AdamJáAEva

  AdamJáaEva

Michal Tejmar

  Všechno to začalo, když se Adam zbláznil. Je fakt, že naše banda tu a tam nějakou zelenou, nebo i hašiš…. Adam byl však první, kdo si začal něco s papírkama, a pak i jinýma věcma, co ti z hlavy udělaj bednu plnou hlasů a zvuků. Byla to doba letního svitu, ale taky ostrých stínů. Jako teď si pamatuju jeho plavou prozářenou kštici, jeho dětský úsměv - bublající smích. Smáli jsme se tenkrát, po zelený, nebo jen tak slunci a radosti. Smáli jsme se - já, Eva ,má drahá polovice a Adam, svým vše objímajícím smíchem. Tenkrát v letních dnech to začalo. Snad v jedný z těch útulných hospůdek, nebo v jednom z těch špatnejch rockovejch barů, kde ředí dvanáctku desítkou a desítku pramenitou… Patnáctky sou lacino nebo za dobrý slovo, na pódiu se motá nenalezená hvězda opilá vlastní velikostí a místní pobudové skandují a buší do stolu. Jen vim, že tehdy se mezi kroutícíma vitamínkama tu tam prodrala taky malá vyzáblá postavička s propadlýma očima. Koupit se dalo všechno, od šamanskýho koření po nejtvrdší křídu. Všichni to o něm věděli, ale nikdo mu nikdy nic nedokázal. Policajti po něm šli, ale nikdy u sebe nic neměl. Nikdo ani nevěděl, jak se jmenuje. Nebylo to zapotřebí, protože když sis pomyslel na nějakou tu srandu,  moh sis bejt jistej, že jak se otočíš, bude za tebou.

  Ale zpátky k Adamovi. V době, kdy sem byl s Evou, se stávalo, že bylo jeho slunce zamlklý a tichý. Adam někdy jen tak seděl při stěně, hledící do skleněnky s ohnivou vodou nebo s hlavou v dlaních. Moc sem tomu nevěnoval… v tom čase denních veder a nočního víření. Moc sem si nevšímal. Moc sem byl nepozornej. Moc pro sebe a mojí krev krásnou družku Evu. Jen vim, že sem jednou - zase ve víru dobrý hudby zahlídl Adama jak mě sleduje. V tom pohledu těch modrejch kukadel byla tim okamžikem spousta vran. Pak trochu zbledl, to když zjistil, že se mi dívá do očí, zasmál se smíchem o málo míň děckym než ve starym čase.

  Od tý doby se v bandě objevila tu a tam nejen zelená ale i jiný věci…..vo dost blíž ďáblu! Byl sem celkem mimo, to protože z těhle věcí mám fakt strach. Eva si to tu a tam dala. Nelíbilo se mi, co to sní dělalo. Nechala toho přede mnou, ale myslim, že to beze mě…. Snad s Adamem …. nevim to bych kecal. V tý době se každopádně kolem nás objevoval vyzáblej Stín víc než kdy jindy. Takže bylo více než jasný, kde Adam ty věcičky bere. Čas ale utíkal ze dne na den, byly jsme děti a nebylo možný ani chtěný se zastavit.

  Jednou se mi ale udělalo zle z tance vedra nebo vína. Odpotácel sem se na hajzly, a když sem se zvedal od mísy ,zahlíd sem Adama, jak od Stínu bere nějakej pytlík. Zaostřil sem na bílej prášek. Vyběh po něm! Stín byl v tu ránu pryč. Chytil jsem Adama pod krkem a praštil s ním o zeď. Pravačkou chyitil rychlou do nosu. „Adame, kurva, tohle ne! Di do hajzlu, tohle nepotřebuješ“ Cloumal sem s nim…. Trávu dobře, hašiš taky, papírky sou svinstvo…. Ale tohle nikdy, Adame, tohle nikdy.“ Vyděsil sem ho k smrti. „Promiň, promiň, tohle nikdy, já vim, promiň, máš pravdu, to sem neměl.“ „Bereš to dlouho?“ Přitlačil sem ho... Zavrtěl hlavou. Trochu sem se uklidnil, pustil ho. „Slib mi, že už si to nikdy nevezmeš.“ Zadíval se mi do očí… bylo v tom všechno, něha i nenávist, laskavost i vyčítání. „Slibuju!“ řekl Adam a pokles hlavou.

  Chvíli to vydrželo. Od tý doby jsme se v bandě hlídali. I zelený jsme kouřili jen málo. Do barů jsme ale chodili pořád. Občas jsme ale taky trávili večery u čaje, na půdě u Evina otce, kde jsme  žili.

  Pak se to stalo. Z toho bytu si mi tenkrát volala Evo… „Rychle přijeď, Adamovi se něco stalo“. Tvůj hlas zněl tak intenzivně, tak prosebně. Za pár minut sem byl u tebe. Držela si ho v náručí v kaluži krve. Na podlaze leželi žiletky nějaký to feťácký nádobíčko …A dopisy….   Dopisy,  který ti Adam napsal a nikdy nepředal, dopisy plný lásky,bolesti a něhy k tobě.

