ruch, který vládl na chodbě. Ještě před pár hodinami byla chodba u vstupu do Akademie beznadějně prázdná, protože každý hledal chladivý stín. Jeden z mistrů, kteří šli kolem zrovna ve chvíli, kdy se ozvalo bušení, nečekal ani okamžik a vydal se otevřít. Chvíli se nechápavě rozhlížel, než mu zrak padl na ležící tělo.
„Pojďte mi někdo pomoct!“ otočil se v mžiku na skupinku studentů postávající opodál. „A někdo by měl zajít pro mistra Ledara na ošetřovnu. A asi i pro ředitele.“
Dva studenti se rozběhli směrem k ředitelně a ošetřovně, zatímco třetí přiběhl mistrovi na pomoc.
„Musíme ho dostat pryč z toho deště!“ Mistr držel bezvládné tělo za ramena a snažil se najít místo, kde by ho odložili, než přijde z ošetřovny Ledar. Do oka mu padla lavečka pod nedalekým oknem. Jediným pohledem odehnal sedící studenty, kteří celému incidentu zjevně nevěnovali pozornost.
Když tělo položili, mistr chlapci, protože to zjevně bylo mužské tělo, sundal zmáčenou a potrhanou kápi. V tu chvíli ustrnul. Nechápavě zíral na havraní vlasy, doširoka otevřené, ovšem nepřítomné, zelené oči, vystouplé lícní kosti a bledou pokožku. Tohle nebyl jen tak nějaký chlapec. Na lavici ležel jeho vlastní student, který se ztratil před třemi týdny. Pátrání po něm, a to i pomocí magie, což byl téměř nejjistější způsob, bylo bezvýsledné. Ze zamyšlení ho vytrhl zvuk blížících se kroků. To se v rozevlátém plášti blížil muž se světlými vlasy a dobrosrdečným úsměvem na tváři.
„Co se děje, Riglane?“ zeptal se zvesela příchozí. „Ten chlapec, co přiběhl, mi nebyl schopen nic srozumitelného říct.“
Oslovený mistr, stále trochu vyjevený, nepromluvil, jen Ledara nasměroval k mladíkovi na lavečce.
„Ten teda vypadá!“ vyklouzlo Ledarovi při pohledu na zubožené, vyhublé tělo, které bylo doškrábané od trní a kdovíčeho dalšího.
„Víš, kdo to je?“ promluvil konečně Riglan. Snažil se zachovat klid, ale jeho otázka prolétla vzduchem jako břitva. „Nemám nejmenší tušení, pochop, že mi pod rukama projdou stovky lidí a já si prostě nemůžu každého pamatovat.“ Ještě jednou se na chlapce podíval a znovu zavrtěl hlavou. „Opravdu ho neznám.“
„Ale já ano!“ Riglan vypadal zoufale. „Je to můj student. Alex.“
„Cože? Ten Alex, co se ztratil?“ zvedl Ledar pohled a vypadal poněkud otřeseně.
Riglan vypadal každým okamžikem hůř. Utápěl se ve výčitkách, vzpomínkách a kladl si za vinu Alexův odchod. Nejhorší na tom bylo to, že už Alexe všichni brali jako dávno mrtvého. Riglan konec konců taky. O to horší se zdál být pohled na mladíkovo bezduché tělo.
„Měl bych ho odnést na ošetřovnu,“ navrhl opatrně Ledar a snažil se při tom povzbudivým pohledem dostat druhého mistra do lepší nálady.
„Půjdu s tebou,“ přikývl na nevyslovenou otázku Riglan. Ledar vytáhl z kapsy pláště krystal, zašeptal několik slov a Alex se ve stříbřité kouli vznesl kousek nad zem. Mistr se stále napřaženým krystalem, kterým řídil pohyb těch prapodivných nosítek, se pomalu vydal za Riglanem, který šel těsně vedle těla, očividně znovu pohroužen do vzpomínek.
Tohle procesí se prodíralo davem lidí, který už dávno začal být zvědavý, co se to děje. Skoro to vypadalo, že se srocují cestou k ošetřovně.
Tady se zprávy šíří jako oheň, pomyslel si ošetřovatel a v duchu mu přitom vyvstaly nepříjemné vzpomínky.
Vzpomínky na oheň, který tady kdysi dávno způsobil tolik potíží, na lidi, kterým neuměl, nebo už nedokázal pomoct. Vlastně se ten oheň projevil o několik měsíců dříve znovu – teprve před pár dny propustil z ošetřovny Toma, který se jen velice pomalu vzpamatovával z utrpěného šoku.
