Potoky krve

                                                               I.

                                                                

Světlo. Všechno kolem kvete. Křik dětí. Dnes jsem se probudil a byl velice slunný den. Sedl jsem si opět do hospody U černého kocoura a připálil si čvaňhák. Dnes bude jistě velmi hezky, řekl jsem si. Nahodil jsem klepeta na desku omšelého stolu s omšelým brusem a usnul na příštích pár hodin. Když jsem se probudil, zrovna se dovnitř vbelhal nějaký stařec. Pozoroval jsem ho. Mezitím se kolem mého popelníku nakupila hromada čvaňhalů. I ubrus byl „lehce“ propálený.

Stařec si mezitím u vedlejšího stolu pověsil kabát na věšák.

„Co si dáte?“ ptá se ho Pepa.

„Sklenici teplého kefíru,“ on na to roztřeseným hlasem.

Trochu jsem nahodil ubrus a část podlahy. Toho starce jsem tu nikdy neviděl. Co ho přivádí do Brna? Proč na něj tolik soustředím svoji pozornost?

„Takže jedno pivo…“

„Vy mi nerozumíte…“

Nadešel čas se do rozhovoru vmísit. „On myslel teplé pivko, takové co se vařilo v devatenáctém století a dnes už se nedělá.“

Nakonec se ale vše vyjasnilo a stařec dostal kefír ke spokojenosti všech. Nemohl jsem však stále spustit z očí toho starce, neboť vypadal jako atentátník z Walesu nebo tam odněkud…

Když po chvíli někam odešel, vzal jsem mu z tašky peněženku s občankou. Normálně nekradu, ale…tomu muži bylo pade! (to jsem poznal podle ročníku). Vypadal starší, možná ten vous měl až příliš dlouhý. Jeho vzhled se mi zdál naproti tomu příliš galantní a slušně vypadající. Rychle jsem mu vrátil občanku, na které mu bylo podle fotky asi dvacet. Od té doby jsem o něm v Moskvě už nikdy neslyšel, mluvilo se ale o něm celé roky. Jeho pravé jméno bylo Sergei Ovečkin.  

 

                                                        II.

 

Moskva, 1970

 

Na křižovatku mezi Stalinovou a Lermontovovou ulicí se snesla tma. Většina domů na předměstí měla vymlácená okna, jen v jednom poměrně zachovalém okně se svítilo.

„Kolikrát jsem ti Sergei říkala, abys mi nedával tolik cukru do čaje.“

„Ano matko.“

„Zapni mi televizi chci se dívat na televizi.“

„Ano matko.“

„Nejsem tvoje matka, kolikrát ti mám říkat, že jsem tvoje teta. Je ti už čtyřicet a ani si nepamatuješ, že si svou matku zabil.“

„Sklapni matko. Sklapni už konečně. Bylo to tehdy nehoda…“

„Ano jistě, spadla omylem hlavou na krumpáč pětkrát za sebou.“

„Měla by si jít spát matko. Je pozdě.“

Když matka konečně odešla do své ložnice otevřel Sergei okno a nakoukl z něj do temné ulice. Jakmile ale spatřil inspektora Laychmana jak směřuje k jeho domu, naplnila ho hrůza. Inspektor se díval přímo na něj skrze oblak doutníkového dýmu. Ruce měl zastrčené v hlubokých kapsách kabátu.

„Dobrý večer inspektore!“

„Dobrý večer. Můžu na chvilku? Jenom se vás na něco zeptám a hned zase půjdu. “

„Nechcete jít nahoru?“

Inspektor se tak vyplazil do třetího poschodí.

„Ukážu vám fotku jedné zmizelé osoby podobně jako minulý týden. Našli jsme v popelnici na textil jak tam ležela celá od krve.“

„Tu ženu neznám. Nedáte si sklenici kozího mléka?“

„Ne děkuji.“

„Mám tu ještě boršč, víte matka…“

„Opravdu ne, jste velmi laskav.“

Inspektor odešel dříve než by se slušelo. Sergeiovi zanechal pouze svou vizitku a telefon domů.

