Jen přimhouřit oči

Do šedivých skel nočního autobusu se opírají oranžová světla pouličních lamp. Stačí jen přimhouřit oči a z obyčejných světel se stávají hvězdičky, krásné a zářící. Nemůžu ale pořád chodit s přimhouřenýma očima. Dítě uvnitř mě dupe nožičkama do země a křičí :"Proč ne? Proč to nejde?" Vždyť je to tak snadné, jen přimhouřit oči a z pokroucené větve je roh jednmorožce, ze skříně je palác a z hraček jsou milí sloužící. Vše hned vypadá úplně jinak - lidé se usmívají, bez zášti a zlých úmyslů, místo chrčení motorů se ozývá řehtání koní a klapot jejich kopyt o zámeckou dlažbu.

Proč to nejde? Proč ne?

Je mi z toho tolik smutno, chci se vrátit zpět, chci znovu spatřit ježibabu v zákoutí, chci znovu snít o princi, chci vidět hvězdy a veselé lidi.

Pojď má drahá, vrátíme se...

Kam? Kam se vrátím? Do dětství? To ale zmizelo. Do pohádky? Tam pro mě není místo - nemám se kam vrátit, ani kam jít dál. Stojím na místě, uvízla jsem v čase - tohle není můj svět, nemůže být. Chce se mi plakat, ale už nemám slzy, chce se mi křičet, ale nemám hlas - uvězněná v myšlenkách a těle, které není moje, ve světě, který neznám a nechápu. Nezbývá mi nic jiného, než dohrát hru...

Hru?

Hru života, tu hru kterou hraju s okolím. To že ze sebe dělám normální obyčejnou holku, která sní o vysoké škole a o úspěchu. Jen málo lidí vidělo část té ustrašené dušičky uvězněné uvnitř vesmíru, který je malý, ale podivuhodně obrovský, ve vesmíru, kde se brzy utopím.

Chytím tě za ruku a společně budeme snít sny, jež nemizí. Budeme spolu žít v pohádce, svět okolo je přeci jen obyčejná noční můra, která tě tlačí ve spánku. Zavřeme oči před realitou, lidi jsou jen kulisy pro snový horor, neboj, brzy se probudíš a zjistíš, že vše se obrací. Nic není jak si myslíš. Podej mi svou ruku, dvě duše, které jsou jednou osobou, se spojí - budeme silnější.