  Potom ,co ho sanitka odvezla, začala ošklivá doba, v který jsme se viděli s policejníma orgánama mnohem častěji, než by se komukoliv z nás líbilo. Trvalo to dva roky než jsme se dostali z míst, na který nás zavřeli za ty látky, kterých jsme měli v našem podkroví. A to ještě jenom kvůli nitkám, za které odhodlaně tahal tvůj tatínek. Já už jsem čistej, Evo, čistej jak lilie a vzpomínám na tebe vždy  jen v dobrým…  ale k tomu později.

  Byl to ten podzimní čas, co jsme byli za Nim v senatoriu, pořád tam seděl s tim pitomym úsměvem, jak tenkrát na tý lavici, když kolem něj poskakoval ten  pikolík a dokazoval mu věci, co udělal i ty s kterýma neměl nic společnýho. Jen tak tam seděl a nehejbal se, jako tehdy, když ho  vozili k výslechu v tý nesmyslný kazajce. Jenom tam tak seděl na tý posteli mezi těma bílejma zdma a cvokama, napranej dalšíma drogama, který ho měli držet v klidu. Sedativama a látkama, který mu měli pomáhat od jinejch svinstev, s kterejma si zle hrál před tim.

 Pak jsem tě nějakej čas neviděli Evo, otec tě poslal na školení do Belgie. Oba jsme ale věděli, že nechtěl, aby ses se mnou vídala. Dost mě ze všeho vinil,- to sem mu nemoh mít za zlý, sám sem si nebyl jistej, kdo za to moh. Vlastně sem si tu otázku od tý chvíle pokládal pořád. Kdo za to může. I ty ses mě na to ptala v dlouhejch srdcedrásajících dopisech, který ke mně vozilo letadlo přes moře . V těch dopisech, na který sem ne vždycky odpovídal. Ne, že bych o ně nestál, drahá, ale měl sem v tý době v hlavě spoustu střepů. Nemoh sem se soustředit ani na signály, který k tobě vysílalo mí osamělý srdce. Stávalo se, že sem z celého těla cejtil jenom je, …a mojí bolavou velkou a plnou hlavu. A to byly jiný stavy, než z těch látek, co sou blízko peklu, to byla bolest lidskosti.

  Jednoho rána mě zbudil digitální pazvuk mobilu... V tom čase sem už neměl kde bydlet. Velkorysost tvýho otce, i útulnost našeho podkroví vzala pochopitelně za svý.

Na displeji bylo jeho jméno, což jsem zprvu mylně pokládal za dobrý znamení. Když sem to zvedl, spadly poslední mosty. Jeho hlas zněl chladně a důkladně. Ryze…. Důstojně. Evidentně si dával záležet na tom, aby mi bylo jasný že sem ten poslední, komu to říká, ten na konci dlouhý řady, kam se on koukal jen občas a vždycky svrchu. Bylo mi jasný, že mi to říká jen z jistý úcty ke konvencím, která těmhle šedivjm pánům v obleku koluje snad už vod narození. Možná, že mi ale přál taky tu bolest, kterou tak mistrně skrýval. „posaď se…. Eva dnes v noci zemřela. Předávkování, vychovatelka ji našla až ráno. Její spolubydlící byla v tu dobu u rodičů…..“ Mobil sem nechal ležet na podlaze…toho sklepa. Místa pro přežití, nepříliš legálního místa k bytí. Nechal sem ho ležet kam padl. Sám sem v kleče znehybněl vedle něho. Mohlo trvat celou minutu, než tvůj otec zavěsil. Civěl sem pak dlouho před sebe, ani se nehnul. Možná celý hodiny. Hlava byla prázdná, stagnovala. Nebylo nad čim přemejšlet. Někdo vynuloval letopočet a já musel počkat až ho zase spustí. Uplynula věčnost, než sem se osmělil a s jistou trapností a studem se začal dotýkat různejch míst mího těla. Dotýkal sem se na místech, kde si hladívala. Na některejch sem zaryl nechty. Tam kde se ranka orosila krví, sem už to byl  já. V mim pouzdře, ve svým těle. Já, ale zdrcenej.

  Jestli sem do teď napsal, že sem se měl blbě, nebo že to se mnou šlo z kopce, musim říc, že teď sem byl na dně. Až na úplným spodku sebe sama,  na okraji okraje. Hodně sem v tý době začal pít, drahá. Za prachy, co mi přátelé půjčovali s lásky ke mně a známí z falešnýho soucitu. Pil sem, abych zabil vzpomínky. Pil sem, abych nemyslel… to bolelo. Už sem ale nikdy nesáh na ty věcičky kvůli kterejm to došlo tak daleko. Spal sem po kamarádech a jed co a kde se dalo. Od klášterní charity po obsah odpadkových košů u fast foodů. Mim mozkem, nebo spíš tim to co z něj zbylo, se však přeci jenom honily myšlenky. Bylo to jako z nějaký krutý lidský hry, nebo z  psychologickýho dramatu. Alkohol jako by zničil všechno, až na to, co sem se s jeho pomocí snažil zlikvidovat. V hlavě mi tedy postupem času zbývaly jen a jen ty myšlenky na zlej minulej čas. Když vám z mozku zmizí všechno nepodstatný, zbylý věci se začnou dávat do hromady, krásně do sebe zapadat, přirozeně se doplňovat. Pomalu sem začal tušit odpověď na tu otázku, kterou si kladu od Adamova pomatení…