Sám v hlubokých vzpomínkách vešel do nemocničního křídla. To už mu v ústrety vybíhal ředitel s tázavým výrazem ve tváři.
„Co se …?“ zeptal se, ale ani nedokončil větu a zarazil se v půli kroku. Stejně nevěřícně jako před pár okamžiky Riglan zíral na Alexe. „Jak? Co?“ vyrazil ze sebe jen. „To nevíme. Musíme počkat, až se probere,“ pronesl tiše Riglan s neproniknutelným výrazem na tváři.
Ošetřovatel ty dva chvíli pozoroval, ale pak se začal věnovat své práci. Nechal Alexe zlehka dosednout na jedno z lůžek, podal si několik mastí a začal jimi natírat rány.
„Potřebujete ještě něco?“ podíval se po těch dvou během práce.
Riglan se chystal něco říct, ale Ledar ho přerušil. „Až se probere, dám vám vědět.“
Ředitel uchopil mistra zlehka pod paží a vykráčel z místnosti. Konečně klid, pomyslel si ošetřovatel, když usedal za svůj stůl. Nezbývalo než čekat.

Alex běžel lesem a snažil se nevnímat ostré trní, které mu trhalo plášť a kůži. Dával do běhu veškerou svou sílu. Věděl, že musí utéct. Měl obrovskou hrůzu z lesa za sebou. Doběhl na povědomou mýtinu, zastavil se a hleděl na zdroj světla uprostřed. Odsud přece před pár okamžiky utekl! Zachvátila ho hrůza a sevřela mu útroby. Světlo bylo stále jasnější, až vyplnilo všechno okolo.

„Podívejte, už přichází k sobě,“ kýval Riglan hlavou směrem k posteli.
„Vždyť jsem vám to říkal,“ usmíval se ošetřovatel. „Ale musím vás znovu upozornit, že bude trvat, než se probere a bude schopen říct, co se stalo.“
Ředitel, stojící u nohou postele, spíše než probouzejícího, sledoval Riglana, který byl po dlouhém rozhovoru, co spolu vedli, opět klidný.
Alex kolem sebe viděl nejprve jen rozmazané šmouhy, které se postupně zformovaly do podoby tří lidí.
„Co ode mě chcete?“ zachroptěl.
„Uklidni se, chlapče,“ promlouval k němu velice povědomý a příjemný hlas. „Máš toho hodně za sebou.“
Najednou jakoby někdo odkryl mlhu, obestírající vše okolo, uviděl chlapec, kdo kolem něj stojí. „Mistře Ledare, mistře Riglane, pane řediteli?“ Všichni tři postupně přikývli. „Měl bys odpočívat.“
Mladík však nedbal a snažil se dobrat k tomu, jak se dostal na ošetřovnu. Dokázal si ale vybavit jen okamžik, kdy opouštěl školu, a pak moment, kdy bušil na její bránu. Ostatní události mu zakrývala mlha.
„Dobře,“ vypravil ze sebe nakonec a propadl se do hlubokého spánku.
„Proč jsme tady vůbec byli?“ podíval se ředitel na Ledara s nechápavým výrazem.
„Vůbec jste tady nebyli zbytečně, dalo se sice čekat, že hned znovu usne, ale občas, když se lidé probouzí z bezvědomí, řeknou věci, které se později ukáží být důležité,“ vysvětloval ošetřovatel oběma mistrům.
„Ale on se jen ptal, co chceme,“ dumal ředitel a pokračoval ve své úvaze. „Musí být určitě hrozně vyděšený, tři týdny jsou přece jen tři týdny – můžeme si jen domýšlet, co se s ním dělo.“
„A proč vy se o něj najednou tak staráte!“ neudržel znovu klid Riglan. „Nebyl jste to snad vy, kdo mi říkal, že už mu stejně nepomůžu.“
Dalšího dne se Alex probudil brzy ráno, ale měl pocit, že snad nespal vůbec. V noci ho vzbudil Ledar, když se mu pokoušel vzít ten prsten.
Ano, ten prsten. Další podivná věc. Alex by mohl odpřísáhnout, že když odcházel, bral si s sebou jen svůj krystal a deník, kam si zapisoval poznámky z hodin, ale když se vrátil, neměl u sebe nic, kromě podivného stříbrného prstenu, který neustále chladil jako led. Snad kvůli tomu chladu, nebo v tom bylo i něco hlubšího podvědomého, začal Alex ten prsten nenávidět. Zároveň však věděl, že je s ním nějakým podivným způsobem spjat a že jej nesmí sundat z prstu.
