NETYPICKÉ SUPER AUTO

Když jsem usedl do svého vozu, tak mně neunikla ta skutečnost, že nemohu zavřít dveře. Po chvíli mi došlo, že ony prostě chybí, což  mne poněkud překvapilo.
„Já se vám divím, sousede, že si nekoupíte nový auto. Tohle se vám pořád rozpadá,“ sdělil mi soused pan Bezoušek, na něhož jsem hleděl s protaženým obličejem přes otvor, kde kdysi bylo přední sklo. Za okamžik jsem si vzpomněl, že mám v garáži auto, jenž jsem pomáhal sestrojovat sídlištnímu vynálezci panu Pokustonovi. Též mi došlo, že mám doma jakýsi dálkový ovládač, kterým se nedá ovládat žádná věc v bytě, i když jsem do něho dával každý týden nové baterie. Hned jsem si uvědomil, že tento dálkový ovládač patří k onomu automobilu. A tak jsem rychle zašel do garáže.
 V ní se nacházel vůz kapičkového tvaru, u něhož se nedalo poznat, kde je předek a zadek. Začal jsem tedy mačkat všelijaká tlačítka na dálkovém ovládači, načež se ozvalo dlouhé pípání a pak počal na mne mluvit jakýsi hlas.
„Tak vás vítám. To je dost, že jste si na mě vzpomněl. Určitě se budete chtít projet.“
„Jo, proto jsem tady,“ řekl jsem a bylo mou snahou najít dveře.
„Střechou do mne nenasednete!“ sdělilo mi auto poté, co jsem lezl po jeho střeše.
„Já jen kontroloval stav střechy,“ znělo moje nedůvěryhodné vysvětlování.
„Když zmáčknete jedno z těch dvou červených tlačítek, na nichž jsou vyznačené dveře, tak nasednete.“
Tudíž jsem jedno tlačítko stiskl. Že se dveře otevřou prudce nahoru, jsem nečekal a přitom jsem pocítil velkou ránu. Když se mi vše srovnalo v hlavě, tak jsem seděl opřený o stěnu garáže.
„Asi vás to bolelo, že. Ale na umření to není. Tak vstávejte!“ sdělilo mi auto. Lehce otřesený jsem dovrávoral k otevřeným dveřím a usedl jsem na sedačku. K mému překvapení jsem nemohl na palubní desce najít to místo, do něhož se zasouvá klíč, jímž se startuje. A tak jsem předstíral, že se snažím připoutat pásem.
„To se hodláte na tom pásu uškrtit?“ zeptalo se mne auto.
„Já se do něho nějak zamotal,“ vyhrkl jsem.
„Jste dost nešikovný. Mám obavu, že nebudete dobrým řidičem!“
„Řízení určitě zvládnu. A snad moc bouraček kvůli mně nenastane.“
„Víte vůbec, jak se já nastartuji?“
„Někam se zakutálel ten otvor, kam se zasouvá klíč.“
„Já se přeci klíčkem nestartuji!“
„Aha.“
„Do toho čtverhranného otvoru, co je vedle volantu, se zasouvá čipová karta.“
V tu chvíli jsem si uvědomil, že na zadní části dálkového ovladače je přilepena béžová kartička. Za okamžik jsem jí tedy zastrčil do onoho otvoru, ale vůz se nenastartoval.
„Pokud se divíte, tak mám prázdnou nádrž. Jezdím na benzín, na naftu i na plyn,“ řekl mi automobil.
„To se jako všechno musí smíchat dohromady?“
„To myslíte vážně nebo si děláte legraci?“
„Já se jen zeptal. A na nic jiného se nerozjedeme?“
„Na vaše chcánky určitě ne.“
„A nemohli bychom to zkusit?“
„Opovažte se mi načůrat do nádrže! To bych vám ho přivřel!“
„To ne. To já doběhnu pro něco do benzínky!“ vyhrkl jsem a po vystoupení následoval sprint.
„A co kanystr!“ ozval se výkřik auta a já jsem se rychle vrátil, abych po chvíli běžel k benzínové pumpě, co byla na sídlišti. Přitom jsem začal tušit, že mne čeká netypická jízda s tímhle autem.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI