Přede mnou kráčí jeptiška

„To mi teda řekni, jak by se to mohla dozvědět?“

„Co já vím…třeba se někdo prokecne,“ snažil se co nejlépe odpovědět na položenou otázku.

„Nevíš, o čem mluvíš,“ kroutil hlavou s řádně povýšeneckým úsměvem. „Říkám ti, že neexistuje způsob, jak by se o sobě mohly navzájem dozvědět. Neexistuje, pochop to.“

„Já ti jen říkám, že by jsi si měl dát bacha. Nikdy nevíš, co ti náhoda přihraje do cesty.“

Poněkud volným krokem kličkovali mezi procházejícími na rušné ulici typického velkoměsta. Mohlo být tak málo po poledni; pracující vyrazili na oběd, nasycení se vraceli s plnými teřichy do banálních zaměstnání, probendit zbylé hodiny laxní prací a vykecáváním se s kolegy. Rómští spoluobčané těkali okolo, zastavovali ovlivnitelné se snahou prodat jim zaručeně ryzí zlaté výrobky či naprosto pravý parfém světové značky, přičemž jejich početná dítka zevlovala hraním čáry, honěním vlčka či jinou moderní hrou natolik charakteristickou pro tuto majoritu. Na správný chod na třídě tím dozajista příliš nepřispěli. A nejen oni. Studentstvo hledající v ulicích chvíli odpočinku od černobílých řádek povětšinou nic neříkajících slov, dopravní obsluze vjezd povolen, ač se nacházíme v pěší zóně.

„Kupte si hexagon včelí plástve,“ spílala babka s vyděšeným výrazem v očích. „Přispějete tak na jihoamerické sirotky, kterým zabijácké včely usmrtily rodiče.“

„Děkuji nechci.“

„Ale no tak,“ ohradil se ten útlocitnější z dvojice a dal jí dvacetikorunu, kterou starší osoba s bohorovnými díky přijala. „Třeba jednou takhle budeš potřebovat pomoc i ty.“

„Znovu opakuji, že děkuji, ale nechci,“ pochodovali dál. „Na charitu nedáváme, od charity nebereme. To je všechno, co jsem ochoten ti na to říct. Věř mi, že to za rohem promění za ostré. Cítil jsi ten její dech?“

Prodavač Nového prostoru brzdil provoz v ulici bez aut a co teprve zmrzačený válečný veterán, možná čtyřicátník, polehávající opodál. Evidentně zkušený hráč na harmoniku, ovšem ověšený metály prvorepublikových myslivců. Člověka mohl obměkčit snad jen pohled do jeho posmutnělých světel. Hrál ale fakt pěkně. To se mu muselo nechat.

„Dej si opravdu pozor. Ženský jsou nevyzpytatelný.“

„Nesýčkuj pořád. Podívej, večer jdu s Katarínkou, oběd mám s Lenkou. Kde ty dvě na sebou můžou narazit?“ Šibalsky se smál. „Poslouchej, tenhle somrák to opravdu umí roztočit.“ Dívaje se na beznohého hajného, broukal si chytlavý popěvek.

„Jsi neskutečný, skutečně neskutečný...“

„Playboy,“ dodal nadutec.

„Dojedeš na to.“

„Každý nějak skončíme, ale tohle je jistotka. Ti to garantuju. Copak jsem debil, abych to nebyl schopný nějak uhrát do autu, kdyby se to provalilo?“

Musel uznat, že měl pravdu. Když už ne morálkou, oplýval jeho soudruh neskonalým darem řeči. Mnohokrát byl při tom, když dokázal udělat z destruktivního velblouda nicotného komára či z mouchy velrybu nebo dokonce z opice hrnek, jen díky talentu diskutovat a jeho nepopiratelného šarmu. Měl cosi do sebe, ten amorální floutek. Možná proto v jeho přítomnosti, tak rád trávíval čas. A přece to byl grázl. Ale s grácií. A takových se už mnoho nevidí.

„Nemyslíš si, že je obě až přehnaně podceňuješ?“ Nemohl si nedovolit si nerýpnout.

