Beauty never fades

Posadila se na posteli a zhluboka se nadechla. Další noční můra… Je pryč.
Třeba se vrátí. Přivřela oči proti paprskům slunce, pronikajícím skrz špatně zatažené žaluzie. Vydechla ústy a pozorovala obláček páry, který se jí vytvořil před rty…
Zamrkala. V pokoji bylo teplo. Obláček páry zmizel bůhvíkam. Pomalu si zase lehla. Dnes není den pro vstávání. Dnes je den na klidné sny a divoce pulzující noční můry.
Zavřela oči. Proč žít? Tady… Cítila se opojená svou myšlenkou. Nebýt… Prostě a jednoduše – nebýt. Jak slastné pomyšlení…
Nepohodlí. Pod levou lopatkou cítila brnění. Vibrace – sms…
Posadila se a znechuceně se podívala na mobil, ležící na posteli. Nejraději by jím mrštila do kouta… Ruší ji!  Z jejího tak příjemného vytržení…
Byl to zase on. Zase se ptal, kdy jí smí vidět. Smí ji vidět?
Tiše zavrčela. Pak hodila mobil zpátky na postel a vstala. Odešla do koupelny. Rozsvítila si a podívala se na sebe do zrcadla. Takhle po ránu byla… Stejně krásná jako večer. Jako kdykoli jindy. Byla nádherná. Zcela bez pochyby. Přirozenou vnitřní krásou, zářila, lákala skrytým nebezpečím, divoká a zároveň křehká… Zlostně se na sebe zašklebila. Jak nenáviděla svůj obličej! Přála si být ošklivá! Tolikrát se chtěla pořezat, tolikrát ve svých nočních můrách rozbíjela to zrcadlo a jeho střepy si drásala kůži! Byla zbabělá. Politováníhodně zbabělá. Nedokázala snést bolest… Fyzickou bolest. Ta duševní ji sužovala každý den, pěkně hodinku za hodinkou, bez prodlevy, aby v tom nebyl nepořádek… Pustila vodu a alespoň nenáviděné sklo postříkala. Dívala se na kapky, pomalu sjíždějící po lesklé ploše… Na svůj obraz, přes kapky rozplizlý a deformovaný… Tak, tak je to dobře. S povzdechem vzala kartáček a vyčistila si zuby. Potom hřeben… Svoje do pasu dlouhé, tmavé a husté vlasy milovala. Byly jako přítulné zvířátko, sedící jí na ramenou… Obtáčívala si je kolem rukou, mazlila se s nimi, dovolovala jim, aby ji hladily, lechtaly, hrála si s nimi… Dlouho je pročesávala.
Pak vyšla z koupelny a posadila se zpět na postel. Nechtělo se jí nikam jít. Přece nemusí… Nemusí.
Vstala a otevřela skříň. Měla ráda pěkné oblečení. Nenáviděla obdivné pohledy mužů, ale obdivovala krásné šaty, vlnící se kolem ní. Kdykoli procházela kolem výloh obchodů, nebo kolem jakéhokoli jiného, lesklého skla, dívala se na své šaty.
Dnes si vzala tmavě fialové, z lehounkého materiálu, který byl téměř průsvitný. Oblekla si je na holé tělo. Měla ráda jejich dotek na kůži.
Vytáhla si vlasy, které se jí zachytily pod šaty, a pomalu si je nechávala protékat mezi prsty… Pustila poslední pramen a zatřásla hlavou. Tak jak to zbožňovala. Pravidelně se jí rozprostřely po zádech a ramenou. Obula si otevřené černé boty, na nízkých podpatcích. Když šla, klapaly po cestě a ona věděla, že jde. Měla to ráda, občas se jí stávalo, že se při chůzi zamyslela a najednou zjistila, že stojí na místě… Díky klapotu podpatků vždycky věděla, že jde.
Vzala si kabelku, hodila do ní mobil a cigarety. Klíče sebrala po cestě, z malé, bílé, porcelánové mističky, ležící na poličce u dveří.
Seběhla po schodech. Klap, klap, klap, klap, buch! Z posledního schodu seskočila a dopadla na obě nohy. Dnes měla dobrou náladu. Noční můra byla neobvykle zajímavá… Přemýšlela nad ní a málem se nechala srazit autem. Pohoršeně se po něm podívala. Řidič na ni vytřeštěně zíral. Jako každý muž… Pomyslela si trpce. Každý by ji chtěl.
Přeběhla silnici. Vyrazila směrem k parku. Klap, klap, klap. Stále jdu…
V parku bylo málo lidí. Všední den dopoledne. Krásný den. A všichni se přízemně potí ve svých upnutých, nažehlených oděvech v nevětraných kancelářích! Rozesmála se nahlas. Její hlas zněl v parku malinko nepatřičně. A co má být? Radostně se zatočila kolem dokola. Šaty kolem ní zavířily a odhalily štíhlá, snědá stehna.
Přestala se točit a pohled jí padl na mladíka, sedícího kousek od ní na lavičce. Zíral. Další, kdo na ni ZÍRAL! Zavrčela. Šla k němu. Bílý písek pod jejími podpatky tiše křupal. Zastavila se před ním a dívala se mu do očí. Dlouho na něj hleděla. Vypadal šokovaně. No jistě! Ušklíbla se. Každý je šokovaný tou neobvyklou krásou… Přejela si dlaní po obličeji. Nenáviděla ho… Podívala se zpět na mladíka. Trochu se jí zamlžil pohled. Otřela si slzy předloktím, jako dítě. Pak se bezvládně svalila na lavičku vedle něj. Chvíli se na ni ještě udiveně díval, pak ji lehce pohladil po rameni. Odešel. Všichni od ní odchází. Nedokážou snést ten pohled. Nedokážou se smířit s vlastní nedokonalostí. Chtěla být jako oni. Zoufale toužila být normální, šedivá, přehlédnutelná…
Vyskočila a rozběhla se. V běhu se jí lehké boty svezly z nohou. Běžela dál bosá. Chtěla utéct. Nebýt. Zmizet…
Tentokrát projíždějící automobil nestihl zastavit. V letu se jí fialové šaty nadzdvihly, vlály kolem ní, aby nakonec jemně spočinuly zpátky na jejím těle.

Probrala se v bílé. Bílá bodala do očí. Zavřela je. Co se jí zdálo? Nevzpomínala si na žádnou noční můru… Podivné. Pokusila se znovu otevřít oči. V bílé rozeznala obrys lidského těla. Někdo stál vedle její postele. Vyděšeně rozevřela oči doširoka, nedbajíc bolesti. Co tu dělá?!
Byl v bílém. V ruce měl desky a hleděl do nich. Pak se zadíval na ni. Ne, nedíval se na ni, ZÍRAL!
Tak ona neutekla… Doufala, že tentokrát se jí to podaří… A zase nic… Zase se dostala někam, kde se každý zabývá jen jejím zevnějškem. Pomyslela na svůj obraz ve vodou postříkaném zrcadle…

Doktor si posunul brýle na nose. Tiše se díval na hubené tělo, ležící na posteli.
Nemohl se odtrhnout od toho pohledu. Nevěřícně studoval její tvář. Její tvář, pokrytou obrovskými, děsivými jizvami. Přejížděl pohledem po jejím zmučeném těle. Každičký kousek kůže na sobě nesl nějakou stopu. Jizvy v různém stadiu hojení. Rovné jizvy, zubaté jizvy, ty kulaté od pálení cigaretou….
Zavrtěl hlavou a cosi si poznamenal ve svých deskách.

Zavřela oči. Chtěla se vrátit, do snění.

                                                                Nebýt…