Konec upírů v Čechách

Konec upírů v Čechách

….bylo vidět že toho chlápka jeho práce baví – je to hezké když je práce vaším koníčkem.. Pečlivě rovnal nerezové nástroje na nerezový podnos na pojízdném vozíku (nepochybně z nerezi), zpod bílého pláště se dralo ven již celkem solidní bříško.

„Tak mi ho sem hoďte“, přikázal bílý plášť chlapíkům kteří mě celou dobu drželi (jednomu děsně smrdělo podpaždí), ti se mnou surově smýkli na chirurgický stůl a ruce mi upnuli do nerezových (nečekaně) pout.

„Táák, co tu máme“, přátelsky se na mě usmál bílý plášť. Usmál jsem se na něj tedy také, což bylo oceněno pěstí v mých zubech ze strany pana podpaždí.

„Co se tlumíš, kreténe, raději by ses měl modlit!“

„Ale ale, nebuď hrubý, Adame, nechceme přece pánovi ubližovat, ne?“ Na což oba společníci tlumeně vyprskli.

„Tak dost srandy, pane.. hm, pane Bartoška. Rychle do toho a půl je hotovo, není-liž pravda? Jak už jste si možná ráčil všimnout, toto není zubní laboratoř, i když občas.. (zahihňání svalovců – asi moc inteligence nepobrali) ostatně to poznáte sám, pokud nebudete spolupracovat!“

„Ano, ano, budu, všechno vám řeknu!“ S patřičně vyděšeným výrazem ve tváři jsem se začal nervózně rozhlížet kolem… Jen ten pot ze strachu mi pořád nejde, my upíři se totiž nepotíme (a jak by se to někdy hodilo, že).

Bílý plášť se zatvářil trochu smutně (asi jsem mu zkazil radost z mučeníčka…)

„Takže.“ Vytáhl červenou složku

„Zaprvé: Kdo vás poslal?“

Musel jsem zkusit tenhle risk, ostatně právě proto tady jsem:

„Stejný muž jako Hedviku.“

„Pane,“ dodal jsem rychle když už se blížila pěst jednoho ze bodyguardů.

„Hm, jak víte že slečna Hedvika je zde?“

„Vím, protože jsem byl poslán abych ji odsud dostal.. Řeknete mi kde je?“

„Ha ha ha“ vybuchla smíchem celá trojka (znělo to trošku jako rozladěné varhany v jednom kostele kde jsem za „mlada“ chodíval)

„Příteli, vy si vážně myslíte že teď, Teď!“ – Zopakoval o něco hlasitěji – starším lidem musíš tolerovat že se opakují, vzpomenul jsem na poučku své babičky a ještě ho nechal žít.

„…Se někam ještě dostanete? Asi jste vtipálek, že? Koneckonců, proč vám to neříct, stejně se tam už asi těžko podíváte.“ Naklonil se ke mně – mám totiž v úmyslu vás přibližně za půl hodinky zabít, ale pšššt,“ smál se svému nepovedenému vtipu.. (že já mám to samé v úmyslu s ním, akorát o hodně dřív, to asi netušil)

„Prosím, řekněte, v kterém patře? Poběžím tam a vysvobodím ji!“ Hrál jsem na ně dál „hloupého Honzu“ z pohádky…

„Inu, příteli, druhé patro, třetí dveře zleva, hodně štěstí!“ A otočil se ke stolku z něhož chtěl vzít jakýsi podlouhlý nástroj.

„Omlouvám se pánové, byla to příjemná konverzace, nicméně vás již musím opustit“ – a s těmi slovy jsem s lehkostí kolibříka (vážně dobré přirovnání, co? Kam  já na to chodím) roztrhl oboje pouta a ocitl se za zády strážných. Ti ještě pořád tupě hleděli na prázdný nerezový stůl.

„Haló, pane!“ Poklepal jsem panu smrdutému podpaží na rameno. Oba svalovci sáhli pro své devítky, než však stihli ucítit chladné pažby zbraní ucítili mozek – bohužel ne jejich vlastní…

„Pardon, vždycky mě zajímalo jak to ti telepati přenáší myšlenky, tohle asi nebude ono,“ upustil jsem těžká (jak pro koho) těla s rozbitými čely na podlahu.

„Aaah, zařval bílý plášť a dal se do běhu směr východ.

Krátké tratě mi vždycky šly, tak jsem mu nechal pár metrů náskok – o to překvapenější byl, když moje maličkost jakoby „vyrostla“ ze země přímo před ním.

„Ahojda, kampak?“

„Ahk!“ vydechl tlusťoch – a přitom mu ještě před chvílí mluvení tak krásně šlo – čím to je že lidi v mé společnosti ztrácejí základní dovednosti…

„Prosím, nechte mě být, za nic nemůžu!“ Padl přede mnou na kolena a začal žadonit. Tak je to vždycky, nikdo za nic nemůže – ale aby se omluvil předtím, to ne.