Chodec propukl v hurónský smích: „Ženské…to podřadné plemeno…přímé příbuzné slepic…nechtěj mě vysmát. Já a podceňovat, kdeby. Užívám si rád jejich společnosti, stejně tak jako ony té mé. Nebo si myslíš, že je do něčeho nutím?“ Zarazil se. „Kdyby se mnou nechtěli být, tak se mnou nejsou a od toho já dávám ruce pryč.“

„Nesouhlasím.“

„Mám pocit, jako by jsi se na ně díval jako na oběti. Ale kdo je tu oběť. Ony? Kdeže. To já jsem neustále vháněn do jejich náručí. Copak můžu odmítnout? Ta jejich krásná těla, vyzývavé úsměvy, laškovné mrkání. Co bych to pak byl za člověka, kdybych se vázal jen na jednu a těm druhým bych sám sebe odepřel? Bych se pak musel cítit jako hajzl.“

Zástup se táhl jako olej. Masa lidské hmoty, jenž se snažila v jeden okamžik přemístit se do bodu B. Pro každého mohl být někde jinde, ale přesto si vybrali zrovna tuto ulic. Svým způsobem nijak výjimečnou. Avšak plnou lidí někam notně spěchajících. Mohli jet městskou dopravou, ale to by se problémy zase projevily v jiné neznámé. Možná rádi chodili. Rádi se dívali nebo naslouchali lidskému šumu a šveholení.

„A tak se necítíš jako hajzl, když ji nebo je podvádíš?“

„Nikolivěk.“

 

Z uličky od kostela dvěma přátelům zkřížila svatozářným krokem postarší jeptiška cestu. Jakoby stín pochybnosti vetřela se do hromadného davu, přesto se v mžiku přizpůsobila pomalému pochodu uspěchaných bytůstek. Černobílá sutana povadle vlála v odpoledním oparu, šátek švitořil na popelavých kadeřích, krucifix se nakláněl ze strany na stranu a komíhal jí kolem krku.

„Krucifix, to jsem se lekl. Sestro, ne tak rychle…“ zaklel.

Nezareagovala, jen se poklidně šourala pomalým krokem davu, v rukou obracejíc růženec, před oběma zmiňovanými.

„To je dneska mládež,“ pronesl ironicky. „Ale co se budu rozčilovat? Vždyť je dneska tak krásně, věci mi vycházejí, tak jak mají, všechno se daří. Ale že je dneska, setsakra, hezky.“ Řádně zvýšil hlas tak, že jeho kletbu musela slyšet i pobožná stařenka.

„Pozor na ústa,“ významně pokynul směrem k jeptišce ten druhý.

„Och, aby ses neurazil.“ Pitvořil se. „A tenhle znáš? Co je to? Černý, bílý, černý, bílý, černý, bílý,…Nevíš? Já ti to povím. Jeptiška válí sudy.“ Dodal se smíchem. Ale smál se jako jediný.

„Vidíš to! Vždyť ty nemáš úctu před ničím!“ Rozčiloval se morálně vyspělejší.

„S úctou jdi někam. K čemu mám mít, prosím tě, úctu? Snad né k dva tisíce let starému klamu, který povětšinu nám známé historie vymýval lidem mozky. Naštěstí se v poslední době vracíme k přirozenému smyslu uvažování. Já se nebudu klanět těm jejich předpotopním praktikám. Já rozhodně ne. Nebo snad myslíš úctu k tomuhle pomalu topícímu se světu? Ani k tomu ne. Mě se nelíbí, ale beru si z něj to nejlepší, co mi nabízí.“

„To nejlepší pro tebe.“

„Jistěže. A pro koho jiného?“

Já já já. Nebylo snad častějšího slova nebo jeho varianty, které by tak s oblibou vyluzoval z úst. I když faktem bylo, že se taky strašně moc rád poslouchal. Dělalo mu jednoduše dobře, když mohl slyšet své myšlenky, které mu ještě před chviličkou brázdily mozkové závity, volně létat vzduchem. Samozřejmě parádně načančané s briskními formulacemi a trefnými bonmoty. Bez toho by to už nebyl on. Jen slupka bez ducha.

„Ale pokud si to opravdu přeješ, můžu přehodit vyhybku na tvou frekvenci. Když se podívám na tu povedenou křesťanskou maškarádu, pořád mi hrají pánbíčkáři do noty.“ Vysmíval se.

„Tak teď ti nějak nerozumím. Jak to myslíš?“

„Jednoduše přece.“

Stará řádová sestra se ani neotočila. Možná je ani neposlouchala. Nebo neslyšela. Snad se ani nechtěla otočit. Cesta jí ubíhala pomalu, ale na její roky jí rychlost ulice naprosto vyhovovala. Drmolila si svoje modlitbičky a patrně byla blíž boží pravdě než oba diskutující.

„Pořád mě bičuješ svými výtkami vůči tomu, jak ten život prožívám. Ale copak nejsem dítko štěstěny, když mi to pořád vychází?“

„Ale nemusí pořád,“ skočil mu do řeči. „Jakou to má souvislost s vírou?“

„Počkej, však já se k tomu dostanu.“ Opravdu se rád poslouchal. Někdy to až hraničilo s plácáním, ale to mu bylo stejně jedno, když slyšel svůj hlas, cítil se spokojený. Jakoby v transu. Že by prorockém?

