Jak jsem spasil svět (10 - konec)

Bez úhony jsem se dostal až do hlavní chodby. Byla prázdná a tak jsem jí proběhl k Satanovu kanclu. Satan seděl za svým ohromným stolem z dětských kostiček a čistil si nehty. „Koho to sem čerti nesou? No to je mi návštěva,“ povídá. „Tak co, jak jsi dopadl?“ „V márnici jsem dopadl.“ Zasmál se a odložil rašpli. „Holoubka viděls?“ „Viděl,“ odvětil jsem a dřepl si naproti. „A taky slyšel. Něco bych potřeboval, šéfe. Takovou malou službičku.“ „Poslouchám.“ „Potřeboval bych jedno falešné zjevení Boží – tfuj! „Tfuj! Na co?“ vypoulil na mě rudé oči. „Copak nevíš, jak těžko se shání? Vždyť je to hotová vzácnost!“ „Ale jasně že vím. Jenomže to bude asi jediný způsob, jak nás z tohohle srabu dostat. Tak mi přece trochu věřte, šéfe.“ Jen si povzdych, vstal a odemkl trezor. „Mám jen dvě. Ty mi asi neřekneš na co to potřebuješ, že ne.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Zatím radši ne. Kdyby něco kikslo, můžete se od toho distancovat a celé to prohlásit za soukromou akci jednoho čerta.“ „Fajn, ale jen jedno.“ „Jen jedno,“ souhlasil jsem. „To docela stačí.“ Popadl jsem obálku a upaloval zpátky na povrch. Ještě jsem zaslechl, jak na mě volá, že jestli to zvorám, nemám mu chodit domů. To už jsem ho ale moc neposlouchal. Odrazil jsem útok asi tisícovky rozvášněných levičáků a poslal je na skupinku neonacistů, kterou jsem zahlédl číhat za rohem u Satanovy kanceláře. Ještě před tím, než jsem Peklo opustil, jsem se zdržel v jednom klidnějším koutku a nahrál záznam. Z toho bude Pánbíčka – tfuj – pěkně bolet ta jeho světélkující hlava. U Nebeských –tfuj- bran byl klid. Svatý – tfuj – Petr mě vyhlížel z dálky přes hledí těžkého kulometu. Jeho bílá strážnická uniforma se skvěla bezchybnou čistotou. Všude to páchlo dobrotou tak, že se mi u pusy začala dělat pěna. „Co tady chceš?“ zahřímal, jakmile jsem k němu došel. „Nesu vzkaz tvému šéfovi. Pusť mě, vojáčku.“ „Bůh nestojí o pekelné návštěvy! Kliď se!“ „Dobře,“ řekl jsem, „ale potom neseš za nadcházející události odpovědnost jenom a jenom ty. Nevím jak se bude tvýmu starýmu líbit, až se uvidí kázat světu ve své nepřítomnosti.“ Svatý –tfuj –Petr zaváhal. „Cos tím myslel?“ Ukázal jsem mu záznam a on mě vzápětí pustil dovnitř. Měl nahnáno, chlapec běloprdelatý. Nebe – tfuj – je to nejhnusnější místo na světě. Všechno je tam bílé, všichni se tam na sebe přiblble kření a nikdo nedělá nic užitečného. Nechoďte tam, chcíp‘ tam pes. Hned za branou na mě skočil nějaký nebožák a na kolenou mě prosil, ať si ho s sebou odnesu do Pekla, protože jinak tu příšernou nudu nepřežije. Bylo mi ho vážně moc líto, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Neměl tolik sekat latinu. Raději jsem si pospíšil. Bůh – tfuj – seděl na trůnu ze slunečního třpytu, nohy měl ve škopíku s teplou vodou a v prstech držel parádního špeka. „Na co čumíš, čerte?“ obořil se na mě. „Ty hulíš, pane Bože?“ „No co? Trápěj mě studený nohy a šedej zákal. Doktor Holoubek říkal, že ganža je všelék.“ Znechuceně si odfrkl. „Akorát mě neupozornil na ty choutky, co člověk po hulení má.