  Čas běžel a já se dál plazil po dně tý skleněný koule, který máme tendence říkat život. Plazil se po dně bez síly ani touhy se vod něj odrazit. Dny sem trávil na lavičkách po městě a večery ve stejnejch barech jako za tamního letního času. Jednou, to mi bylo opravdu hodně zle, sem se v jednom odpotácel, na záchod. Byl sem ale ještě, nebo už relativně střízlivej, takže se mi hlavou honila ta skládačka po jejímž doplnění sem sic bytostně toužil ale neměl vůli ji doposkládat. Zamkl sem za sebou, klíč položil na umyvadlo. Opřel sem se o něj a chvíli civěl do prasklýho zrcadla.“Ty šeredo!“

  Napustil sem umyvadlo vodou. Najednou sem měl pocit. jako že už to všechno brzo skončí, že už se z toho možná dost brzy vyhrabu, zasmál sem se tomu na toho špinavýho morouse v zrcadle. Začal sem si omývat obličej a s každou další krůpějí pramenitý sem si byl jistější, že zas všechno bude dobrý. Najednou se ozvalo spláchnutí. WC tvořily dvě místnosti v předsíni byla jen mušle a umyvadlo. Z kabiny teď vykoukl menší mužíček. Trochu mě to rozmrzelo a tak sem se vydal s klíčem zpátky ke dveřím. Periferií oka sem ale zahlíd, že mužíček zůstal civět mezi futry a ani se nehnul. To mě zarazilo. Zaostřil sem na něj. „STÍN!!“ zaznělo mi v hlavě, a bylo to taky jediný, co mi v ní na dlouhou chvíli zůstalo trčet. Pak se to dalo do pohybu a pomalu to začalo zapadat do skládačky. Skoro sem slyšel to klapnutí, když to slovo dosedlo a vytvořilo tak hladinu ucelený myšlenky…

  Myslim, že sem se začal usmívat, protože Stín se s velkým nepochopením v propadlých očí začal culit taky. Došel sem k němu. Celej se chvěl, proto že mu zřejmě došlo,že co ho čeká asi nebude vroucí obětí s přátelskym poplácání po zádech. Opatrně sem se opřel o kliku dveří ke kabině. Potom to šlo ráz na ráz. Vrazil sem mu je do obličeje, když sem je zas otevřel tekla mu z nosu krev a v ruce držel nůž. Vyběh po mě. Přirazil sem tedy dveře znovu. Dýka mu vypadla a pořezala ruku. Skopl sem ho obličejem na mísu a svázal ruce, v okamžiku se vzpamatoval, začal křičet, což se s hlavou v míse minulo účinkem. Rychle sem mu v kapse nahmatal špinavej kapesník a uvázal mu roubíka. Dotáh sem ho k umyvadlu a přinutil ho kleknout. Začal sem ho šacovat. K mému potěšení toho měl u sebe docela hodně, dost na to, aby pár let seděl. Tohle už bylo ale příliš osobní než abych někoho volal. Bral sem jeden sáček po druhym a vysypával to do umyvadla. Jen na to koukal, neměl odvahu. Když sem to měl všechno, vzal sem záchodovej zvon a důkladně umyvadlo promíchal. Chytl sem ho za límec od kabátu a dotáh k umyvadlu, roubík strhl. Když pochopil, co ho čeká vzepjal se, ale moc toho nesved. Strčil sem mu hlavu pod hladinu. Začal kolem sebe kopat a bezmocně pohazovat rukama, udělalo to solidní rámus, ale nijak si nepomoh. Hlavou mi šla jedniná myšlenka. To máš za ty látky, který za to všechno můžou, to máš za to že je prodáváš, to máš za Evu, to máš za Adama…za Mě.

  Ještě chvíli sebou tak házel. Voda cákala okolo. Byl sem celej zmáchanej, nikdy bych do tak malýho tělíčka takovou sílu neřek. Když se ale člověku, jak se říká, stahuje smyčka kolem krku, vydá ze sebe všechno. Po chvíli rámus skončil, voda se mu  dostala do plic a  látky v ní obsažený udělaly svý. Do dveříi od záchodu někdo bušil, byl slyšet hysterickej křik ženskejch a mudrcování pobudů. „Vezmem tu fošnu a vyrazíme to“ „Ne vole musíme to vypáčit. Nějakym ….železem….“  „On ho zabije bože můj, on ho zabije…..“

  Je jen otázkou času, kdy se sem dostanou. Pustil sem Stína. Ten se svez, bradou zadrh o umyvadlo a zůstal bezvlády na zemi. Oči třeštil do stropu.Zapálil sem si cigáro a sed si do rohu. Do dveří začal někodo vrážet… asi ramenem. Omítka kolem pantů se loupal a padala na zem.

  Adame?, Drahá?,.... teď sem na řadě já…