Výjimeční

Jen svátečně obouvám lodičky, a tak asi není divu, že potom co v nich proplouvám celým dnem, mi mé nohy dávají znát, že jim není zrovna do skoku. Kdyby jste snad nechápali, proč je tedy obouvám, když na to nejsem zvyklá, tak proto, že se mi občas zachce jít za dámu a nechat za sebou ostatní jen otáčet. Takže teď se tu moje nohy hašteří s mým sklonem k čistotě, zda-li usednu na zastávce na lavičku a nebo na ni budu jen toužebně hledět a představovat si, jak k ní přichází jakýsi mládenec propagující dosud neznámý přípravek, jenž dle jeho slov nesmí chybět v žádné domácnosti. Při svém proslovu vyčistí lavičku k takovému blesku, že by se v ní mohl vzhlížet a já si mohla sednout.

Světe div se, nic takového se nestalo, což pravděpodobně pro pána v kravatě, s kufříkem v náručí nebylo podstatné. Pán se kvapem posadil, vedle sebe položil kufřík, povolil si kravatu a remcaje se pokoušel kufřík dostat do stavu, kterému se říká zavřený. Při pohledu na něj vás nemohlo napadnout nic jiného, než že je to přesně ten typ člověka, co už jako malý patřil k výjimečným - jen málokdo dokázal na základní škole nasbírat takový počet trojek z pracovní výchovy jako oni.

Když jsem v dálce uviděla blížící se světla autobusu, panáček rychle vyskočil na nohy, vzal kufřík do náručí a pevně ho k sobě tisknul, aby nemohlo nic vypadnout.
Autobus k nám přijel, přibrzdil a zastavil. Ještě dřív než se stačily dveře vykonat svou činnost otevírání se, už byl panáček vevnitř a rychle spěchal usednout. Snad aby mu někdo z nás zbylých pěti cestujících nezasedl místo. V klidu jsem nastoupila za ním, již pevně rozhodnuta, že mé nohy dvacet minut už nemůže nijak výrazně poznamenat, stručně řečeno nesednu si.
Po celou jízdu až na mojí konečnou sleduji s ostatními cestující marné pokusy o zavření kufříku.
Kufřík stále nezavřený a já už musím vystupovat, to zamrzí, docela by mě zajímalo jak to celé dopadne. Moje nohy ovšem byly za vystupování vděčné, přece jen už toho mají vážně dost, a tak slaví i to, že máme zastávku přímo před barákem.

Odemykám dveře a v hlavě už mám asi čtvrtou možnost jak by mohl příběh pána s kufříkem skončit, ovšem čím vyšší počet možností tím větší nesmysly. Kdyby to bylo možné, tvrdila bych vám, že jsem na židli v předsíni s úlevou usedla a sundala loďky z nohou ještě předtím než jsem otevřela dveře, ale stalo se samozřejmě tak jak se stává běžně.

V klidu sem seděla a poslouchala nadávky svého muže, co ke mně doléhaly z obýváku, zatím co moje nohy řvaly blahem.

Za chvilku se zvědavost stala hlavní náplní mých myšlenek, a tak jsem se vydala za svým drahým: „Dobrý večer, miláčku. Copak tě tak rozčílilo, smím-li se zeptat?“
Manžel vyskočil a celý brunátný v obličeji vyhrkl: „Potřebuji nový kufřík, tenhle se rozbil, nejde zavřít!“, pak na chvíli znejistěl, zrudl ještě víc a s pohledem pětiletého provinilého chlapce dodal: „Dobrý večer.“

Ach ano, můj manžel také patřil k výjimečným.