“ Strčil si jointa mezi zuby a začal vypočítávat na prstech. „Takže už jsem porušil přikázání zakazující obžérství, protože po hulení mám vždycky chuť na čokoládu s rohlíkem, dál jsem porušil přikázání nezalžeš, nebudeš bráti jména Božího nadarmo, nesesmilníš a kdybych měl právoplatnou manželku (Marie se nepočítá, to je družka), tak bych určitě porušil i přikázání nezcizoložíš. Suma sumárum jsem to pěkně pohnojil. Ale je fakt, že vidím mnohem líp a nohy už mě taky tolik nezebou.“ „To jsem rád, že se ti daří mnohem líp, pane Bože.“ „Jo,“ povídá mi, „dík, Buliku. Myslím, že si z toho napříště raději budu dělat odvar. Nejsou po něm tak hrozný vedlejší účinky.“ Znovu ji útrpně povzdychl a přejel si dlaní přes čelo. „Nojo, je to pravda. Jaký otec, takový syn.“ „Prosím? Tomu nerozumím.“ „Ále, Ježíš mě tuhle viděl hulit a tak začal taky. Dneska ho můžeš potkat, jak se prohání na chopperu značky honda severoamerickými dálnicemi.“ „Panebože...“ „Ale fuj, Buliku,“ řekl Bůh unaveně. „Neber jména Božího nadarno, chlapče.“ Mimoděk jsem si uvědomil, že Nebe má na mě nějaký neblahý vliv, protože jsem si ani neuplivl. Řekl jsem: „Ale vždyť Ježíš se má za pár dnů postavit do čela tvých armád, Bože.“ „Odmítl, že prý láska všem,“ odtušil zdrceně. „Vozí s sebou plný ruksak kytek a rozdává je lidem na potkání. Strká je vojákům do hlavní automatických zbraní, vyznává volnou lásku a nežere maso. Prý to k těm nebohým hovádkům božím není fér.“ „Ten bezprizorní neřád...“ „Ano, Buliku. A víš co je nejhorší?“ „Nevím.“ „Začal poslouchat Beatles!“ Bůh zavyl jako nakopnutý pes a chytil se za hlavu. „Já nesnáším Beatles, Bulíku! Ach bože, jak já nesnáším Beatles!“ Pomyslel jsem si, že proti našim problémům jsou ty boží vážně příšerné. Takhle mu zdivočel a zpustl synátor. To musí být hrozné. „Maruško, broučku,“ zavola Bůh. „Ta voda je už skoro studená.“ Odkudsi se vynořila Marie Matka s vědrem dolila Bohu do škopíku horkou vodu a při tom na mě s potutelným úsměvem mrkla. „Tak co, Buliku, jak ti dupou králíci?“ „Brzy dodupou, Matko,“ odtušil jsem. „Brzy dodupou.“ „Ale jdi, čerte. Však ono nebude tak zle.“ „Ale Maruško,“ utnul ji Bůh žoviálně. „Běž si něco dělat. Vidíš přece, že tady mám pracovní jednání.“ Marie dala Bohu pusu na nos a řekla: „Vždyť já vím, ty jeden proutníku. Už jdu.“ Už byla na odchodu, když se náhle otočila a řekla: „Abych nezapomněla, volal kluk. Je snad někde ve střední Evropě...“ „Ach jo, co zas chce?“ zaúpěl Bůh. Došly mu prachy?“ „Ale ne. Ale říkal, že po tom nedávném posledním útoku na Nebeskou bránu je celá Evropa pod vodou. Prý ukrutné škody.“ „No a co já s tím mám jako dělat?“ „Chce, abys všechny české, německé, rakouské a jiné lakomce přesvědčil, aby věnovali nějaké peníze na obnovu.“ Bůh se chytil za hlavu. „Vidíš to, Buliku? Vidíš to? Ani ten můj nevděčnej kluk, ani Marie si vůbec neuvědomujou, jaká to je dřina, páčit prachy z lakomých boháčů. To už to raději celý odpískám a spálím na popel. Bude to snadnější.“ „Bože,“ řekla Marie přísně. „Jestli to neuděláš, přísahám, že už ti neupeču jediný bramborák!“ „A ještě mě budou vydírat!