Výtah

            V osm hodin zazvonil telefon. Volal Ota. Strašně koktal a tak jsem mu moc nerozuměl. “Pppavle popospěš si aaa rrychle keke mně ppřřiď.” A proč? “Neneptej se a ppřiď.” Zavěsil.

            Co může chtít? Zklamaně jsem vypnul vařič, na kterém jsem si hřál vodu na kafe a oblékl jsem se.

            Za chvilku jsem byl u Oty. Už mě čekal před dveřmi domu.  “Aahoj”, řekl Ota, který se už trochu uklidnil. “Prosím tě, co ti je?”, ptal jsem se. “Pojď dovnitř, tam ti to všechno povím.”

            Vstoupili jsme do domu. “Půjdu pěšky”, řekl Ota, který bydlí v 5. patře. “Proč, ty ses dal na sport?” Ota neodpověděl.

            Doma jsme si sedli u kafe a Ota se rozpovídal.

            “Takovej strach, jako já dneska, jsi určitě ještě nezažil. Normálně jsem šel domů z práce, byl jsem utahanej a otrávenej, vlezl jsem do výtahu a zmáčkl pětku.

           Výtah se rozjel ale po chvíli mi začalo připadat, že jede nějak moc dlouho. Řekl jsem si, že se asi nějak zbláznil a já vyjedu do nejvyššího patra. Výtah pořád stoupal. Určitě už jsem musel přejet nejvyšší patro, ale pořád jsem jel nahoru.

            Začal jsem zuřivě mačkat stopku, ale nebylo to k ničemu. Vůbec jsem nevěděl, co se to děje. Zkusil jsem otevřít vnitřní dveře, kupodivu to šlo, ale hned jsem je zase zavřel a stáhl se do rohu kabiny. Kolem mě byla jen úplná tma. Klepal jsem se v rohu a doufal, že to je jen zlý sen.

            Najednou výtah s trhnutím zastavil. Chvíli jsem se ustrašeně rozhlížel, ale pak jsem sebral odvahu, a pomalu otevře. Byl jsem v jakémsi velkém skladišti.

            Ze šera vystupovala spousta trubek, traverz a drátů. Opatrně jsem vykročil, dávaje pozor, abych do něčeho nenarazil. Kolem bylo ticho, které rušily jen moje kroky.     

            Procházel jsem mezi vysokými regály, ve kterých byly uskladněny zrezivělé tyče, trubky a stočená kola drátů. Najednou jsem uviděl ve tmě v dálce jakousi postavu. Ztuhnul jsem a čekal, ale postava hned zmizela, jako by nebyla.

            Po chvíli chůze jsem začal mít nepříjemný pocit, že za mnou někdo jde.

Tiché kroky se pořád přibližovaly a když jsem se zastavil, ztichly také. Mráz mi přejel po zádech. Přidal jsem a kroky také. Už jsem za sebou slyšel rychlý dech.

            Srdce jsem cítil až v krku a sevřený úzkostí jsem se dal do běhu. Kličkoval jsem mezi traverzami a kroky jsem pořád slyšel za sebou. Zběsile jsem se řítil kupředu, když v tom jsem ucítil prudký náraz do čela. Zatmělo se mi před očima a svezl jsem se na zem.

            Když jsem přišel k sobě, stál jsem ve výtahu v pátém patře. Byla to hodně živá představa”, řekl Ota a shrnul si vlasy s čela.