Věže

Mrtvé nejsoucno chrámových věží

shlíželo se v hladině jezer

a jejich výšiny dotíraly

na podbřišek mraků,

jakoby jej dráždily

v touze rozčeřit hladinu.

Výše dosáhly, než mohly kdy doufat,

a jako připomínka pomíjení

věčně se bortily,

snažíce se dopadnout

na dno milovaných jezer.

Klenba, jež v místech zbortila se,

statečně čelila hrozbám věží

a stála na místě,

na nějž ji za staletí položili,

a neustoupila věžím

a nepadla pod jejich nářky.

Protože je milovala,

nedala zaniknout

vyvýšené kráse jejich

štíhlých kamenných těl.

Nedovolila jim padnout na dno,

z něhož by je neměl kdo zvednouti.

Tak je milovala, že jim odepřela

padnout do náručí milovaných vod.