“ odsekl Bůh. „A na noc se přestěhuješ na otoman do obýváku!“ přidala zarputile Marie. Bůh zkrotl. „Ale Maruško, broučku, to přece ne...“ „To teda jo, milánku,“ řekla příkře Marie. „Dost na tom, že chceš všechny zamordovat tím tvým pitomým koncem světa. Jako by toho chudáci lidi už takhle neměli až nad hlavu. Mordy, vydírání, únosy, přepadení, automobilové nehody, přírodní katastrofy...“ „Nojo, nojo, to stačí, Maruško, už dost. Podívám se na to, slibuju.“ „No proto!“ Marie po mně blýskla vítězným úsměvem a zmizela. Bůh se mrzoutsky zaksichtil, ale potom jen mávl rukou. „ Čím to, že té holce nedokážu nic odepřít? No nic. Petr mi volal od Brány, že prej jsi mě přišel vydírat. Je to pravda?“ „Já ti ani nevím, Bože. Máš tolik problémů, že tě snad už ani trápit nebudu.“ „Jsi fakt moc hodnej, Buliku. Jak to, že jsi čert a ne anděl?“ Ukázal jsem prstem na ty řady kolem se poflakujících budižkničemů a Bůh jen vědoucně kývl hlavou. „Nojo, chápu.“ Potom jsem řekl: „Ale když je teď Ježíš pryč, kdo povede tvé armády?“ Bůh povatáhl obočí, zamyslel se, zadýmal z jointa a po chvíli opatrně řekl: „No, nechtěl by ses toho ujmout ty?“ Na okamžik jsem si představil, jak se řítím spolu se sedmi obludnými jezdci Apokalypsy vstříc Zemi, jak ničím, zabíjím a pustoším, jak se obrovitými planoucími šutry strefuju do zmateně pobíhajících lidiček a čertů a docela se mi z toho udělalo mdlo. Musel jsem několikrát polknout, abych se tady v Nebi nepoblil. „To asi nepujde, pane Bože,“ řekl jsem potom. „Víš, já jsem čert. To by na tvé jméno opravdu nevrhlo zrovna příznivé světlo, kdyby se profláklo, že tvé vojsko vedl čert třetího řádu.“ Bylo na něm vidět, jak ho má odpověď ranila. Pokyvoval hlavou a s pohledem zabodnutým do blba (to ta ganža) bafal z jointa. „No nic, necháme to být,“ prohlásil po chvilce. „Tak mi aspoň pusť ten záznam, ať se trochu rozveselím.“ Pustil jsem mu ho. Na nebesích se objevila obrovitá silueta boží. Jeho oči zaplály jako tisíce hirošimských pum, Jeho dech zavál jako tisíce orkánů. Vztyčiv paži nad všemi městy světa zahřímal hlasem vichřice: „Jak vy budete jednou souzeni, vězte, že nyní jsem souzen sám. Porušil jsem vlastní zákon. Já vládce a jediný Bůh jsem porušil šesté přikázání a zhřešil jsem! Pohleďte tam! Plod mé nečisté lásky přichází. Má dcera, dcera boží! Já, váš Bůh, sypu si hlavu popelem. Nyní káži vám: Vyjděte ze svých příbytků a spalte všechny mé chrámy. Obraťte v prach a popel všechny svatostánky boží na důkaz vašeho opovržení…“ Bylo tam toho mnohem víc. Takový docela solidní, melodramatický monolog. Inu, dal jsem si docela záležet. Bůh jen uznale pokýval hlavou. Tak tohle bylo fakt dobrý, čerte, ale lidi by to hned prokoukli. Nejsou blbí. Jen jsem pokrčil ramena. „Promiň, ale jinak vážně nevím, jak nás všechny zachránit.“ „Dobrá,“ řekl Bůh po chvíle přemýšlení. Dám ti hádanku. Když ji uhodneš, znovu zvážím své rozhodnutí ohledně apokalypsy. Bereš?“ Docela mě z toho polilo horko. „A co když neuhodnu?“ „No co asi? Všechny vás pobiju a ty povedeš má vojska.“ „Ale... ale...“ blekotal jsem. „Tak co? Rozhodni se.