„Tak co, ses se vyspal?“ pronesl bodře Ledar a podával Alexovi něco málo k jídlu.
„Docela dobře,“ zalhal Alex, přestože se necítil o mnoho lépe než předchozího dne.
„Za chvíli si pro tebe přijde Riglan a budeš muset říct vše, co si pamatuješ, komisi, kterou prosadil. Nejspíš to nebude nic příjemného, ale já jako ošetřovatel musel uznat, že ti až na vyčerpání nic není.“
„To snad nemyslíte vážně?! Já si nic nepamatuji, tak jak mám …“
V tu chvíli Alex zavrávoral a spadl zpět do polštářů. „Je ti špatně?“ vyděsil se Ledar. „Měl jsem tušit, že tě to rozruší.“
„Ne, to je v pořádku. Nic mi není.“

O pár hodin později už Alex stál v jedné z učeben před různorodou směsicí mužů a žen, v jejímž čele seděl Riglan. Po jeho pravé ruce seděl mistr Tron z katedry obranné magie a mistryně Lesná z katedry paměťové magie. Nalevo se na židli neklidně vrtěl profesor (poslední v celé Akademii byl ještě se starým titulem) Gerdenbach, který měl na starosti ochranu Akademie, a jako poslední seděl v u konce stolu ředitel.
Alex velice dobře věděl, že nemusí být ani trochu nervózní, protože mistr, mistryně i profesor byli velice milí a Riglan si je do té své komise vybral spíše kvůli oborům, které zastupovali. O řediteli ani neuvažoval jako o členu komise – držel se nápadně stranou a vypadalo to, že jen nechce o nic přijít.
„Posaď se, prosím,“ vyzval Riglan Alexe poněkud nezvykle chladným hlasem. „Jistě dobře víš, co po tobě tato komise bude chtít.“
„Ano, to velice dobře vím, ale obávám se, že vám toho nebudu schopen moc říct.“ Alex se pevně držel, aby se mu neroztřásl hlas. Zachytil však hned čtyři povzbudivé pohledy, tak se posadil a o něco klidněji čekal, co se bude dít dál.
„Pokud tedy víš, co po tobě chceme, můžeš spustit.“ „Myslím, že jsem dal už několikrát jasně najevo, že si opravdu nic, ale zhola nic nepamatuji!“ pronesl tiše Alex, u kterého se během té chvíle strach proměnil v zlost.
„Jen klid, chlapče,“ pronesla konejšivě mistryně Lesná. „Já dokážu moc dobře pochopit, jaká to pro tebe musí být muka. Je možné, že ti někdo paměť vymazal zcela záměrně.“ Poté vstala ze židle, odněkud z kapsy svého sytě modrého pláště vytáhla krystal a namířila ho na Alexe. Ten cítil jen mírný záchvěv magie, který jím proběhl.
„Tak to jsem opravdu v koncích i já,“ řekla Lesná a posadila se zpět na své místo. Riglan na ni zvědavě pohlédl s pobídkou, aby pokračovala. „Buď ten, kdo tohoto chlapce zaklel, ovládá nám neznámé postupy, což považuji za krajně nepravděpodobné, nebo si ten chlapec opravdu nic nepamatuje.“
„Dobře tedy,“ odpověděl chladně Riglan a pokynul Lesné, aby se posadila. Očividně ho to, co řekla, vůbec nepotěšilo.
„Mistře Trone, mohl byste prověřit, zda tento chlapec nepředstavuje hrozbu pro Akademii a její studenty.“
„Riglane, myslím, že je to zbytečné.“
„Nevím, proč by to mělo být zbytečné. Udělejte prosím to, o co jsem vás žádal.“
Tron se ani nenamáhal postavit, jen mávl krystalem, ze kterého vyletěla bleděmodrá koule světla.
„Promiň,“ zašeptal k Alexovi, když mu koule vletěla do úst a po malé chvíli vylétla zase ven a rozplynula se.
„Je čistý, Riglane, jako bych to neříkal,“ podíval se Tron na Riglana vyčítavě. „Mohli jsme ho toho ušetřit.“
„Můžeš jít, Alexi,“ řekl Riglan po chvíli váhání, „ale pamatuj si, že když si na něco vzpomeneš, budeš se neprodleně hlásit u mě.“

Alex se vrátil do svého spoře zařízeného pokoje a vyčerpaně padl na postel. Měl toho opravdu dost a nejvíc ho ranilo Riglanovo chování. Dobře, bál se o něj, ale to snad ještě neznamená, že mu musí takto znepříjemnit život. Vždycky to tím svým otcovským pudem přeháněl a poslední dobou až moc. O důvod více vyřešit věc, kvůli které se vrátil do Akademie. Pak bude mít snad už klid.

