Medovník

Víme, že naši rodinu nejlépe uctíme buchtou. Brácha i rodiče sladké všeho druhu prostě milují. A tak v očekávání nedělní návštěvy, jsme se tentokrát rozhodli upéct něco „extra“. Žádný obyčejný štrůdl nebo perník. Naše laťka míří výš. Vrhneme se na medovník. Ten jistě ocení nejen naši – gurmáni dortů a zákusků, ale bezpochyby i bratr – zanícený včelař. Na medovníku přece nemůže být nic tak složitého, stačí se striktně držet receptu a cukrářské dílo se musí podařit.

Přípravy jedou jako po másle. S přítelkyní se výborně doplňujeme a měníme si navzájem kuchyňské nástroje jak sehraný tým ortopedů pod vedením primáře Blažeje z Nemocnice na kraji města. Menší komplikace nastanou při rozvalování těsta. Přidaný med pojí výborně nejen všechny složky buchty, ale způsobuje i to, že se těsto lepí na vše čeho se dotkne. Až vydatný zásyp mouky nám umožní oddělit nepoddajnou hmotu od linky, aniž by šla s těstem i vrstva umakartu. První rozválenou placku šoupneme do rozpálené výhně a stejně usilovně pracujeme na další. Ta se, bestie, lepí ještě víc. Po chvíli se s neutuchajícím nadšením díváme skrze sklo do trouby.

„To nám to pěkně nabylo,“ libujeme si a korpus vytahujeme ven. Naše zasypání moukou, které by vystačilo na čtyři peceny chleba, škrabu dolů jako divý. Má drahá polovička mezitím zápasí s lepící hmotou s jakou zatím neměla tu čest se seznámit. Aby se nám vše lépe vešlo do ledničky, navrhuji rozpůlit korpus na dvě poloviny a uložit na tácy. Už při krájení mi naše první placka připadá neobyčejně houževnatá.

„Ta změkne, až se zalije náplní, polije čokoládou a natáhne vlhkost z ledničky,“ hodnotí situaci Pavla. Ale nedá jí to. Z upečené poloviny se pokouší ukousnout a pak odlomit růžek. „Takhle tvrdej není ani perník z poutě,“ ocení náš polotovar a s upečenými tabulkami zaťuká o sebe.

„Ukaž, to zní dobře,“  přiběhnu a na tabulky znalecky poklepám.

„Tak nevím, jestli jsme pekli buchtu nebo vypalovali keramiku?“

Neklesám ovšem na mysli. Vzpomenu si, jak jsem se před pár dny kochal výhledem na celou ves v moři lesů z našeho vikýřového okna a povšiml si několika již unavených střešních tašek. Beru právě vypálenou krytinu a jdu překládat střechu.

„Zatím můžeš rozdělat další těsto, pár jich bude ještě třeba,“ zvolám ke kuchyni a představuji si jak Perníková chaloupka pod Kunětickou horou u Pardubic nebude nic oproti naší bytovce,  až se zaskví v plné kráse – obložená medovníkem.