Bára Basiková o své lásce

Nevím, který moudrý člověk pronesl tuto větu: ženin svět je láska, mužova láska je svět. A měl pravdu. Musela jsem projít mnoha vztahy, abych pochopila, že muži jsou pro nás sice nepostradatelní, ale představují naprosto odlišný živočišný druh.

Nelze je předělávat a je velkým uměním je chápat, tolerovat a vůbec s nimi žít. Dneska vím, že s muži nemůžu komunikovat úplně svobodně. Musím být diplomat, který si rozmyslí, jestli to, co má na srdci, vypustí ven. Nestojí to za následné trápení, někdy pláč, protože to často bolí. Ale není to lehké, muži nechápou ženské slzy, nevědí, co s nimi.

Nečekám od žádného muže přílišnou dávku komunikace, přirozenější je ticho. Byli tak kdysi předurčeni. Chodili na lov a museli mlčet, aby nevyplašili kořist. Muži nejsou sdílní. Ženy hovoří mnohem více, s větším zaujetím.
A co se týče lovu, to jim taky zůstalo a nemůžou za to. Mají to v sobě, jsou ješitní a pozornost ženy jim imponuje a naplňuje je. Potřebují dobývat a není pro ně problém absolvovat i známosti na jednu noc.

My ženy potřebujeme vztahy. A vztahy na delší dobu. To je ten náš „svět“ a ta jejich „láska“. Nezamilujeme se na jednu noc, ale na jeden život. Odcházíme a pálíme mosty. Muži jsou v takových chvílích rozzlobení a bojí se věci řešit. Tolikrát jsem to zažila! Muž měl mě a ještě jednu ženu, nedokázal se rozhodnout, přiznat a také nechtěl situaci řešit. Strašná zbabělost.

Byla jsem podváděna, ponižována i bita, byla jsem milována, obdivována i nošena na rukou. Poznala jsem mužskou lásku a všechny její podoby i odvrácené tváře. Byla jsem hodně šťastná a hodně nešťastná.
Můj život s muži byl někdy strašný, ale bez nich ještě horší. Nedovedla bych žít sama, i když právě dnes sama jsem. Potřebuji mužskou oporu, zázemí, pevné objetí. Ale tak jako se my ženy bojíme osamocení, tak mají muži strach ze svázání. Potřebují ve vztahu svobodu a volně dýchat. My ženy jim to musíme umožnit.

Vyjít jim vstříc v jejich potřebách a přáních, respektovat jejich svět. Nesnažme se je pochopit, to nelze, tak jako oni nikdy nepochopí nás, ale snažme se je přijmout takové, jací jsou.
Než jsem se tohle naučila, potkalo mě pár krutých ran osudu a zklamání. Dnes už nemám tolik iluzí a nadšení jako dřív, je ve mně jistá nedůvěra, ostražitost a opatrnost.

Přesto mám vůči mužům určitý respekt a otevřené srdce, věřím na jejich lásku. Miluji na mužích mužnost, spolehlivost, pravdomluvnost, věrnost, čestnost a upřímnost. Když mně mí muži dávali to, co jsem od nich očekávala, byla jsem šťastná a udělala pro ně cokoliv na světě.
Pokud mě muž podvádí a zrazuje, ponižuje a uráží, odcházím. Stačí jen věta, okamžik, situace. Ve mně se to jednou provždy zlomí a vím, že je konec. Zůstávám s ním, ale už jsem jinde a daleko, už mu nepatřím.
Dlouho mi trvá, než se rozhodnu, i když uvnitř cítím, že musím pryč. A potom to bolí. Ztratit muže je vlastně moje prohra a vyrovnávám se s ní dlouho a těžko.

„Volala jsem Báře, abych zjistila, jak se jí vede. Po tom, co se psalo o definitivním krachu jejího manželství, jsem o ni měla strach. Nejdříve mi nebrala telefon a potom mi na esemesku odpověděla, že nemá na nikoho náladu,” řekla Super.cz šokovaná kamarádka zpěvačky Báry Basikové.

„Nechtěla bych to moc rozebírat. Od té doby, co Jaromír odešel, nemám vůbec chuť o tom mluvit ani s kamarádkama. Teď jsem se úplně uzavřela a stáhla do sebe. Musím si to uvnitř vyřešit. Je to nepříjemná, bolavá a smutná záležitost, ale prostě to tak někdy v životě chodí,” vysvětluje svůj postoj zpěvačka Bára Basiková.

Pátek 26.1. 2007

Zpěvačka Bára Basiková (43) uznává, že se svému manželovi Jaromíru Pizingerovi (48) ke konci jejich vztahu odcizila. Za jejich odloučení prý může zpěvaččina pauza, kterou si ve své kariéře v posledních dvou letech udělala.