Dalšího dne ráno Alex přišel na svou první hodinu, jako by se předchozí den nic nestalo. Riglan na něj už čekal a ani on nedával najevo, že by hodlal řešit včerejší události.
„Vítej, jsem rád, že už se zase můžeš učit,“ pronesl mistr bodře.
„Já jsem taky rád. Snad jsem všechno nezapomněl,“ smál se Alex a hned se mu zlepšila nálada.
Dříve ho hodiny magie držely nad vodou a dávaly mu smysl života. V prvních letech sice litoval, že si vybral tak náročný obor, ale s každým rokem studia se hodiny stávaly více zajímavějšími. Jediné, co mu občas vadilo, bylo to, že ho Riglan občas nenechal dělat vše prakticky.
„Tak začneme. Otevři mi cestovní portál třetího stupně, do sedmé sféry,“ pobídl Riglan svého žáka.
Tohle nebylo tak složité. Obtížnost vstupních portálů se hodnotila podle stupně, který určoval velikost průchodu, a podle čísla sféry, do které byl otevřen. Sféry byly uměle vytvořené světy, které se používaly v mnoha oborech jako zkušební pomůcky, takže nehrozilo nebezpečí jako v případě otevírání portálů mezi světy.
Alex zaujal postoj, zašeptal několik slov a několik metrů před ním se otevřel kruh jasného světla, měnící barvy.
„Výborně,“ zrušil portál Riglan mávnutím svého krystalu. „Očividně jsi nic nezapomněl. Budeme pokračovat trochou teorie.“

Dalšího dne ráno Riglan na Alexe čekal marně. Na hodinu nepřišel a ani ve svém pokoji nebyl k nalezení. Riglan okamžitě usoudil, že něco není v pořádku a rozběhl se přímo k ředitelně, kde se ani nenamáhal zaklepat.
„Pane řediteli,“ zvolal udýchaně, když vtrhl dovnitř, „Alex zase zmizel.“
„Cože?“ vydechl ředitel překvapeně. „A hledal jste pořádně?“
„Ano. Ale nikde není.“
Ředitel vytáhl z kapsy krystal a vytvořil před sebou malou lesklou plochu. „Sirnisi, slyšíš mě?“ zašeptal směrem k ní. Během chvíle se v obraze objevil obličej postaršího muže.
„Ano?“ ozvalo se jakoby z dálky.
„Potřebuji, abys hned začal hledat Alexe, už je zase pryč.“
„Hned se do toho pustím, přijď ke mně.“
Ředitel nechal plochu zmizet a podíval se na Riglana: „Jdeme na katedru mistra Sirnise, hledá Alexe pomocí magie jako posledně.“
Oba muži běželi po chodbách a občas se po sobě podívali. Tohle už bylo vážné. Když vběhli do Sirnisova kabinetu, mistr seděl sešle na židli a vypadal vyčerpaně.
„Nenašel jsem ho,“ pronesl tiše k příchozím. „Je mi to líto.“
Riglan se beze slova posadil na nejbližší židli.
„Nesmíte si to tak brát,“ konejšil ho ředitel, ale nevěřil, že jeho slova budou mít účinek. Sám totiž nechápal, kam Alex zase zmizel. Navíc pro Riglana to musela být dvojnásobná rána – napřed se jeho oplakaný student objeví a vzápětí znovu zmizí.
„Proč zase odešel,“ vzdychal Riglan. „Vždyť včera se mu hodina tak líbila.“
Ředitel ho chytil za paži a začal ho odvádět. Snažil se nevnímat Riglanovy myšlenky, které letěly někam pryč.

„Díky, myslím, že dovnitř už to zvládnu sám,“ řekl Riglan náhle před dveřmi svého pokoje.
„Opravdu nic nepotřebujete?“
„Ne, díky, jen si potřebuji odpočinout,“ odvětil Riglan. Pak otevřel dveře a nechal ředitele stát na chodbě. Nepřítomně došel k posteli, kam si chtěl lehnout, ale vedle ní už někdo stál. Alex.
„Jak to, že jsi tady?“ zděsil se mistr, při pohledu na svého žáka.
