Mystery man 1

 Díval jsem se z okna letadla na peřiny mračen, osvětlených Měsícem. Byla nádherná noc, plná hvězd. Cítil jsem jemné chvění vnitřností, napětí a úzkost. Letěli jsme vstříc něčemu, co bylo nebezpečné a záhadné stejně  jako velká většina našich misí.

        Lampa na stolku osvětlovala uličku mezi řadami sedadel, na jednom z nich seděl Kurt. Pohled měl upřený k přídi letadla, jeho chladný obličej nevykazoval známky sebemenšího vzrušení nebo zneklidnění. Byl zamlklý  stejně jako  všichni v letadle. Jenže on nemluvil skoro nikdy. Většina lidí z mého týmu si procházela data a údaje, mnou a Jackem pořízené, ale on ne. Nikdy nepotřeboval o situaci nic vědět, a přesto mi vždy zachránil krk.  Od  chvíle, co ho znám, si nejsem  jistý, na čem jsem.

Vystoupil jsem z letadla a noční vánek mi pohladil tvář. Rozhlédl jsem se. Letiště bylo ozářené reflektory z radiové věže, která stála v polovině délky  rampy. Červená světla na přistávací ploše  periodicky blikala do tmy. V dálce se tyčily Kordillery, jejichž vrcholky byly zahalené v mlze.

„Je tady klid, to je dobré znamení,“ řekla Hannah, sestoupila po schodech  a za ní vyšli další členové týmu –  Kurt, Jewollery s přezdívkou „Jev“  a  Ted.

Limuzína byla potemnělá, jakoby její šero bylo předzvěstí našich činů a budoucího osudu.

Tohle miluju…strach…zase ho cítím…  řekl jsem si v duchu. Jev se na mě podíval a přitakal.

Městem jsme jeli asi půl hodiny. Míjeli jsme pouliční lampy, které ozařovaly naše  tváře stejně přesně jako tikot hodin. Projížděli jsme ulicemi, v nichž se procházeli  lidé, užívající  nočního života. Bary, kluby, kasina osvětlovaly mokrou vozovku, v jejíž kalužích se  všechna neonová světla mísila. Jakoby všichni venku byli přeludy, přeludy vytvořené iluzí, iluzí obrazem reality.

Otevřel jsem dveře, vystoupil z auta  a zhlédl mohutný hotel. Nad vchodem plály vlajky s erbem hotelu a se čtyřmi hvězdičkami. Když vystoupili ostatní a  upnuli svou pozornost na mě, promluvil jsem k nim:

„Dobrá, svoje role znáte. Musíte být věrohodní, rozumíte?“ 

Všichni přikývli

 „Buďte nenápadní, nic se neděje. Jsme jen turisté, jen jsme se přijeli podívat.“ Znovu všichni přikývli a já se jim každému zvlášť díval do obličeje.

„Viděli jste někdo Kurta nasedat do limuzíny?“ zeptal jsem se.

Odpovědí mi byl jen zkoprnělý výraz členů týmu ve tváři. Platilo totiž, že čím dříve Kurt zmizel, tím nebezpečnější  mise byla…

        Mlčky jsme začali vybalovat zavazadla před schody hotelu. Ihned se přiřítili nosiči a spěšně začali vše odnášet do haly. Vydali jsme se po schodech za nimi. Otevřeli  se nám dveře a než jsem stačil cokoli zaregistrovat, okamžitě mě pozdravil vrátník.

„Dobrý večer, pane.“ Pronesl zdvořile. Kývnul jsem mu. Minul jsem stojan se zavazadly a zamířil k recepci.

„Dobrý večer, pane. Vítejte v hotelu Knoxwill.“ Řekl odměřeně, ale uctivě  recepční.

Opět jsem jen pokynul

 „Jmenuji se Terrens Rigaldo a mám u vás rezervované dva pokoje.“

        Jen nepatrně si mě změřil.

„Dva pokoje říkáte…ale jistě, podívám se do registru dálkových rezervací,“ Řekl a vytáhl hnědou knihu se zlatým nápisem „Knoxwill“. Začal v ní listovat, měl dlouhé prsty s upravenými nehty.

