Neplač, že to skončilo - buď ráda, že se to stalo...

 Hranice dohořívala – oheň pomalu stravoval zbytky dřeva s jejich ponurým nákladem. Opodál na pláži stálo šest osob - pět mužů a jedna žena. Žena plakala; muži tam stáli s kamennou tváří, jeden se pokoušel ji utěšovat.

Pak, když z ohně zbyl jen popel, všichni společně pronesli tiché rozloučení a odešli.

                                           ***

Seděl na útesu a pozoroval to smutné shromáždění opodál. Cítil v očích slzy, ale po tvářích mu žádné netekly.

Obřad skončil a oni se pomalu rozcházeli do svých domovů. Procházela kolem něj – „Mary,“ zašeptal a pokusil se ji chytit za ruku, ale bylo to, jako by se ji pokoušel uchopit paprsek slunce. – Neviděla ho, neslyšela ho - jen srdceryvně plakala.

„Ach Mary, neplač, jsem v pořádku. Jsem tu s tebou…“

Nic. Nereagovala.

„Mary!“ vykřikl a v slzách padl na kolena., zoufaje nad svým nesmyslným počínáním. Odešla, aniž by si ho všimla.

Po chvíli zoufalého vzlykání si všiml, že jeho přítel stojí opodál a zamyšleně hledí na  moře. „Georgi, příteli, slyšíš mě?“

Lord sebou polekaně trhl a roztřásl se náhlým chladem, který ho přepadl. Rozhlížel se kolem, měl dojem, že zaslechl jakýsi nezřetelný šepot, ale nikdo nebyl poblíž. To muselo být moře, říkal si.

„Tvé srdce mne slyší, že? Jen tvá mysl si odmítá něco takového připustit… Ach, jak pošetilí jsou lidé… Jak slepí ve své omezenosti!“

Opět se rozhlížel kolem. Měl dojem, že slyší jeho hlas, jak mu cosi šeptá, ale nebyl s to rozeznat slova. Byla mu náhle taková zima, naskakovala mu husí kůže; nebyly to zrovna ty nejpříjemnější pocity.

„Sakra, Georgi, tady jsem!“ smutek a zoufalost náhle přešly ve vztek.

Ano, jasně ho slyšel, slyšel, jak šeptá jeho jméno. „Percy? Jsi to ty?“

Spílal mu do hlupáků, pošetilců a zabedněnců, používal slova, která by za života nikdy nevyslovil – a najednou se zarazil. „Slyšels‘ mě? Ty… tys‘ mě slyšel? Slyšels‘ mě?!“ radostí se div nepominul. Pokusil se ho obejmout, ale propadl skrz něj. Zaklel.

Lord Byron si přitáhl plášť úžeji k tělu. Byla mu zima, měl by jít domů. Nebo alespoň za Mary, nebyla na tom zrovna dobře. Ale… stále měl pocit, že ho slyší, že slyší jeho šepot, jeho hlas… Zatřásl hlavou. Ne, musí ty myšlenky dostat z hlavy nebo se z toho zblázní. Samozřejmě, byl mrtvý. Mrtvý jen pár dní, scházel mu – a proto ho teď šálily smysly. „Ach, příteli, kéž bys tu byl…,“ zašeptal, naposledy pohlédl na vyhaslou hranici a odcházel směrem k místu, které pro teď nazýval svým domovem.

„Ale já tu jsem!“ Vztekle se pokusil nakopnout kámen. Bezúspěšně. „Počkej! Georgi, počkej! Kam jdeš? Ne, prosím, neopouštěj mě, zůstaň tady… prosím… ještě chvíli…“ Pokoušel se ho zadržet, ale opět marně. Pak, když viděl, že mu nic jiného nezbývá, si povzdechl a doprovodil ho alespoň k okraji pláže – dál totiž nemohl. Byla tam jakási hranice, kterou nemohl překročit.  Ale – za pár hodin, až příliv spláchne popel jeho těla, a vítr a zem až přispějí, bude volný.

Sedl si zpět na útes a přemýšlel. Kdo mohl vědět, že přijde ta zatracená bouře! Nikdo ji nemohl očekávat, ne? Tady v zálivu jsou ovšem tyto jevy časté. Hloupá náhoda. Ale on chtěl žít! Žít, žít! Žít! A měl touhu to vykřičet celému světu. Ale neudělal to, neboť věděl, že by ho stejně nikdo neslyšel.

Slunce se sklánělo za obzor a voda se pomalu přibližovala k místu, kde stála hranice.

Již vycházely hvězdy, když si všimnul drobné postavy jdoucí pláží. Zprvu jí nevěnoval pozornost, ale pak si uvědomil, že její pohyby jsou mu jaksi povědomé. Přišel blíž, aby se ujistil, že ho jen nešálí zrak. A skutečně – jeho oči se nemýlily! Emilie!

„Ach Emilie,“ vzdychl. „Kéž bych tak jen směl…“

Otočila se k němu a upřela na něj pronikavý pohled svých překrásných očí. Zdálo se to nemožné, či spíše jako krutý počin náhody, ale připadalo mu, že ho vidí. A vskutku! „Co kdybyste směl?“

„Emilie! Vy… vy mě vidíte?“

„Samozřejmě,“ usmála se a snad se i trochu začervenala. „Však jsem také pro vás přišla.“

„Přišla? Pro mne?“ nechápal; byl zcela zmaten, až si všiml té podivně krásné záře, kterou její tělo vydávalo. „Ach můj bože, vy jste anděl?“ vydal ze sebe zaraženě.

„Nikoli. Ale něco podobného,“ opět ho obdařila svým zářivým úsměvem. „Ale není to poprvé, co mne nazýváte andělem, že?“

„Ach ano, jistě. Ale – co bude teď?“

„Vaše skutky budou váženy na Vahách Osudu a pak dostanete nový život.“

„A smím… smím ještě předtím vidět Mary?“

Emilie váhavě přikývla a jako mávnutím kouzelného proutku stáli vedle ní v dětské ložnici. Právě ukládala děti ke spánku. Když odcházela, plakala, ale tak, aby to děti neviděly.

Pokusil se ji vzít za ruku a políbit na tvář. „Neplač, Mary, že to skončilo. Buď ráda, že se to stalo…“

Naposled se na ni podíval a pak se spolu s Emilií vydal nalézt svůj vlastní osud.