Blues posledního soudu...

Až slunce setře včerejší tmu

a záclony dostanou zpět smysl

poslepu setřu z bot

prach toho města

a pomalu otevřu oči

ráno je cítit kovem a cibulí

o pár ulic dál

tam kdysi jsem stál

a před chvílí poprvé

jsem se zastavil

čas otevírá krám

a všichni žebráci mi leží u nohou

jen jít

a klidně kulhat po obou

když nevíš jestli k pláči

nebo k smíchu jsi

a jdeš

kam běží všichni psi

honit vlastní stín

a milenci v hrbáče

se mění

na rtech růže za růží jim odkvétá

mávnu na tramvaj

co rzí hnije

abych ještě přestoupit měl kam

než archanděl Gabriel

zahraje poslední blues

dnes poprvé nespěchám…