Po jisté chvíli, kdy jeho bystré oči zkoumaly listy knihy, promluvil:

        „Ano, ano mám vás tady. Pan Terrens Rigaldo. Před čtrnácti dny jsem mluvil s vaší sekretářkou. Všechno je již připravené, máte rezervované pokoje čísla. 408  a . 409.

V pokojích na vás budou čekat večeře – podávají se v sedm večer  a snídaně v osm ráno. Zavazadla jsou již odnášena do vašich pokojů. Kdybyste měl s čímkoli potíže, potřeboval si vyzvednout poštu, chtěl využít možností hotelu,  nebo   informace o městě, obraťte se na mě.“

Otočil se k nástěnce s množstvím klíčů s čísly. Podal mi jedny k pokojům a popřál mi příjemný pobyt.

Seděli jsme v baru, který se nacházel v blízkosti recepce. Jeho atmosféra byla poklidná a ničím nerušená. Ve vzduchu v okolí kuřáckého koutku se vznášel dým z doutníků, jenž zahaloval kuřáky. Jiní popíjeli víno a bavili se. Sem tam se někdo zasmál, nikdo však nenarušoval onu konstantní harmonii, která zde vládla.

        „Ne, to si děláš srandu,“ pronesl Jev.

„Vždyť ti říkám, že je hrozný nemehlo!“ opáčil Ted. A pokračoval: „… a když uklouzl, vyhodil ten tác se šampáněm a vyrazil si jím dva zuby. A teď si představte, jak se tam na zemi válel celej dolepenej, košile úplně krvavá a když se snažil vstát, tak si zlomil nohu…“

Jev se začal chechtat a vrtěl hlavou.

         Hannah se ke mně přitulila a zasmála se společně s Jevem další Teddově historce.

„…a jak běžel, šlápl si na tkaničku u boty, zakopl,  hlavou spadl do bahna ještě si zlomil nos.“

„Ten Jag je šílený exot,“ řekl  Jev.

Seděli jsme s Hannah  sami u stolu, líbali jsme se a pořád se smáli. Blue velvet hrál zpoza baru, hudba byla uklidňující a přiváděla nás do nálady.

Kývli jsme na sebe. Vstal jsem od stolu a šel směrem k baru.

„Tak co, jak to jde?“zeptal jsem se barmana a sedl si na vysokou židli.

„Ale jo no, jde to, znáte to,“

„Jasně, hodně lidí, hodně tváří, málo dialogů.“ Odvětil jsem.

Nevím jak to na něj zapůsobilo, každopádně jsem ho přiměl k hovoru.

„Měl jsem tu dnes perno,“ pokračoval a povzdechl si.

„…a kdy to balíte?“ zeptal jsem se ho.

„Směna mi končí až za hodinu, ale mám dojem, že už  je to tady mrtvý…“

        Hannah se také zvedla a šla směrem k dlouhé chodbě, která byla zastrčena za recepcí.

„Potřebuju se vás na něco zeptat,“ řekl jsem mu.

„No prosím, mluvte,“

„Zajímalo by mě, jestli se tu poslední dobou nedělo něco divnýho…“

Neodpovídal, jen se celý orosil. Polknul a upřel na mě zrak.

Položil jsem na pult stodolarovku.

Opřel se o hranu baru a nespouštěl ze mě oči.

„Nechci s tím nic mít!“ řekl výhružně.

Položil jsem na pult další bankovku.

„Vy se v tom chcete šťourat, co?“

„Co myslíte? Vy  tomu snad věříte? Víte, kolik takovejch báchorek znám? Tahle mě ale obzvlášť zajímá…“

        Položil na bankovky ruku a přitáhl si je k sobě. Nadechl se a spustil skoro šeptem:

„Ano, děly se tady divné věci, hodně divné. Naposledy…naposledy asi tak před rokem. To je ale všechno, co vám řeknu! Zatím je tady klid, a nikdo nechce, aby se to měnilo…“

        A úplně zbledl, když spatřil, jak světla v chodbě, kam Hannah právě vešla, začala jedno po druhém zhasínat. Díval se za ní celou dobu, dokud nezmizela ve tmě.

„Už to začíná…“ řekl. V očích měl takovou hrůzu, jakou jsem v žádných nikdy neviděl.