Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVnímání
Autor
jufonka
„Čau,“ řekl Marek, usmál se, nohu si opřel o fotbalový míč a zahleděl se mu do očí. „Čau,“ prohlásil ještě jednou hlasitěji a v jeho očích se odrážel výsměch. Připadal si jako král. Byl král.
„Ahoj, zdravím tě,“ odpověděl Markovi.
Odplivl si. „Jak žiješ? Šel ses vyvenčit?“
„Ahoj, zdravím tě.“
„To už jsme slyšeli, ne? Jak to, že nejsi na vodítku?“ zeptal se Marek a zasmál se hlubokým, škodolibým smíchem. Ženy jdoucí kolem se na něj otočily.
„Ahoj, zdravím tě.“
Třicet dva metrů dlouhý chodník. Osm sloupů. Dva obchody. Pět lidí. Třináct oken.
„Včera jsem potkal tvou ségru, stává se z ní kočka,“ sdělil mu Marek.
Tři modré auta. Pět červených aut. Dvě šedá auta.
„Asi jí pozvu na nějakou pařbu. Fakt je hezká, doufám, že ti to nebude vadit.“
Dvanáct hodin, patnáct minut. Čas na oběd.
„Nejsi nějakej nudnej? Už se těším, až si vychutnám tvou sestru. Slyšíš mě?“
Dvanáct hodin, šestnáct minut. Čas na oběd.
„Proč se divím, jako bys byl někdy jinej.“
Čas na oběd
„Půjdu, musím na oběd,“ řekl Markovi.
„No hele, to teda ne. Bavím se s tebou, tak ne, že odejdeš.“
„Oběd.“
„Oběd chvíli počká, ne?!“
„Oběd.“
„Tak se najíš za hodinu! Teď potřebuju vědět, kde bych dneska sehnal tu tvou sestru.“
„Oběd.“
„Sakra! Zavřeš už tu hubu? Nažeřeš se trochu pozdějš!“
„Oběd.“
Dvanáct triček za výlohou do obchodu. Tři ženy. Osmnáct keřů. Pět zatáček.
„Už mě štveš. Jednou od tebe potřebuju poradit a ty se nemůžeš chovat normálně.“ Zašeptal mu Marek do ucha a rychle ho kopl do kolena.
Bolest. Černo. Rána.
„Tak co mi teď řekneš, ty šmejde?“ Znovu ho kopl.
Úder podruhé. Bolest podruhé. Temnota podruhé. Čas na oběd!
„Řekni aspoň jedno blbý slovo!“
Dvanáct hodin, devatenáct minut. Čas na oběd.
Otočil se a pomalým krokem chtěl odejít ke svému domu. Ušel však jen tři metry z ulice, která byla dlouhá třicet dva metrů – jak věděl. Někdo ho vzal za rameno.
Marek.
„Odejít se ti nepodaří,“ ohlásil mu. Mračil se.
Marek. Devatenáct let. Student. Ještě dvacet devět metrů. Křižovatka.
Dal mu ránu do obličeje. „Tak už mi budeš odpovídat?“
Nebezpečí.
„Nebezpečí,“ řekl Markovi.
„No to máš taky jednou pravdu, že si v nebezpečí, ty blbečeku! Jen počkej, já ti ukážu, že když se na něco ptám, tak je lepší mi odpovědět!“
Nebezpečí.
„Nebezpečí.“
„Jestli, kurva, ještě jednou zopakuješ něco vícekrát za sebou, tak přísahám, že tě zabiju! Už mě štve, jak tě tu neustále vidim. Vypadni odsuď, ty autisto jeden blbej!“ Marek si znovu odplivl a naštvaně nakopl zábradlí vedle sebe. Zařval bolestí.
Oběd. Čas. Nebezpečí.
Nezasmál se jeho bolesti. Otočil se a šel domů na oběd. Bylo mu šestadvacet let a byl šťastný.