Mezi kapkami dešťě

Seděla jsem u okna a pozorovala déšť.
Viděla jsem víly,jak tančí mezi kapkami dešťě.Tančily tak ladně,krásně.A mě se chtělo plakat.
Za chvíli si pro mě příjdou.Marek už je volal.
Už to nebyly jen hlasy,které mě nabádaly ať si vezmu život.Teď už jsem měla i vidiny.
Co vidíš?Marek mě pohladil po vlasech a čekal na mou odpověď.
Vidím víly,jak tančí v dešti,je to krásné.
Taky bych je chtěl vidět,Marek posmutněl.
Jednou je uvidíš lásko,jednou je určitě uvidíš.
Podívám se na něj a čtu mu myšlenky,tedy aspoň si to myslím.Má o mě strach a mě je ho líto.
Už schoval všechny mé prášky,schoval je tak,abych je nenašla.Ach Bože,kolikrát už tohle musel udělat,kolikrát se o mě bál?
Kouknu z okna a víly stále tančí.
Za chvíli tu budou lásko.Pohlédnu na něj a vidím jeho slzy.Líbí se mi,lesknou se,jsou krásné.
Stejně jako víly,které ladně tančí.Déšť neustává a Marek stále pláče.
Ozve se zvonek,Marek se postaví,utře si slzy a políbí mě.
Už musíme jít lásko.A tak ještě jednou pohlédnu z okna a usměju se.
Scházíme po schodech dolů,tam už stojí sanitka.Nasedám do ní,sanitář mě připoutá a zavírá dveře.
Přes okno vidím jak Marek stojí v tom dešti a já nemůžu rozeznat jestli pláče,nebo je to déšť,který zdobí jeho tvář.
Zamávám mu a potom už zavřu oči.Jedeme neskutečně dlouho.Siréna houká a já vnímám  její zvuk.
Nevím jestli je to skutečné,nebo jen další z mých bludů.
Na příjmu si mě doktorka prohlíží a ptá se,co vidím.Vidím vás,odpovídám jí.
Řekne to vím a dál?Dál nic,nechci o tom mluvit.Výslech zkončil a už mě vezou na uzavřené oddělení.
Musím se svléknout do naha a tak se svlékám,oštřovatel na mě kouká a usměje se.
Nevadí mi to,nestydím se za své tělo.Převlékám se do erárního pyžama.
Jediné na co teď myslím je Marek.Bojím se,že ho už neuvidím,že už ho nikdy neuvidím.
Po pár dnech kouknu z okna,na kterém jsou mříže.
Déšť zmizel a s ním i víly.A já pláču...
jsem zdravá,ale na jak dlouho?

---