Skřek

SKŘEK

Zase sněží popel do úst chrličů

strašlivě strašících své stvořitele.

Vypoulené oči, jakoby živé,

hledí na nás.

Myslí si své.

Listy květin, lehce orvané na babiččině zahradě,

přineseme domů a sežereme na počkání,

s chlebem, s vínem a dávkou humoru.

Odraz v okně usmívá se potutelně

na opravdovou osobu. Poznáš, kdo je kdo?

Posypej si chleba solí, dost silnou vrstvou,

aby rozežrala Ti Tvůj žaludek,

bez nároku na řádnou stravu,

jakou mají jiní,

ti lepší lidičci.

Neprotestuj, zvíře lidské, proti této šarádě,

dennodenně přeci vraždíš v dosti dobré náladě.

Zabils sebe, zabils chladně.

Vina možná nevinná.

Jen skřek havrana letícího náhle plíce protíná...