„Hm, dobře, odpouštím ti.“ A s těmi slovy jsem mu udělal jeho poslední, ale bezesporu nejadrenalinovější vyhlídkový let.

S tlumeným křupnutím dopadlo jeho tělo v bílém plášti na zeď a posléze na žuchlo na zem. To už ovšem v místnosti zbyl po Jiřím Bartoškovi jen rozvířený prach.

Vlastně se nejmenuju Jiří Bartoška, ale Přicházející Stín, nebo také Otakar Chodec z Albrechtic a zatímco putuji chodbami směr druhé patro, třetí dveře zleva, mohu vám povědět můj (stručný) životopis:

Narodil jsem se roku 631, v Sámově říši. Moje „pravá“ matka zemřela těsně po porodu. Já sám jsem se „narodil“ když mi bylo 16 let – pamatuju si to jako dnes – temný les, já honím s oštěpem medvěda, když vtom se ze stromu snesl stín a na místě medvěda zabil. Ten stín byla žena – a to žena tak krásná, že nebylo možné nezamilovat se do ní. Jednou, když tak spolu ležíme v trávě, prozradila mi tajemství – tajemství svého života. Roku 645 jsem se narodil. Bohužel jsem pak svou milenku (a zároveň matku už neviděl – osud ji tenkrát odvál do vzdálených končin – snad do Anglie, šla hledat nějaký artefakt.)

            Jedu výtahem… ano, tohle bude nejspíš druhé patro.. a překvapivě nenalézám druhé dveře vlevo… protože chodba má jen jedny dveře – na konci chodby. Aspoň je to jednodušší. Zajímavé…. přísně střežená vojenská základna… nikde žádné stráže… no jo, oni si vždycky byli vojáci hodně jistí jejich nezranitelností. V rohu chodby na mě upřela čočkovité oko malá automatická kamerka – hodil jsem na ni zubatý úsměv – hele, budu v televizi! Přede dveřmi jako by mě něco nutilo zastavit…. takové ty špatné předtuchy těsně předtím než vás někdo zabije.. ale já jsem přece nesmrtelný, tak co – rychle do toho a půl je hotovo!

Rozkopl jsem dveře a úsměv mi ztuhl na rtech – tady byla snad polovina vojenské základny! Ale co, aspoň bude zábava, vytáhl jsem mého miláčka – ruský bojový nůž Koršun (Tento nůž dokáže způsobit masivní, silně krvácející a špatně ošetřitelná zranění, proto je v některých zemích zcela zakázán. Nůž je schopen probodnout standartní kevlarovou neprůstřelnou vestu, což se může mnohdy hodit – třeba teď).

            Proti mně vykročilo asi šest vojáků, zavíření mé čepele a najednou – simsalabim!- Šest mrtvol! Překvapilo mě že tu vidím jen řadové vojáky – žádné vyšší pohlaváry – ale proč vlastně – mohli všechno sledovat kamerami, kterými byla místnost doslova posetá. Na likvidaci zbývajících patnácti vojáků mi stačily asi čtyři sekundy – ach jo, očekával bych trošku lepší výcvik – jako posledního jsem si nechal takového sympatického brejlouna, který se pořád snažil vytáhnout svoji služební pistoli, ale jak se mu potily ruce (a možná i proto že je měl trošku od krve), nějak mu to nešlo. Jatka skončily a my osaměli – tedy pokud nepočítám všudypřítomné kamery. Brejlounovi se teď nějakou náhodou podařilo vytáhnout jeho zbraň a dokonce mě stihl jedenkrát střelit do hrudníku – to teda ne, hochu, tohle tričko mám z Prahy – je na něm obrázek Hradčan (to by vás taky namíchlo, kdyby vám někdo zničil tričko z tak krásného města, ne?), „vyrostl“ jsem před ním:

„Kuk!“

„Uhm“, ozvalo se z jeho strany.

„Klid, příteli, mám jen na tebe jen pár otázek..!“ Všiml jsem si jak mu po tváři stéká kapka potu – že by tu bylo tak horko?

„Aiáá, zařval a dal se na zběsilý úprk“ – Tedy pokud se dá otočení a nakročení ke dveřím nazvat úprkem, protože pak už se vznesl do vzduchu (možná proto že ho nějaká ruka držela za límec – možná moje…)

„Takže už necháme těch zbytečných cavyků a vy mi příteli prostě řeknete kde“ „..Buch!“

Za mnou se ozvalo lupnutí dveří a do nich vstoupil asi dvoumetrový hromotluk – vypadal jako by do něj armáda dvacet let cpala steroidy! 

„Jo, Blacku – natři mu to!“ Nezdolná víra těchhle zelených mužíčků v jejich borce mi vždycky imponovala. Je sice pravda že dvoumetrový černoch vypadal opravdu „udělaně“, ale jsem si jistý že ještě nikdy nebojoval s upírem.

