Setkání - Kap.2

Ráno probudila Kateřinku vůně horké čokolády, kterou maminka připravovala k snídani. Kateřinka vyskočila z postele a utíkala do kuchyně.

„Byli tu,“ vykřikla radostně, když se podívala na krbovou římsu. Ale maminka jen zavrtěla hlavou a řekla: „Už jsi, Kateřinko, dost velká na to, abys věřila na skřítky. Skřítkové přece nejsou, žijí jen v pohádkách, rozumíš? Odedneška už nebudeš dávat misku na římsu, jenom tím rozmlsáváš naši micku. Divím se, že je tak štíhlá, když se každý den láduje medem.“

Kateřinka zasedla ke stolu a myslela si svoje.

Večer, když Kateřinka přišla domů, byla tak unavená, že šla rovnou spát, aniž by si vzpomněla na skřítky. Ale skřítkové na svůj příděl medu nezapomněli. Jakmile odbila půlnoc, vyrazili Tydlín i Dumín ze svých příbytků rovnou na římsu. Misku však nenašli.

„Třeba jen zapomněla,“ doufal Tydlín, ale Dumínovi bylo hned všechno jasné. Je to tady. Přesně tak, jak předpovídal. Nečekal, že to přijde tak brzo, ale je připraven okamžitě jednat. Za žádnou cenu není ochoten vzdát se medu!

Dumín měl vše promyšleno. Počkal, až Tydlín usne, a proplížil se do Kateřinčina pokoje. Kateřinka ležela v postýlce a lehce oddychovala. Dumín přemýšlel, jak ji vzbudí. Nejprve chtěl vylézt na postel a zatřást s ní, ale pak si uvědomil, že on je jen skřítek a Kateřinka člověk, takže se rozhodl shodit z poličky na zem skleněnou vázičku s kopretinami.

Vázička se roztříštila na tisíc kousků a Kateřinka se vzbudila. Vylekaně koukala do tmy. Co to bylo? Rozsvítila lampičku na nočním stolku a rozhlédla se po pokoji. Proboha! Kateřinka si promnula oči. Ještě spí a zdá se jí to, nebo naproti na poličce sedí opravdu skřítek? Pro jistotu se štípla do ruky. Au!

„Tak to jsi ty? Jsi skřítek z naší kuchyně?“ zeptala se ho.

„Jmenuji se Dumín.“

„Už jsem ani nedoufala, že tě někdy uvidím.“

„Takže ty v nás, skřítky, věříš?“ zeptal se Dumín.

„Samozřejmě, že věřím. Vždyť ti přece nechávám misku s medem na krbové římse, ne? To je pro tebe, ne pro kočku, jak si myslí maminka.“

„Moment, dnes tam miska nebyla. Mysleli jsme si, žes přestala věřit.“

„Mysleli?“ divila se Kateřinka, „Vás je tu víc? Máš tu kamarády? Proč nepřišli s tebou, ráda bych je poznala.“

„Jsme tu dva. Já a Tydlín... Takže, když věříš, bude med?“ vyzvídal Dumín.

„Ano, med bude. Budu ho nechávat v koutě vedle příborníku. Proč Tydlín nepřiš...“

„A nemohla bys nám, prosím, dávat medu trochu víc?“ přerušil Kateřinku Dumín.

„Mohla, ale nejdřív chci poznat toho tvého kamaráda Tydlína.“

Dumín se zaradoval. Med bude. A bude ho ještě víc! Rychle pro Tydlína. „Chvíli počkej, hned tu budeme,“ řekl Kateřince a spěchal do kuchyně.

„Tydlíne, vstávej!“ bušil Dumín na dózu.

„Co se děje,“ ozvalo se zevnitř.

„Mluvil jsem s Kateřinkou. Med bude! A bude ho víc, ale nejdřív chce poznat i tebe.“

Víko dózy se vymrštilo nahoru a Tydlín hbitě vyskočil. „Cože? Tys mluvil s Kateřinkou? Ty ses jí ukázal?“ křičel Tydlín.

„Ano, a chce vidět i tebe. Bude med!“ radoval se Dumín.

„Hlupáku, máš medem zalepený mozek. Víš, co jsi provedl? Porušil si Řád. Ukázal ses lidem a za to tě čeká trest. Musím tě teď rychle odvést k soudu!“ vykřikl Tydlín a chňapl Dumína za ruku.

Kateřinka mezitím čekala v postýlce na skřítky. Tak přece je to pravda! A jsou tu dokonce dva! Dumín a Tydlín, podivná jména, ale vypadají roztomile. Takoví maličcí, červený kabátek, tmavé kalhoty se žlutým páskem a ty maličké botičky jak pro panenku! Kateřinka dlouho čekala, ale skřítkové stále nepřicházeli. Už se jí klížily oči. Nakonec ji dřímota přemohla a Kateřinka usnula.