Fiktivní korespondence

V ÚŽASU MUSELA VYKRVÁCET
(aneb fiktivní korespondence)
 
 
I. DOPIS NEZNÁMÉ
 
Věděla jste
že bych také rád padl za poezii
Těžko
je slyšet v lese když dělá datel do dřeva
Večer umdlévá
A padá do náručí dalšího večera
jsou sugestivní pozadí žen v ústech mého města
Na chodníku z ánfasu
Je noc Básnického klišé
I motýl by vyšel z housenky vztekem
noc které zdřevěněly nohy při četbě v sedě
Stará s hozenou dekou přes kmeny svého těla
Aby nezemřela
Má znaménka mých smutných prstů
 
Kýč na pánvi nerozumu se tmí
Maminka dovoluje bramborům aby změkly
Ticho jde s taškou do školy a ze tmy
 
Paní, aby tyhle lesy
Všechny nezištně blednoucí v oněch dnech
Kdy táhne pomalu na duben a zároveň …
Ne, paní
Nikdy víc nehodlám rozebírat tuto krajnost
- - - -
Sny jsou bez čárek a mezer
A také nevíme kdy a kde přesně začaly a kdy skončily
Tak také já nevím kdy vám, paní, skončit
A kdy a kde začít
Například
ZDE - - -
 
Vaše tenze
 
 
 
I. DOPIS NEZNÁMÉMU
 
Pane,
Kabaret
Byl jediný kde se ještě tančilo postaru
Nikdy jsem tam nevkročila
Navzdory Talířovitému měsíci
Jsem tančila
 
Doma parket samý hřebec samý hřebík
Škrábala jsem se do paty
Zanechávala jsem vášnivé stopy krve
A následně jsem v úžasu musela zemřít
Ale nestačila jsem vykrvácet,
musela jsem tančit
 
Jak se o sebe šourá tráva a vrže
Také já se potuluji polem vyžraným
Až zapadne ta žhavá placka koule
Mezi prsy kopců na kterých se hřeješ
Nedopřeješ
Sobě svůj svět zakloněný s umytou hlavou
Vysoušíš svět jako podzim se z něj stane
Čteš kabátky v ulici a ve vitrínách
Místo šedi nebe začalo se šírat
Pak se projdeš v sadech bělostných ňader
Tam se zastavíš jen abys mohl podat
Do ruky větve stromu spadlý listopad

V pozadí každou mrť olizuješ očima
Zelenýma nebo jsou více modré?
Kdo ví má láska ví jaké jsou
Na trávě leží tramvaj a opaluje okry
Proto snad čekají lidé tak zuřivě jak lvi
V hromadách jak havrani co nesou poselství
 
Pane,
Napiš celé své jméno na zeď a pak se opři
Ucítíš se plakat jásotem že jsi
 
 
 
 
II. DOPIS NEZNÁMÉ
 
Paní,
já viděl dneska ve svých útrobách
Houpat se jaguára Zpívat lidové písně
Nad kapelou Santa Maria Absurdita
Snědli jsme svatozáře s pečeným Augustem
V hotelu Royal a HnedHonem

Bartoloměj Jeho výška a naše láska
Noc její hranice naše objetí
Rostliny jdoucí směr Paříž naše sny
Praha nás vede za ruku
Krkolomné hvozdy naše intimita
Peří ptáka letí oblohou strádá život
Obracíme víno Nepijeme
Dort byl pro nás vždycky barokní prvek
Naše Figura serpentinata Milujeme obrazy
Paní, já viděl manévry lidských mas
Které šly ve snu vstříc a pak požíraly nás
Vykládali jsme tarotové karty v cukrárně
Tam, kde mají prostírání s ovocem
Pokaždé procházíme pod mostem Špína
Opakování slunce znamená den co den
Zase jen poledne a obě ručičky jsou spolu
Zase jak o půlnoci plodí potomky svých půldnů
Kdo jdeš proti mně, že máš půlměsíce rtů?
Zobeme z rukou pohledy do Cobude
Já splaším všechny mé lodě aby vyjely
A krutě nedovolím, aby vás míjely

Paní,
já v duchu viděl léto svlečené o budovy
A o všechny lidi poezie opírala se
Když orákulem noci červenalo se
Největší sousta jedly busy večera
Kostel se rozpouštěl v ústech šoféra
A děti šli do hotelu Central na kukačku