 

                                                                    III.

 

Současnost

 

Utíkal jsem za tím mužem a chytil jej za kabát.

„Vás já znám!“ Povídám tomu muži, jenž se za mnou líně otočil. Oči mu jiskřili přímo magickým šílenstvím psychopata tak vyšinutého, jakým se na první pohled nezdál. Prasečí nos, žádné obočí, řada křivých zubů v jízlivém úsměvu zdvořilosti.

„Já vás ale neznám. Bude to nedorozumění.“

„Ne opravdu, nechcete se ještě vrátit dovnitř a dát si třeba pivko?“

„Já pivo nepiji.“

„Zvu vás na cokoli.“

Jeho úsměv se ještě jednou změnil. Musel to být on.

„Tak dobře, ale jen na chvíli.“

 

                                       

 

                                                              IV.

 

        1970

 Sergei pracoval v nemocnici, kde pečoval o staré babky a dědky. Toho dne měl noční směnu.

„Podívejte se pane Kozlove co jsem vám koupil. Čerstvé pečivo a nějaké květiny.“

„To jste ale nemusel Sergei. Jak se má vaše matka?“

„Moje matka? Má se dobře.“ Řekl Sergei a postavil květiny k oknu.“

„Zítra bude hezky.“ Pronesl Kozlov, jakoby nevěděl co má říct. Většina z toho, co se stalo potom, se odehrálo až po Kozlovově smrti. Sergei si podle bot všiml, že Kozlov byl zase venku.

„Co jste…kolikrát jsem vám říkal abyste nechodil ven.“

Sergei uchopil vázu v návalu vzteku.

„Nedělejte to!“ Ječel Kozlov.

„Musím vás teď potrestat, aby se to do příště neopakovalo. Kozlov vztáhl ruku do výše, ale brzy jeho řev uťala váza, kterou mu Sergei přerazil o hlavu. Smrt nastala okamžitě.

Poté co se Sergei vzpamatoval, začal litovat svého činu. Začal lítat po místnosti, držíc se za hlavu. Na zemi v kapkách se válely stohy květin, jakoby je někdo naaranžoval.

„Proboha to jsem nechtěl. Musíte mi prominout. Někdy bych se raději neviděl.“

Sergei chvíli seděl vedle bezvládné mrtvoly a něco si mumlal pod vousy. Posléze ji zabalil do igelitu a hodil do popelnice. Skroucené starcovo tělo už bylo ščvrklé a namodralé jako larva housenky v průsvitném kokonu.

 

 

                                                            V.

 

Současnost

 

„Já vím kdo jste. Jste psychopat,“ povídám. „V sedmdesátých letech jste vyvraždil půlku Moskvy včetně inspektora Laychmana že jo?

„Nemluvte tak nahlas. Vůbec nevím kam tím směřujete. Nejsem žádný vrah.“

„Nejste jo? A proč byl teda váš ksicht ve zprávách? Zabil jste svoji matku, pak svoji tetu jen kvůli záchvatům vzteku. Zabil jste místní knihovnici Naděždu Kateřinu Gynkovou.“

„To byl Jack Rozparovač.“

 

Problémem psychopata, který řádil v Moskvě léta páně 1970 byl v tom, že on věřil ve znovuvzkříšení Jacka Rozparovače, který ho nutil vraždit. Mluvil k němu vnitřním hlasem jeho matky. Teď když je jeho matka mrtvá, tento exponát přestal záhy vraždit. Proto ho nikdy nechytili.

 

„Jack rozparovač je mrtev člověče.“

„Není, pořád slyším jeho hlas. Je blízko. Musíme pryč, musím vás před ním ochránit.“

Čím blíže se k našemu stolu přibližovala je mrtvá teta, tím víc vyšiloval. Byl to Laychman.

„Díky Bobby, konečně ho máme.“