Cestou domů

Jdu nocí a sevřu pěst,

to abych se cítil bezpečněji.

Kopu do kamene, snad abych se zabavil,

jednou, podruhé;

aj - to bylo moc, ztratil se mi z dohledu…

Kolem motá se stín,

někdy vypadá jako čtyřlístek,

když si s ním lampy hrají.

Předávají si jej jedna po druhé,

ukazují mi, zda-li jdu správně.

Tuhle cestu znám až moc dobře, říkám si,

kolem míjím ten samý dům – má novou fasádu,

A támhle!, pokáceli ztrouchnivělou lísku.

Hledám pevný bod, jenž by neokousával zub času.

Nevidím nic, jen pomíjivost…

Zavřu oči, představuji si, že nic z toho není.

A jsem šťastný...