Je osm večer

Zvyk je balast, který poutá psa k jeho zvratkům. Dýchání je zvyk. Život je zvyk. Anebo přesněji život je řada zvyků, protože jedinec je řadou jedinců…Zvyk je tedy souhrnný termín pro nesčetné smlouvy uzavřené mezi nesčetnými subjekty, které tvoří jedince a jejich nesčetné korelativní objekty. Období přechodu,  která oddělují následná přizpůsobení…představují nebezpečné zóny v životě jedince, riskantní, prekérní, bolestné, tajuplné a plodné, kdy chvíli životní nudy nahrazuje utrpení bytí.

 (Samuel Beckett)

Osm večer. Doba, kdy člověk může jít na pivo. Doba, kdy člověk může otevřít knihu a číst. Taky doba, kdy můžeš otevřít okno, dívat se ven a zkoušet otevřít okno do svojí duše. Když si ale projdeš tyhle možnosti a i si je takhle naformuluješ, jdeš na pivo. Zní to míň pateticky než otvírat okno do svojí duše, líp to chutná a kromě toho z hospody se přeci jen snáz odchází.

Ráno je dobrá doba. Tedy, pokud máš co na práci. Když ne, je hned ráno zase osm večer. Koneckonců na pivo se dá jít taky už za bílého dne a je jen strašně málo věcí, které člověk nesmí dělat. Naneštěstí se takovéhle věci stávají málo a pořád jich ubývá. Závidět lidem, co žili ve válce nebo za komunistů, ale asi není věc, kterou by člověk mohl uvěřit sám sobě. Podobně jako všechny ostatní ranní úvahy –  díky tomu, že jsou o tolik jasnější.

Protože se ale stejně jako všechna ostatní tělesa bojíš prázdna, něco na práci vždycky máš. Něco, co zředí hořkou kaši uvařenou jasnou ranní myslí. Už bez myšlenek na zvyk, kompromis, ideál a zbabělost ti hlavou proteče den a je zase osm večer. Osm večer je dobrá doba pro sraz na České. Všimli si toho i jiní a to ti připomene, že se máš rošťácky pousmát nad tím, pokolikáté už jdeš v osm večer na čáru.

Jsi vtipný jako řidič vesnického autobusu, ale navíc už víš, jak se tváří světák. Není divu, že se nakonec i dobře pobavíš. Lhostejnost je nejlepší afrodiziakum a za 10 piv to prozradím i těm upoceným chlápkům od vedlejšího stolu, kteří se mi snaží lézt do zelí. Po sedmém pivu se sice na chvíli zatvářím hrozně překvapeně z toho, že moje lhostejnost není trik svůdce, ale teď už je to jedno.

Opít se sexem. Najednou víš, co chceš. Nemusíš hledat nic kromě knoflíku na pásku od kalhot. Najednou máš celý svět v rukou, protože celý svět je její tělo. Najednou víš, jak se ve světě orientovat. Najednou vím, jak se v tom světě pohybovat, ten pocit nechci ztratit a proto ji držím se stejnou silou, s jakou ovládám svoje pohyby v ní.

Voda nikdy nelituje, co je zpřetrháno,

nešeptá, že po noci je jednou pro vždy ráno.

Nemám tušení ráno,

v co se proměníš ráno,

před čím varuješ ráno,

že mi odpluješ ráno.

Kam s tebou v sobě ráno,

je vždy v zásobě ráno ?!

(Už jsme doma)

Je osm ráno a v tomhle pokoji nevnímám nikoho, kdo by chtěl vynakládat tak heroické úsilí, jakým je snaha o překročení vzdálenosti oddělující od sebe dva organismy, které jsou nějakým zdánlivě podivným způsobem obdařeny lidskou myslí. Možná jenom špatně vnímám, ale určitě o tom nechci moc přemýšlet. Naštěstí je všechno jasně dané, na obzoru kauzálního řetězce není žádný uzlový bod. Spěchám do práce a kalendář mi usnadňuje i tu poslední větu, i když to přání hezkých svátků skřípe ještě, když jsem na schodech.   

----------------

Je osm večer a další důvod proč jít ven, je, že můžeš potkat někoho, koho hledáš.

Je osm večer, sedím doma sám a cítím, že nový příběh mně bezezbytku pohltil.

Je osm večer, chci se opít pocitem blízkosti a nevím, jestli mně od toho pocitu dělí jen pár kilometrů.

Je o něco víc než osm večer, sedím doma sám a myslím na ní; na tu, která mi pocit blízkosti dokáže dávat i brát v téměř matematicky přesných intervalech.

Je půlnoc a směju se při vzpomínce na své řeči o netrpělivosti, zklidnění, nezvykle nejasném příběhu a na svůj neklid.

Je půlnoc a divím se, proč mi poslední dobou tak vadí nevědět. Vždyť je to stejně běžná a nutná věc jako patos všech tak hrozně vážných vnitřních rozhovorů.