Jedna sobota a neděle

Urval jsem si jednu sobotu a odjel k prarodičům. Dlouho jsem je neviděl, bydleli daleko. Když mě vlak vyhodil, šel jsem kolem elektrárny, kde děda kdysi dělal technickýho ředitele. V létě, když jsem tu byl naposled, se na zámku konaly slavnosti a bylo otevřený hornický museum. V patře byly různý přístroje a pak taky fotky a na jedný z nich byl děda. Celej nadšenej sem seběhl na náměstíčko, kde vyhrávala dechovka a snažil se ji přeřvat, aby se šel děda podívat. Nešel. Nevyškrábal by se do schodů. Prošel jsem přes novej most, kterej nedávno ukazovali ve zprávách. Z toho starýho prej sebrali kus pilíře a kus zábradlí a dali to do toho hornickýho muzea. Rok předtím dávali, jak tu odbouchli obrovskej komín, kterej tu zůstal nečinně stát, když zavřeli doly. Moc se mi k nim nechtělo a tak sem šel do zakouřenýho pajzlu, kterej stál u autobusáku. Z okna jsem viděl na jejich barák. Řekl jsem holce o pivo, postavil krokus, kterej jsem po cestě koupil babičce na okno a vytáhl knížku. Nechtělo se mi číst a tak jsem poslouchal, co si povídaj u vedlejšího stolu. Obličejem ke mně seděla tlustá ženská a vykládala dvěma prošedivělejm chlapíkům, jakou udělala chybu, když v masně koupila tu největší kotletu. Doma se totiž domákla, že většinu její váhy tvoří kost. Ti dva jí pořád skákali do řeči. Jeden vykládal, jak koupil anglickou a jak mu ji prodavačka špatně zabalila a ten druhej měl nějakej speciální recept na škvarky. Když ji ti dva přerušili, nikdy se nedala a za chvilku spustila znovu něco o jídle. A vždycky se jí na obličeji objevil takovej šťastnej výraz. Vypil jsem tři piva a vyrazil. Když mi babička otevřela, hodil jsem sebou na pohovku a poslouchal, kdo stihl od doby, co jsem tu nebyl, umřít. A pak taky o tom, jak k oknu, kde mají zebřičky, přiletěla vrána, rozepjala křídla a zobákem tloukla do skla. A taky o dravci, kterej odnesl v pařátech sýkorku, co jí na parapet sypala zrní. Pak přišel děda s obědem. Když jsme se najedli, šli si oba lehnout. Večer děda rozdělal víno, já jsem sklidil ze stolu a hráli jsme kanastu. Míchal jsem a rozdával a tak jsem každýmu vždycky šoupl nějaký žolíky navíc. Protože jsem v první hře udělal několik čistých kanast a uzavřel, došlo mi, že oba chtěli nejspíš udělat čistou ze žolíků a čekali, že jim ještě nějakej dojde. Pak začala babička vítězit. A to i přes to, že držela karty díky svým kloubům tak, že se vzájemně překrývaly a některé objevila teprve během hry. Pokaždé, když zavřela, ukázal děda, co měl a řekl, že by v příštím kole zavřel. Další den jsme jeli na oběd do Dělňáku. Měli tam levný meny, ale babička chtěla, abych si vybral něco drahýho. Děda mi naopak doporučoval, abych si dal z meny kuřecí na grilu. Pak přišel číšník a já si objednal to kuřecí. Jen co odešel s objednávkou třikrát kuřecí na grilu a hovězí vývar, babička se mě zeptala: „A proč sis nedal, Martínku, něco jiného?“ Málem mě umrtvilo. Řekl jsem, že jdu na záchod, ale šel jsme hrát fénix. Narval jsem do něho kilo a vrátil se zpátky. Po obědě jsme se šli projít k řece. Oni tomu říkali Lipno, ale jmenovalo se to tak jen proto, že když se řeka v těch místech tenkrát rozšiřovala, dostavěli Lipno. Slunko nám svítilo do obličeje a mi se pomalu šourali proti proudu. Pučil jsem si od dědy nůž a nařezal si pár oštěpů ze seschlých stonků. Pak jsem se jich střídavě ptal, co mám strefit. Když sem všechno vyházel, chytl jsem šutr a zeptal se babičky, jestli si myslí, že s ním přehodím řeku. Řekla že ne. Přehodil jsem. U břehu ležel kus polystyrénu. Nabodal jsem do něj stonky a babička mi dala posmrkanej kapesník, z kterýho jsem udělal plachtu. Když jsme to otočili, poslal jsme ji po řece. Vzal ji proud a já měl ukrutnou chuť se za ní rozběhnout, ale nemohl jsem. Koukal jsem, jak pádí a pořád jsme se ptal dědy, jestli ji ještě vidí. Pak mě odvezli autem na vlak. Babička byla nervózní, abych to stihl, a tak jsme na nádraží přijeli dvacet minut předem. Vlak tam ještě nebyl, ale babička vylezla z auta a vyhlížela ho. Zůstal jsem s dědou v autě a poslouchal Mozarta. Pak jsem spatřil babičku, jak na nás gestikuluje rukama. Děda dělal, že ji nevidí, aby ji naštval, a když už to trvalo dlouho, řekl jsem, že jdem. Přijel takovej motoráček s oknama na kličku a trvalo další čtvrthodinu, než zvedl kotvu. Pořád jsem povídal, že se brzo uvidíme a babička říkala, že to není jistý, ale že by ráda. Děda tam stál, měl trochu červený tváře a neřekl ani slovo. Když jsme se rozjeli, tak jsem jim zamával. Vlak jel tak dvěste metrů po rovince, děda s babičkou byli menší a menší a já jim pořád mával. Věděl jsem, že těsně před zatáčkou mi taky zamávají.

---