Večere, klidný večere, kdo by tě neměl rád?

Na chvilinku se zastavuje čas.
Staré hodiny na zdi však stále ženou své ručičky kupředu. A ženou a ženou …
Tobě to ale dnes nevadí. Nikam nespěcháš.
Máš čas. Sedíš u stolu, před Tebou zapálená svíčka, čaj vonící mátou.
Pár jemných tónů a pak ticho, klid, pohoda, teplo od praskajícího krbu.
Vůně dřeva – z polen, co leží vedle.

A hlavou Ti běží myšlenky, představy, fantazie, probleskují tajné představy a přání…
Vzpomínáš si na ten zvláštní sen co se Ti opakovaně zdává.
A najednou ho vidíš před sebou.

Skalní útes čnící nad mořem, jemnou trávu směrem do středozemí,
domek, na němž se pne břečťan a třešňový sad.
Rozkvetlý. Vonící.
Sníš. Sníš o tom, jaké by bylo tam žít.
Ráno po probuzení cítit slaný vítr, vyjít na útes a pozorovat tříštění vln.
Den si uspořádat podle svých představ, nálady a nezapomenout na všechny povinnosti, které sis předem uložil.
Večerní čas věnovat svým blízkým, procházce, či posezením u ohýnku.
Dívat se na hvězdy a být šťasten…

Dost.

Už je skoro půlnoc a Ty tady ještě stále sedíš, koukáš do plamenů.
Tvoje představy začínají být nereálné.
Přesto a nebo právě proto sníš dál.
Když se znovu “omylem“ podíváš na hodiny, zarazí Tě, že už je zítra.
Zhasneš svíčku, co už skoro dohořela. Do krbu přiložíš poslední poleno a odebereš se k spánku.

Tenhle večer zmizel, je pryč. Ale máš stále v sobě to, co Ti dal.
Škoda jen, že právě pocit klidu a pokoje, který se v Tobě rozhostil, se časem rozplyne – jako dým.


Ale očekával jsi snad něco jiného?