Možná ještě nevíte že neposlouchám blues
že po všem shlédnutí světa docela i trnu
a existuje-li bůh, ať poví nám jak dál
i kdyby nás měla vyhodnotit jeho bomba
bombastické město není vůbec sečtělé
nevím proč se mě na to zrovna ptáte
když jsem přilétl právě z tramvaje
o deváté a přijel jsem až v půl desáté
Musel jsem vyřizovat lístky na život
Škoda že není podzim, byl bych si nějaké sebral
Škoda že nejsi tu, byl bych tě i zlíbal
Až jednou Klatovskou ulicí půjdeme
Bude to zřejmě dojímat pouze mne
Jezdil jsem zde věčnost tam i zpět

Až jednou půjdeme ulicí Nebraňse
Budeme si připadat jako ve válce
Všude budou létat granáty tvých náušnic
Výbuchy rtů které všechen večer v nic
Zabijí Jako synkopy
 
 
 
II. DOPIS NEZNÁMÉMU
 
Ach Pane, ano ach
Píšete a jde z vás nebolavý strach
Prší a pojednou zase bubny vody
Drží rytmy starých dobrých kapel
Poslouchám to ráda jako padající písek
Když padá voda je to ještě více výřečné
Spadla bych do džbánu a nechala se vypít
A v žaludku toho meluzína prchala až k srdci
Na které bych vyškrábala nehtem Epitafy
A četly by je bakterie této doby
Kdokoliv zmírá na rakovinu
Otáčel se večer jako hlava sovy
A fragment mouchy kroužil poprvé v okně
Rozhýbal pověšené kýče ding dang dong

Kolem páté jsem měla jít na ping pong
Ale zrušili ho kvůli sněhové kalamitě
Já bych tam bývala byla šla s křídly
A měla v sobě hozenou nevinnost
 
Ale toho všeho jste vy prost
Jste zmačkaný až běda jako smutný papír
A noc vás miluje více jak vy jí
Odejděte k mrtvým kteří jako vy nepijí
 
 
III. DOPIS NEZNÁMÉ


dosud dospíval
netroufal
jsem si nějaké předčasnosti
v tvrzení o mém stavu
na hraně města držely
labutí kroky rytmus
nijak nepřiměřovaný dnům
které jsem cítil z minula
ačkoliv jsem zde něco hledal
vlézala mi tatáž otázka
v kavalérii krve
přišel
pil z tramvaje a proháněl
řeku pod horní ret mostu
dopíjel jsem samotářské
a miluji jednu ženu
- - - -
horem se snáší jaro hvězd
kdokoliv mi teď neřekne jinak
než Ditam a Pocem
řeka se valí pod hrdlem stesku
nezoufat v básních je strašný um
vidět některé obrazy
znamená dobrovolně zešílet své oči
dnes mám sešitá ústa zdejším
atmosférickým nedopalkem
nepopisuji jednotlivé zvuky
ale jejich schopnost zničit srdce
zničit srdce v dobrém rozmaru
krkolomná cesta na níž jdu
bloumá jak slunce nehne se
bláto tlačí do bot jako jaro
znovu překrývá mrakem mrak
propuštěná
touho po hraní si na poslechy
deště plivajícího do louží
odpočítává
neslyšné kroky k domovu
- - - -
co asi bude k jádru večera
říká si milenec, co je sám
popíjí smysl k trvalkám
a otáčí si prázdnou sklenicí
ve které ještě nic nezbylo
a není co nalít na zapuštění kořenů
do žíly žízně po přítomnosti druhé
- - - -
kořeny
kdysi zapuštěné v samotě
objevuješ jejich zbytky
a nepromokavé oční důlky
trčely
tyče deště
tak neskromně a svisle
že jsem měl břitký pocit
nezákonné války přírody
proti všemu co mě obsahuje
vyzařuje
noviny každé ráno čtené pozpátku
lovit peníze v kanálu zaměstnání
troufat si ještě na něco po práci
dojet a umřít vydojit z večera
poslední kapku větru za okny
růže se nepoužívají
luna je za mříží
když
v rukou hedvábnic jara zbude
obloha namočená do Cotoje
pakliže svět se při tom drží
posledního háku na jatkách
pořád však svítí oči matkám
jak brzo budou stromy pouštět
pupeny svých rukou do světa
zatímco u mě nejde pučit
ani kdybych měl jaro v srdci
jenže
někdy jsme opravdu tak prostí
že neexistujeme, zatímco žijeme
do přerovnaných buchet děruješ
prstem jemuž říkáš Kolikještěčasu
na této lodi domova ztratíš?
- - - -