Brejloun odletěl vzduchem (jen by mi zavazel) a já udělal dva kroky k černochovi a moje noha vyrazila na bleskové setkání s jeho bradou…

Bohužel nedorazila – nechápu jak, ale ten negr ji prostě nějak chytil a následně jsem prožíval to, co obvykle prožívají v mé přítomnosti jiní.. dlouhý bezmotorový let!

„Sáákryš, ty budeš asi vážně dobrej, že?“ Zvedl jsem se ze země a teď už opatrněji blížil k hromotlukovi.

„Potvrzuji, zneškodnit cíl, živý, mírná poškození povolena“ Prohlásil černoch a já najednou zažil něco jako když vás přetáhnou dvacetikilovým kladivem po hrudníku. Budu tam mít zřejmě solidní otisk podrážky!

To už mě jemně řečeno nasralo.

Rozběhl jsem se proti tomu monstru, vyskočil a v letu rotoval kolem své osy – tímhle kopem dokážu prorazit patnácticentimetrovou zeď. – Bohužel jsem to ještě netestoval na speciální dvoumetrové negry, protože s tímhle to ani nehlo.

V následujících osmi sekundách mohly kamery (teda možná spíše nemohly, protože tak rychlý pohyb normální člověk nezaznamená..). Zaznamenat další díl Matrixu. Přesto že jsem chvílemi běhal i po zdech, vždycky byl o krok přede mnou – jako by tušil co udělám. Rozběhl jsem se proti zdi (teď bych měl říct s funícím monstrem v zádech, jenže jsem vnímal že ten „člověk“ se ani nepozapotí, natož aby mu docházel dech!) a udělal po ní asi tři kroky, načež jsem se nádherným saltem vzad přenesl negrovi za záda (teď bych chtěl říct záda, problém je v tom, že už tam záda nebyly.. byla tam jedna ohromná pěst) …zas ten pocit lehkosti, když plachtíte po zádech vzduchem. Odraz nohama od stěny, nádherný parakotoul a.. zase se potkáváme.. stará dobrá vojenská kanada…

Zatímco jsem vytáčel asi šestý kotoul vzad, objevil se pocit který už jsem pár století nezažil – strach. Poprvé ve svém životě jsem začal myslet na útěk. Dotočil jsem šesté salto, odrazil se z rohu místnosti a ohromným skokem začal můj let směr východ. Místností se mihl tmavý stín a vzápětí moje kosti zažívaly pocit asfaltu pod parním válcem. Ten chlap musel mít snad 200 kilo!. Neobtěžoval se formalitami a místo obvyklého zkroucení rukou mi je raději rovnou zlomil. (Tenhle chlapík se mi zamlouvá – když zrovna neleží na mě – a pokud bych ho nějak přesvědčil aby mi přestal lámat končetiny a pomohl mi v mém plánu…).

„Cíl zneškodněn.“

„Výborně pane Blacku, ozvalo se ode dveří a vstoupila (sličná) mladá dáma v důstojnickém oblečku.

„Pan Bartoška ani moc nezlobil, viďte?“

„Odveďte prosím subjekt do kóje 1A, Blacku“, dodala a začala něco živě (anglicky) vysvětlovat do mobilního telefonu. (Že já se tu anlinu neučil – jak by se mi teď mohla hodit! Taky, kdo čeká že na vojenské základně poblíž malé vesničky Potštát potká důstojnici speciálních amerických jednotek?).

„Pan Black“ mě zvedl a odnáší do úzkých dveří naproti těm kterými jsem přišel. Po malé příjemné procházce (kosti už mi srůstají a za hodinku budou jako nové – jen to nechutně skřípe), u dveří s číslem 1A kosťotřesení ustalo.

Black mne pustil na zem a přiložil palec na malou plošku vedle dveří – snímače otisků prstů (to snad ne! Tohle už přestává vypadat jako zapadlá vojenská základna….)

Deset centimetrů oceli, jež nás dělilo od oné místnosti s temným zahučením zajelo dolů a mě se naskytl pohled na jaký jsem se připravoval od začátku plánování téhle akce: Uprostřed místnosti stály dva (hm, přirovnal bych to k pitevním stolům) a na jednom z nich ležela žena. Teda spíše kostra ženy – kdysi musela být velmi krásná (když vám ale uříznou nohy, už tak nějak ztrácíte na kráse).

„Hedviko!“ Neudržel jsem výkřik, „Hedviko!“

Žena zvedla hlavu a moje oči se upřely do prázdných očních důlků.

„Co ti to udělali?!“

Žena vydala tichý sten a hlava jí spadla zpět na zakrvácený stůl.

Ruce měla připoutané ke stolu (tohle asi nebude nerez) svěráky a do podobných zařízení cpal „pan Black“ zrovna ty moje. Počkal jsem na nestřežený okamžik až mě Black bude muset pustit aby otevřel čelisti svěráku a pokusil jsem se ho kopnout. Slovo „pokusil“ je na pravém místě, protože ještě než můj kop doletěl k jeho břichu, přirazil mi hlavu ke stolu až mi v ní křuplo.