„Já tu nejsem.“
„Chceš tedy říct, že jsem si tě vymyslel?“
„Ne, to ne. Potřebuji s Vámi něco důležitého vyřešit.“
„Ale vždyť jsi zase zmizel, tak nemůžeš být u mě v pokoji. Ani Sirnis tě nenašel.“
„Právě tohle Vám potřebuji vysvětlit. Ale měl byste se raději posadit.“
Riglan se posadil na kraj své postele a pokynul Alexovi, aby pokračoval.
„Jistě si pamatujete na ten den, kdy jsem zmizel. Pohádali jsme se kvůli provádění jednoho kouzla a já se naštval a odešel z hodiny. Nejprve jsem měl v plánu jen odejít z Akademie a nahnat vám strach, ale pak mě napadlo něco lepšího. Chtěl jsem se pomstít za ty roky vašeho přehnaného otcovského pudu.“
„To jsem nevěděl,“ bránil se Riglan, ale Alex mu nevěnoval pozornost.
„Odešel jsem z Akademie zadní branou a zamířil zbůhdarma do lesa. Nohy mě donesly do končin, které jsem neznal, vím jen, že jsem šel na sever. Tam jsem se na jedné mýtině pustil do své pomsty. Věděl jsem, že porušuji snad veškeré vaše rady a nařízení, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Celou mou mysl ovládla chuť se mstít.
Otevřel jsem tam portál sedmého stupně do cizího světa vzdáleného jako třináctá sféra,“ zašeptal Alex.
Riglan naprázdno zalapal po dechu.
„Já to nechápu, vždyť jsem tě přece tolikrát varoval,“ vypravil ze sebe nakonec.
„Já vím.“ Alex vypadal velice nešťastně. „Ale to není to nejhorší.“
„Řekni mi, co může být horšího než otevření neznámého světa a ještě k tomu tak velkým průchodem!“
„Z toho portálu vyletělo několik bytostí, snad démonů. A v mžiku mě zabili.“
Rozhostilo se nepříjemné ticho. Pak se Riglan zasmál, trochu škrobeně: „To je hloupost, vždyť tu stojíš přede mnou.“ „Už na začátku jsem řekl, že tady nejsem. To, co vidíte, je jen má duše, kterou se mi v poslední chvíli podařilo udržet v tomto světě. To pomocí toho prstenu. Zatarasil jsem jím ten portál a vložil jsem do něj svou hmotnou podobu.“
„Komisi jsi řekl, že si nic nepamatuješ, tak jak teď vím, že mi nelžeš. Nechej těch vtipů, Alexi, a pojď se raděj učit.“ „Já si nedělám legraci. Už jsme zase u toho. Nikdo neuvěří studentovi, nikdy. Jsme pro vás jen lháři. Ale já nelžu. A dochází mi čas.“ Na důkaz svých slov Alex o něco více zbledl a působil teď přímo průhledně.
„Nevěřím tomu, že bys dokázal vyrobit prsten, který by tě takto udržel při životě!“ rozkřikl se Riglan. Vzápětí ale zesinal. V uších mu zněla Sirnisova slova – „Nenašel jsem ho. Je mi líto.“
„Už mi věříte?“ zeptal se Alex opatrně.
„Potřebuji vás totiž o něco požádat.“
Riglan se na něj podíval a řekl: „Pravdy a lži. Už je mi to jedno, povídej.“
„Ten portál není zavřený a v jeho okolí se stále pohybují ti démoni. Jediný způsob, jak ho zavřít, je tenhle prsten. Musíte z něj vyprostit sílu, která utvořila zátaras mezi světy, zahnat démony zpět a uzavřít portál.“
„Ale proč mi to všechno říkáš?“
„Až si ten prsten sundám z prstu, odejdu už navždy,“ řekl tiše Alex.
„Není způsob …“
„Ne. Navíc jsem si to sám způsobil. Je to jen odpovídajícím trestem za mé pochybení.“ Alex měl slzy na krajíčku. Přestože svého mistra nenáviděl kvůli tomu, že se k němu choval jako ke svému synovi, zároveň ho za to měl rád.
„Ještě poslední věc. Pohřběte prosím tělo.“
Dřív než stačil Riglan zareagovat, Alex si stáhl prsten. Rázem tu žádný Alex nebyl, jen o zem cinkl kovový prstýnek.
Mistr zvedl ten malý kovový předmět. Bylo načase shánět mistry, které bude potřebovat na uzavření portálu a napravení škod. Po tváři mu stekla jediná slza. Pravdy a lži, pomyslel si, zatraceně!

---