Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSoumrak jezinek
08. 04. 2007
2
3
2359
Autor
johanne
Sedmihlavá kráska, po večerech potají juchající v hloupém klobouku Rozety a Rozetky, rozevlásátá sběhla do ohrady k havraníkovi. Havraník, řeknutý Hlekrkavec, ctihodný muž ctihodné ženy a ctihodných dětí, v onu polozaprášenou dobu rozprostíral kůly k večeři krákavcům. Zatloukaje mršinu po mrše, mrchu po mršině deset centimetrů hlubokým hřebíkem, pobroukoval si nějakou odrhanou lipovou píseň.
„Zatroleně, zase mi chybí vidličky! Aby je tak kýsi hlupolín přetavil na dveřní západky!“
A odhodil kladivo v dál.
„Já u Vajse h-h-h!“ zařinčela hormonicky sedmikrásná hlava, „ratata bum, Habrovníku, ne že jen každá dobrá dýně z hospody i přes pírko pro plot skočí, alé i brž lépe máchá kladivo. Vzženšti se!“
„Zatrpaslíkovaně, však ti ukážu, zač je toho koleno. Zmiz se a sedni, sedmidivá ženko! Nedupej tu po mé roli, seč tě záhy skolím holí! Vzpíráš-li se mojí vůli, napíchnu tě na ty kůly! Marš hej rup!“
„Ble-ble-ble… plk-plk-plk… ble-ble-ble…“
(Následuje výchovné intramezzo)
„To ses od Rozety a Rozetky z klobouku nic nenaučila? Lehnout a necvičit!“
„A proč?“
„Protože je večer.“
„Ale já mám ještě poledne.“
„Cože? Mrože ohrože nemože!“
(Konec přechovávaného Mezza)
„Předpopovídám jindy o tom, hej hou, hej hou, zas přežvýkavci jdou, a krákají si za sebou, hej hou, hej hou. Odveď své žvýkavce z bílého kraje, neb prapor chudoby kvůli tě vlaje. V krysím domě, na rathausu a nad mým kloboukem.“
„Obžvýkavce…?“
„Rozžvýkavce!“
„Krkavce?“
„Třeba rukavce! Kavec jako kavec! A ať už tě nevidím, kavčí krpastýři, havraníku bodlá!“
A rozotočila se, aby ho neviděla. A lehla. A necvičila. A proč? A měla ještě poledne. A Rozetin a Rozetčin klobouk uschnul a teď věčně loví (chudák). A vrána spustila mlynářův kornout. A lehla. A necvičila. A slupl ji sen.
Havraník utnul umokřený kmen a sťatý musel s ním. Och-ach-ech-ich-uch, to je borota. Němožem, němožem, kerak si pomožem? Brouka je, s písní na zubech, horovitě stoupal a couval, podle zákrutění plešinky.
Šel, že došel. Setkal ho někdosi, sikdoně handluje s koňmi. A zahalekal: „Ha, vraník!“ A havraník zahalelukal: „Havraník!“ A handloň zahalelujakal: „HA, VRANÍK!“ Zaklepal mu na rameno, posadil mu ohlávku, okoval botu. Vraník Ha zakutálel očima, zafrkal pf!, odhodil masku a dodnes tahá klády z lesa.
„Zatroleně, zase mi chybí vidličky! Aby je tak kýsi hlupolín přetavil na dveřní západky!“
A odhodil kladivo v dál.
„Já u Vajse h-h-h!“ zařinčela hormonicky sedmikrásná hlava, „ratata bum, Habrovníku, ne že jen každá dobrá dýně z hospody i přes pírko pro plot skočí, alé i brž lépe máchá kladivo. Vzženšti se!“
„Zatrpaslíkovaně, však ti ukážu, zač je toho koleno. Zmiz se a sedni, sedmidivá ženko! Nedupej tu po mé roli, seč tě záhy skolím holí! Vzpíráš-li se mojí vůli, napíchnu tě na ty kůly! Marš hej rup!“
„Ble-ble-ble… plk-plk-plk… ble-ble-ble…“
(Následuje výchovné intramezzo)
„To ses od Rozety a Rozetky z klobouku nic nenaučila? Lehnout a necvičit!“
„A proč?“
„Protože je večer.“
„Ale já mám ještě poledne.“
„Cože? Mrože ohrože nemože!“
(Konec přechovávaného Mezza)
„Předpopovídám jindy o tom, hej hou, hej hou, zas přežvýkavci jdou, a krákají si za sebou, hej hou, hej hou. Odveď své žvýkavce z bílého kraje, neb prapor chudoby kvůli tě vlaje. V krysím domě, na rathausu a nad mým kloboukem.“
„Obžvýkavce…?“
„Rozžvýkavce!“
„Krkavce?“
„Třeba rukavce! Kavec jako kavec! A ať už tě nevidím, kavčí krpastýři, havraníku bodlá!“
A rozotočila se, aby ho neviděla. A lehla. A necvičila. A proč? A měla ještě poledne. A Rozetin a Rozetčin klobouk uschnul a teď věčně loví (chudák). A vrána spustila mlynářův kornout. A lehla. A necvičila. A slupl ji sen.
Havraník utnul umokřený kmen a sťatý musel s ním. Och-ach-ech-ich-uch, to je borota. Němožem, němožem, kerak si pomožem? Brouka je, s písní na zubech, horovitě stoupal a couval, podle zákrutění plešinky.
Šel, že došel. Setkal ho někdosi, sikdoně handluje s koňmi. A zahalekal: „Ha, vraník!“ A havraník zahalelukal: „Havraník!“ A handloň zahalelujakal: „HA, VRANÍK!“ Zaklepal mu na rameno, posadil mu ohlávku, okoval botu. Vraník Ha zakutálel očima, zafrkal pf!, odhodil masku a dodnes tahá klády z lesa.