„Někdo tam nahoře, je-li tam, mě musí mít neskonale rád, nemyslíš? Bezesporu určitě. Jen se podívej jakého průvodce mi přihrál do cesty.“

Kývl na jeptišku.    

„Ne, počkej,“ rázně utnul nesouhlas svého druha. „To ty jsi chtěl vidět mou konverzi k víře, tak tady ji máš. Jako bych slyšel andělský chór nade mnou, kamaráde. Copak se mi může stát? Jsem přece pod ochranou Boží, vždyť přede mnou kráčí jeptiška.“ Mrkal na řeholnici, plně oddanou Bohu a jeho světským úkolům.

„Nemá cenu se s tebou bavit. Trochu respektu, trošičku.“

„Tohle ti nestačí. Co víc by jsi chtěl slyšet. Otčenáš a litanie nad nezesmilníš? No tak, nebuď naivní. Co lepšího by mi mohli přihrát do cesty? Jdu v krocích Páně.“

„Ale ty jsou mnohdy nevyzpytatelné.“

„Nechej toho. Tahle rozprava je jako zpověď, když je tahle dáma před náma. A na konci každé je přeci lidský duch očištěn od veškerých hříchů, nebo ne?“ Usmíval se.

„To by ses za ně nejdřív musel kát.“

„Však já se kaju, ani nevíš jak. Každý den, každou vteřinu svého mrzkého pozemského života,“ žertoval.

„Ty si budeš pořád mlít to svoje, i když víš, že to není pravda. Že je to špatné.“

„A co dneska není? Aspoň si ten život užívám. Co bych z něj měl, kdybych se pořád ohlížel, co je dobré, co je špatné. Nic, protože bych pak nedělal nic jiného.“

Mniška si to štrádovala dál v područí pohybující se masy. Zvláštní bylo, že dav vůbec neměnil tempo. Žádné zrychlení či zpomalení, pořád konstantně dál a dál. Kdoví vlastně kam.

 

Městská policie klasicky nezahálela, procházela se sem a tam, bezostyšně dohlížela na civilní pořádek. K absolutní dokonalosti artritických prstů zákonu chybělo jen otáčení černočerných pendreků v ruce z chaplinovských grotesek. Občan ovšem nemůže chtít všechno. Zato stánkoví prodejci rychlého občerstvení, snad původem na východ od Himalájí a plynně ovládající několik světových jazyků a nespočet filosofií, však s češtinou stále na štíru, si mohli spokojeně mnout ruce. Hlad bude nejspíš nejlepší ekonomický tahoun všech dob. Budiž jim přáno.    

„Nečerti se pořád. Podívej se, jaký dneska máme úžasný den. Sluníčko svítí,“ vzhlížel k nebi. „Jak světelný vůz běží po modravé obloze. Naprosto bez mráčku. Příjemně hřeje. Nelíbí se ti to? Ptáčci zpívají. Co víc si přát? Ty jejich trylky bych mohl poslouchat neustále. A ta moderní architektura kolem. Co by za to sirotci z Jižní Ameriky dali? Možná skleničku medu.“ Zubil se. „Večer mám randez-vous s jednou, zítra s druhou, pozítří kdo ví. Možná s třetí. Mohu být spokojený, nemyslíš? Chceš mi to snad vyčítat? Jeptiška přede mnou to jistí. To je přeci znamení, že to dobře dopadne. Podívej, jaká krása se kolem nás míhá. A ty by jsi se o ni chtěl ochudit jen z čirého pocitu nepodívat se a zůstat věrný? Aspoň v myšlenkách?“

 Otáčel se po procházejících blondýnkách současného typu. Tedy peroxidových krasotinkách v džínovině oděných, od kožených kozaček až k výraznému poprsí, s jasnou mezerou holé kůže kolem pupíku, kterou by, i kdyby mrzlo, musely dát na odiv.

„Možná nějaká taková mi bude dělat společnost pozítří,“ stáčel hlavu. „Nakonec bůhví.“

Natáčel se po nich.

„I když ta napravo má trošičku větší pozadí než je zdrávo,“ přehnaně hodnotil podvyživenou módní ikonku. Kritizoval dívčí půlky, ačkoliv od nich nemohl odtrhnout zrak. Skutečně výstavní kousek.

Avšak stárnoucí sestra poznenáhle změnila směr chůze. Udělala pár úkroků do boku, jako spousta lidí před ní. Vyhýbat se překážkám, toť krédo moderního člověka. Správný pastýř by se měl vždy držet svého stádečka. Neopustit ho ve chvílích nejtěžších. Následovat i to nejmenší jehňátko. Běžet za ním a hledat ho v kamenitých průrvách, horských úžlabinách či v neprostupném trní. Jednou je jeho, tak se od něj nesmí na krok vzdálit.