“ Co mi zbývalo. Přitakal jsem. „Řekni mi, Buliku,“ zakřenil se zákeřně Bůh, „jak zní odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec?“ Vykulil jsem oči, nadechl jsem, ještě víc jsem vykulil oči se a potom jsem se rozchechtal. „To... to... to ví přece každý malý dítě!“ vyrážel jsem mezi návaly smíchu. Odpověď zní čtyřicet dva!“ Tentokrát pro změnu vyvalil bulvy Bůh. Ani ganža tomu nezabránila. „Sakra, jak tohle víš, čerte?“ „No prostě to vím. Tam u nás to vědí všichni.“ „To přece není možný,“ drmolil spíše pro sebe Bůh. „Musím tady mít nějakýho donašeče. Budu si na to muset posvítit.“ Zamračeně bafal z jointa a stále si cosi breptal. „Tak co, domluvíme se?“ pravil jsem netrpělivě. „Uhodl jsem, ne?“ Nu nebudu to protahovat. Domluvili jsme se. Dostal jsem slíbeno dalších tisíc let klidu, a to jsou myslím docela dobré vyhlídky. Tenhle vlak za dvacet vteřin vykolejí. A zase všichni sedí a nikdo nic neví. Všude vládne ledový, předsmrtný klid. Já se vám divím. Být člověkem je pěkně nebezpečná práce. Musel bych od rána do večera kňourat strachy. Hned při probuzení bych brečel jako želva a žadonil, abych tenhle den přežil, protože smrt číhá na každém kroku. Peklo na vás číhá za každým rohem, v každém koutečku, který míjíte. Ještě že jsem pekelník třetího řádu. Allen se na mě nejistě podíval. Byla to jeho první akce, a tak jsem mu slíbil, že mu s tím trochu pomůžu. „No mazej,“ pobídl jsem ho. „Zbývá ti dvacet vteřin.“ Ztěžka si povzdychl a vyrazil řadou běloušů k svému prvnímu cíli. Běloprdelky stály u svých chráněnců a poslušně čekaly. Byl tam i anděl – tfuj – Desdemon. Ten Desdemon, kterého jsem před několika dny tak nešetrně připravil o džob. Už měl nového chráněnce. Uviděl mě postávat u dveří a zlostně zavolal: „No je tohle možný? To je podruhý za tři dny, co přijdu o chráněnce. Starej si na mě zasedl! Určitě jo!“ „Nerouhej se, bělouši,“ zavolal jsem zpátky a lidi se začali ohlížet. „Nechceš přece skončit jako já.“ Vztekle mávl křídlem. Josef Karas se postavil a zamířil k záchodkům, ale Allen byl třída. Zavolal na něj, Karas se otočil a v tu chvíli měl Allenův spár v žebrech. Zbývalo dvanáct vteřin. „Co s ním?“ křičel na mě přes řev, který se vagónem po tomhle jeho kousku rozmohl. Karasův duch byl jako elektrický úhoř. Mlátil sebou v Allenově sevření, kousal a samozřejmě ječel. „Spolkni ho, dělej!“ Zbývalo osm sekund. Beze slova poslechl. „A teď ven!“ zavolal jsem a vyskočil. Jen o několik okamžiků nato vlak v osmdesátce najel na kus ocelové trubky, kterou na kolejišti tunelu zapomněl jeden z drážních dělníků. Lokomotiva vyletěla z tratě a po nárazu do stěny začala hořet. Měl jsem v úmyslu se dívat až do konce, ale něco mi to překazilo. Někdo si to kliďánko šněroval po druhé straně trati a k tomu si pohvizdoval německý pochod. „Hele, to je Hitler,“ řekl jsem Allenovi a rozeběhl se. „Vrať se sám. Já mám ještě nějakou práci.“ Hitler si mě všiml a začal zdrhat. „Stůj, ty jedna nacistická mrtvolo!“ řval jsem a mazal za ním. „Ve jménu zákona! Neslyšels? Že ti nechám udělat obřízku! Stůj, povídám!“

---